Sanjuro

Najlepší meč je stále v pošve. Páčilo sa mi to viac ako Sanjurov predchodca Yojimbo (1961). Komediálna a hravá stránka zostala, no pribudlo i pár vážnejších prvkov, pričom hlavný hrdina budí sympatický dojem naoko lenivého a ľahostajného samuraja, ktorý sa navyše snaží preliať čo najmenej krvi. Samozrejme nie vždy sa mu to podarí, potom je zábavné sledovať to jeho bedákanie nad smrťou nepriateľa. Aj samotná kostra príbehu je zaujímavá, ide vlastne o súbor šikovných trikov a úskokov ako potrestať skorumpovaných pánov. Jednoducho Kurosawova lahôdka v odľahčenom šate. Jasný plný zásah. Videné v rámci Season Challenge Tour. (17.09.2015)

Tentokrát nám mistr nadělil oddechový nářez s prvky komedie. Toshiro Mifune je tam namakanej drsňák, který pomáhá devíti uchům s osvobozením správce města a moc problémů mu to zrovna nedělá. Podezříval jsem ho z toho, že by celou armádu dokázal vykuchat sám, ale to by ten film byl asi dost krátkej. Nicméně Kurosawova invence se hodně objevuje u bitek (potok krve na konci rulez) a zvláště se mi líbila asi desetivteřinová scéna tancování devíti hlavních hrdinů se zajatým nepřítelem za zvuků takové rozjuchané hudby. (06.01.2007)

Je škoda, že většina z nás asi nejprve viděla mnohé pozdější filmy z podobnou zápletkou, které snad možná i vycházeli právě z tohoto filmu. Mě při sledování napadly asi tři. Což snad trošku ubírá na dojmu. Ale jen trochu, neboť kamera, atmosféra, výrazné humorné prvky, akce i kulisy (ty japonské zahrady s různými jezírky a potůčky jsou fakt nádhera, i v černobílé verzi) jsou parádní. Zajímavá je hudba, která jako by k filmu, jeho ději, atmosféře a povaze daných scén, vůbec neseděla. Strašně mě bavila stará správcová. Výborně napsaná i zahraná postava. A ten závěrečný souboj je naprosto geniální. (31.07.2012)

Další výborný Kurosawův film s bezejmenným samurajem v sobě nese hned několik zajímavých postupů v otázkách důvěryhodnosti postav a jejich konání, spojuje aspekty etiky (a etikety) v očekávání budoucího chování hrdinů a zajímavě modeluje aktivnost i pasivitu protagonistů. A bezmála každý, i sotva znatelný čin (a někdy i absence činu), má v celém korpusu příběhu své místo a je později využit, či je na něj nějakým způsobem navázáno. Když například Mifune několikrát vytkne devíti mladým rebelantům přílišnou horlivost, oni se nakonec (navzdory očekávání) poučí. Avšak jejich těžce nabytá trpělivost se projeví právě v ten nejhorší možný moment, v kterém by naopak měli být spontánní a akční. Nebo když Mifune řekne, že je úplně jedno, zda pošle jako znamení svým druhům bílé, či červené kamélie. Tato zdánlivě nedůležitá replika je nakonec použita ke konečnému rozuzlení situace (ne-li celého příběhu). Krom nebývalé komplexnosti a vnitřní spjatosti, tím snímek získává také na skutečném napětí – divák totiž nikdy netuší, co kdo udělá a jakým překvapivým způsobem to ovlivní celé další dění. (21.04.2017)

V druhém filmu ubylo hudby, která mi značně chyběla. Na druhou stranu přibylo akčních scén, které v prvním filmu prakticky vůbec nebyly. Taky bylo divný, že tam opět Nakadai hraje jinou hlavní zápornou postavu. Jinak to bylo ale dobrý, správcová měla černý zuby a moudrý řeči a bylo to takový správně japonský. (21.10.2016)