Lapacka

Asi jediný film ze sociální série mého oblíbeného finského režiséra, který u nás vyšel na DVD a to jako příloha časopisu Hype. Pro mě mimořádně kvalitní film. Příběh člověka, který po přepadení v parku ve velkoměstě začíná "žít znova", bez paměti, bez dokladů, jako bezdomovec. Kaurismäki vypráví o tom, jak asi je možné překonat podobnou totální krizi. A to i v systému, kde je vše postaveno na adrese, čísle sociálního pojištění, úřední identitě. K tomu milostný příběh, téměř beze slov a gentlemanský jako vždy u Kaurismäkiho. Rock and Roll, periferie okraje Helsinek, vzpoura bezmocných na severský způsob.

Děj filmu se odehrává v Římě v letech 1943-1944. Město je obsazeno nacisty a současně tam míří skupinky zajatců z řad spojeneckých vojáků, kterým se podařilo uprchnout se zajateckého tábora. Cestu k jejich armádě jim odřízla německá vojska. Hledají proto azyl v neutrálním Vatikáně. Pomoc těmto uprchlíkům organizuje kardinál Hugh O´Flaherty, kterému se podaří vybudovat početnou odbojovou organizaci. Proti němu stojí správce okupovaného Říma, kovaný nacista Herbert Kappler. Film popisuje střet těchto dvou postav nejen na rovině akční a dokumentární, ale také v rovině ideové, což z něj činí opravdové a unikátní drama. Myšlení vojáka totalitní mašinerie je totiž zásadně odlišné od myšlení věřícího křesťana. Právě střet myšlení těchto dvou skutečných osob činí z filmu výjimečný zážitek. Více o monsignoru O´Flahertymu: http://en.wikipedia.org/wiki/Hugh_O%27Flaherty

Film z roku 1960 pojednává o korupci v tehdejším Japonsku. Jeho hrdina se snaží se vzít spravedlnost do vlastních rukou a odhalit podvod s veřejnými prostředky ve vedení stavebního koncernu. Ocitne se nakonec mezi mlýnskými kameny a jeho mise je neúspěšná. Smyslem toho filmu je pochopit postavení a šance jedince vůči systému firmy porušující zákon. Kurosawa vystihl mentalitu doby, ve které je samo právo pěkně vratké... Navíc systém, kde je taková defraudace možná nevykazuje samočistící znaky, úředníci se totiž bojí více své vlastní firmy, než policie. To je i důvod, proč hrdinova snaha selhává, pokud by měl zvítězit, musel by použít „jejich“ prostředky, nemůže zlo odplatit zlem, aniž by přišel o své privilegium – jednat svobodně podle svého svědomí. Tenhle příběh je jako od Dostojevského. Vlastně je to poselství až do naší doby, procházíme podobnou rekonstrukcí společnosti jako poválečné Japonsko. Mimořádné je v tomto filmu, že jeho postavy jednají tak, jak v logice příběhu jednat musí a zároveň je za nimi cosi, co jejich role přesahuje a nutí diváka zamyslet se nad jejich identitou. Čím je vlastně ten úředník bez úřadu, co vlastně znamenal ten příběh o pomstě, která se nepovedla?

Sanjuro (1962) patří do žánru samurajských filmů, avšak přes všechny bojové scény především mimořádně vtipný. Divácky „lehčí“ oddechovka. Potulný samuraj působí současně jako amatérský filosof a pedagog, vychovává ke klidu deset zbrklých mladíků, kteří v touze po spravedlnosti těsně před jeho příchodem vydali dobrého člověka do rukou gangsterů. Děj se zamotává... Zajatý nepřítel udílí dobré rady, které nadšení mladíci horlivě ignorují. Manželka zajatého správce je přes svoji vypjatou osobní situaci v naprostém klidu a obdivuje se kráse zahrady v domě, kde se i se svojí dcerou skrývá... Právě tato důvěra v přirozený řád věcí je hlavní předností tohoto filmu.

Film Alois Nebel, který měl premiéru minulý týden, byl očekáván s velkým zájmem. Film jsem navštívil v ústeckém Biografu u Františka a moje dojmy byly celkem kladné. Zfilmovat comics je něco jiného, než vytvořit hraný film, zejména v otázce děje. Comicsový příběh je zjednodušený a daleko více než běžný literární text těží z vizuálních efektů. Stejným směrem se pokusili jít autoři tohoto filmu. Vybrali si jako základní polohu konec normalizace, listopad 89, současně tematizují venkov, Sudety, pohraničí. V době před listopadem, za normalizace, se toho obecně na venkově mnoho nedělo. To je jakýsi základní pocit, který samozřejmě nemusí každý sdílet a vnímat. Ve filmu je ale tato atmosféra vystižena velice věrně. Ten klid, doba, ve které jsou jednoznačně rozdány karty, násilí ozbrojených složek, atmosféra perzekuce pro každého, kdo vybočí z dohodnutých „kolejí“ – je ve filmu zachycena velice dobře. Už od úvodní scény, nedovoleného přechodu státních hranic. V tom se právě Nebel liší od jiných animovaných filmů, vzniklých na bázi serioznějšího comicsu. Je dobře, že jeho tvůrci nešli cestou kalkulu, scénkovitosti, ani „filmové legrace“, jak ji známe z filmů od Hřebejka a spol. Bohužel si ale na ohlasech k filmu uvědomuji, že ne každý to dokáže takto vidět. Přemíra klišé a jakési laciné „vtípkovitosti“, jak ji známe z jiných filmů a knih o normalizaci, možná zužuje okruh lidí, kteří jsou takového vnímání schopni pouze na vrstvu skutečných „pamětníků“ té doby. Pak je tam taky výstižně zachycena situace běžného člověka, který je denně konfrontován s poněkud „ambicioznějšími“ lidmi. Obchodník Vachek a jeho otec, příslušník STB na penzi, nebo později, při Nebelově cestě do Prahy, čerstvě amnestovaní kriminálníci, kteří mají také svoje ambice, totiž ambice užít si. Konfrontace jejich pohledu na svět a Nebelova je další kvalitou filmu. Rysy lidí tohoto typu jsou zde vystiženy poměrně autenticky. Podobně silné je rovněž Nebelovo krátké pobývání v psychiatrické léčebně. Atmosféra léčebny nebo venkovských hospod je v tomto filmu rovněž podána je daleko výstižněji, než v jiných českých filmech z posledních let. Nebel je mezi těmito lidmi – dravci, osamělým jedincem, který se snaží prostě přežít, neubližovat druhým a neztratit sám sebe. Vede si dobře, přestože je jeho putování kvůli daným okolnostem docela vysilující. Film mě v tomto příjemně překvapil. Má ale také svoje slabší místa. Jedno obtížně zvládnutelné místo se nachází zhruba uprostřed filmu, kde je Nebel najednou z Prahy zpátky doma v Jeseníkách. Pro děj filmu to sice nakonec není podstatné, ale přesto ten náhlý střih působí poněkud rušivě. Použitá metoda animace – rotoskopie – k filmu perfektně sedí, ale v některých okamžicích působí poněkud amatérsky, např. jídelna v léčebně apod. Lze říci, že budoucností filmu se rotoskopie asi určitě nestane, pro vykreslení atmosféry minulých dob se však hodí celkem dobře, děj filmu jakoby celý uplýval ve vzpomínkách. Také finále filmu není nijak extra povedené, není jasné, proč to proběhlo právě tak. Ačkoliv vyznění je zřejmé, přece jenom zpracování závěru poněkud zadrhlo. U filmu nelze uvažovat, jak by vypadal, kdyby nebyl animován, ale „jen“ zahrán. Film v daném podání evokuje realitu minulé doby daleko silněji, než jak by se to mohlo podařit s „živými herci“ a reálnými kulisami. Samozřejmě se můžeme divit, proč to celé stálo tolik peněz, ale film samotný hodnotím docela vysoko.