sportovec

Stát a státnickost zažívají v tomto pozoruhodném díle svou velkou ne rehabilitaci, ale přímo renesanci. Pro českého diváka běží o fascinující anglický vnitřní sebepohled do klíčového období novodobých dějin světové ostrovní demokracie. Jistě lze zaznamenat moment sice nepřímého, ale o to zřetelnějšího odsouzení mnichovského sebezhanobení britské politiky (pojetí Churchillovy role jako dějinného velikána, hořkost Baldwinovy demise, pohled na Hitlera a a nacismus, okrajové odbytí Chamberlainovy postavy). Skvělý scénář Davida Seidlera prozrazující hned celý seriál konzultací s historiky, se projevuje mj. v tom, jak za strohou konzervativní maskou britské monarchie, v níž zbývá mnohé z Alžběty I. Veliké i tragického Jiřího III. z hannoverské-windsorské dynastie, najednou prosvítá člověk, lidská tragédie, která by se za určitých okolností mohla stát pohromou celé velké země, nad jejímž impériem tehdy ještě zdaleka slunce nezapadalo, a s ní i celého světa. Hooperova režie prostor, který skýtá Seidlerův scénář, bezezbytku využívá. Kompozice-pojetí děje-řeky tady nachází své další nenapadnutelné zdůvodnění. Příběh života našich hrdinů je současně osou námětu i fascinujícího diváckého zážitku. Z tohoto základu mohou jen vyniknout skvělé historické výkony nejen ústředního tria, jež zabírá většinu naší pozornosti, tj. Colina Firthe, Geoffreye Rushe i zrale půvabné Heleny Bonham-Carterové, ale i těch ostatních, např. Michaela Gambona (Jiří V., otec našeho hrdiny), Dereka Jacobiho (canterburský arcibiskup Cosmo Lang), Anthony Andrewse (premiér Stanley Baldwin), pojetím své úlohy mimořádně zajímavého Timothy Spalla (pozdější premiér Winston Churchill, ve filmu posléze lord admirality) a v neposlední řadě Jennifer Ehlové (Loquova žena Myrtle). Šťavnaté dialogy, kdysi koření, dnes endemitní přísada současné kinematografie hraného filmu, demonstrují ve vyprahlém postmoderním světě přednosti zdvořilosti, slušnosti a toho, co také naši prvorepublikoví předkové nazývali vychováním a dobrými způsoby. I vulgarismy užívané cum grano salis, jsou v tomto sluncem kulturnosti a uhlazenosti prozářeném světě démanty skutečné salónnosti. Českému divákovi se nemůže nevybavit srovnání s mistrem českého historického velkofilmu, nedávným stotníkem Otakarem Vávrou, zejména jeho monumentálními DNY ZRADY. I tento dvojdílný film, pojatý jako umělecký dokument, přes limity doby a země (finance, cenzura, v některých ohledech nedostatečná nabídka české Thálie vedle několika dalších) v srovnání, jež se nemůže nevnutit, čestně obstojí. Postava Edvarda Beneše, našeho světového státníka tragické velikosti, během druhé světové války tak blízkému jak svému příteli Churchillovi, tak královské rodině Jiřího VI. a jeho rodině prostřednictvím mj. Jana Masaryka, je také pojítkem, které může za určitých okolností usnadnit cestu k pochopení jak děje ŘEČI, tak našich novodobých dějin první poloviny minulého století. V tomto okamžiku, po proslovení a vyjádření některých nosných prvků tohoto skvostu ostrovní kinematografie hraného filmu, lze naše společné rozjímání a uvažování uzavřít s přáním mnoha skvělých diváckých zážitků. Zážitků, které v naší paměti i citu určitě hned tak nevyhasnou.

Je těžké říci, co na tomto upovídaném dílku je horší: zda herecké výkony, či stupidní humor nebo drhnoucí scénář a únavný děj. Po téměř pětatřiceti letech se dá dodat jediné: už tehdy bylo zřejmé, že v zájmu díla je nutné zcela od základu přepracovat nedokrevný scénář, který pro nikoho z uměleckého zázemí filmu nedával ani sebemenší možnost pro alespoň uspokojivé zvládnutí holého filmového pohádkového řemesla. ZLATÉ VLASY na řadě míst působí dojmem hodně nedopečené parodie sebe sama.

Baladická Kvapilova pohádka pro dospělé je nesena básníkovou nostalgií za předčasně ukončeným životem Kvapilovy ženy, vynikající české herečky Národního divadla Hanou Kvapilovou-Kubešovou. Rážově režii se tehdy s mimořádným zdarem podařilo propojit básníkovo žalné poselství s pohádkovou atmosférou a řadou skvělých hereckých výkonů, z nichž zejména na sebe upozornila tehdy začínající a mimořádně talentovaná Klára Jerneková. Je velká škoda, že toto mimořádné dílo doposud nebylo vráceno do divácké paměti přenosem na DVD nosiče.

Vedle DARMOŠLAPŮ jsou CABIRIINY NOCI jakousi druhou kosmickou rychlostí mimořádného Felliniho vzestupu do výsostného království svébytného uměleckého světa a podle mého názoru i dosud nedosaženého vrcholu filmového hraného umění. Že toto dílo náleží do širšího proudu italského neorealismu a podává syrový obraz římské periférie i stavu společnosti své doby, se rozumí jaksi samo sebou. Zdánlivá úspornost zvolené metody vyprávění a filmové řeči jen naznačuje a dokresluje to, co jsem již uvedl v první větě tohoto komentáře. Prostá a neokázalá oslava života ženy profesionální lásky, vláčené a smýkané osudem, nesporně ovlivnila - vedle dalších děl téže školy - nesporně českou filmovou tvorbu přelomu padesátých a šedesátých let i následnou vlastní československou filmovou školu. Je to současně brilantní herecké kreace režiséírovy životní partnerky Giulietty Massini. Tehdy třicátnický Fellini i tímto dílem prokazuje svůj nevěřitelný talent a současně oprávněnost naděje, kterou do tehdejšího stále ještě talentu vkládali nejen kritici, ale i početní diváci ve všech významnějších zemích našeho světa.

Příběh vzbouřenecké posádky i dějiny ostrova Pitcairn (Pitcairnova ostrova) jsou součástí evropského kulturního povědomí. Pohled na toto filmové ztvárnění je věcí náhledu: dostát možnostem literární předlohy či usilovat o vlastní filmové ztvárnění překračující tyto limity dané spisovatelskou inspirací? Donaldsonovo dílo vyváženou syntézou líbezné filmové řeči a až dokumentární věrnosti zejména tichomořských exteriérů pokračuje a pohybuje se v první možnosti. Dosažený výsledek, podložený mimořádným kvalitním hereckým obsazením, je určitě pozoruhodný. A myslím, že právě proto již dnes i klasický. Počet hodnocení je přitom v příkrém nepoměru k počtu komentářů (90) i zařazení ve filmotékách (kolem 160-170). Dílo je tedy vnímáno především jako akční (dobrodružná) zábava a podstatně méně jako skutečný příběh tragédie jednoho kapitána a osobitého životního rozuzlení dramatu podstatné části vzbouřenecké posádky. Podle mého názoru to však nemění nic na umělecké hodnotě tohoto mimořádně zdařilého filmového převyprávění klasické literární "lehké" předlohy.

Ještě mám v živé paměti filmové plakáty zvoucí na tento film. Když jsem v dětských letech četl antické báje a pověsti, příběhy bohů, tolik připomínajících lidi, a lidí, do nichž antičtí lidé vložili tolik božského, vždy jsem toužil po tom, aby to, co slova mohou jenom naznačit, bylo převedeno na stříbrné plátno. Aby zázraky ožily, zpozemštily se, aby antická vize nabyla na předmětnosti a jsoucnosti. Stejně tak si vybavuji pochyby, které mnou procházely, protože řadě filmových tvůrců se zdá, že tyto látky snesou všechno a nejsou dostatečně imunní vůči prvoplánovým komerčním kasovním úspěchům. O to sladší byl rezultující pocit ulehčení, neboť v tomto případě se tvůrci opravdu snažili dodržet půdorys antické báje, tragédii i povznesení protagonistů a někde v pozadí skutečná jádra těchto plnokrevných předchůdců fantastiky. Vykopal-li posléze Schliemann Tróju, protože důsledně, stíhán posměchem tehdejší badatelské komunity, respektoval Homéra a jeho dílo, vykopali jeho nástupci postupně hradiska a města mykénského věku. Doby, která předchází vpádu drsných Dórů, posledního grechického kmene antické doby. Základy Evropy, první krůčky evropského lidstva, chetitské Acchijavy, jsou v každém případě jedinečné. A naivita triků tvůrců filmu, který dokázal tak důsledně přiblížit jednu z klíčových bájí tohoto pozoruhodného kulturního dědictví, tuto fasnicinující krásu obohacuje o další nezapomenutelný rozměr. Skutečná kvalita nestárne.

Nástup Allenova osmého životního decénnia jakoby ochromil umělcovy síly; naplňuje se věk a život nebo naopak nastupuje zoufalá touha nestárnout? Jisté je, že jak příběh, tak výběr protagonistů i režie ze všeho nejvíc připomínají hodně vycucaný citrón. Vše - pohybujeme-li se v obvyklých allenovských uměleckých standardech - jakoby bylo vylisováno v pomyslných herbářích. Papír v takových případech snad víc šustět nemůže. Otázka, zda herci v takto chatrných námětových kulisách mají co hrát, je to do další, co nám vytane na mysli, pohlédneme-li do těchto vyprázdněných obrázků stříbrného plátna. A tak Allenovi poněkud nekasandrovsky přeji, aby se z tohoto intermezza co nejrychleji zotavil a vrátil svému oddanému divákovi to, co mu v tomto případě viditelně dluží: rozvernou neurotickou rozkňouranost protagonistů svých skvělých příběhů a dějem a nápady prosycené portréty dalších postav. Tvůrčí neopakovatelnost svého výrazného uměleckého zjevu.

KRONIKA zapadá do Zemanovy kombinované řady filmů s animovanými a hranými prvky jako jeden z nosných prvků tohoto pojetí autorovy tvorby. Kvalitní herecké obsazení, nápadité animace a vůbec prostupování "něčeho-cosi", co lze označit jako obdobu latinskoamerického magického realismu, činí toto dílo ojedinělým nejen v Zemanově filmografii, ale v české kinematografii vůbec. Příběh prostých lidí na pozadí válečné zkázy, kterou jsou nejen smýkáni, ale do níž čas od času osudově vstupují jako nepotlačitelná mírotvorná dějinná síla, byl v našem hraném filmu zpracován v různých variantách vícekrát (DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU) a patří k nejsilnějším tématům éry našeho znárodněného filmu. Zdá-li se někomu spád díla jako neúnosně úmorný, lze to v době akčních filmů pochopit. Starobylá rytina a novodobá akční fotografie dnes totiž také představují dva poměrně vzdálené břehy, byť i odlišného žánru. Ale na původnosti a neopakovatelnosti jedinečného třpytu tohoto kinematografického démantu to nemění vůbec nic.

Obviňování fakticky celé generace českých filmových herců z kolaborace s nacistickým režimem bylo budované na písku již v poválečné době. Pokud by mělo být důkladně aplikováno na tehdejší naši společnost, stalo by se evropskou i světovou kuriozitou. Je-li tu po desetiletích možnost konfrontovat někdejší napadnutelná tvrzení se skutečností natočeného materiálu, je nutné tento fakt náležitě přivítat. Snad málokterá česká herečka má tak kontrovezní pověst jako Adina Mandlová. Její velkorysý vztah k mužům, touha vyrovnat se v mezinárodnéím záběru Lídě Baarové, snaha oddávat se bez zábran radostem života kolem ní vytvořila kouřovou clonu pověstí a někdy vysloveně drbů a pomluv. Velmi průměrná německá salonní komedie, vzdáleně upomínající na KRISTIÁNA a ozdobená skvělým výkonem Heinze Rühmanna, této veličiny kinematografie hraného filmu našeho severního souseda, prokazuje opak. Naopak si málokdo uvědomí, že do boje s nacistickým nebezpečím ve Fričově, Voskovcově a Werichově filmu SVĚT PATŘÍ NÁM volá tehdejší Čechoslováky právě hlas této rozporuplné české ženy a nezapomenutelné dramatické umělkyně. Po desetiletích pěna opadla a objevila se skutečná skutečnost. Skutečnost iluzí, ale také tragédie, která nemusela být. Poučení o sváru vášně a rozumu, fanatismu a věcnosti, šílenství a střízlivosti. Poučení varující.

Mimořádný sovětskoruský film pro děti a mládež se skvěle slazenými výkony lidských i čtvernožích herců. Ve vzpomínce si uchovávám poetickou atmosféru, zdařilou snahu tvůrců po hlubokém prokreslení postav, nápaditý příběh, nevšední zážitek. Doufám, že narazím i na DVD nosič.