O labuti

Předurčenost věštbou a to dvojí, fatalismus nebo pohádkový motiv? Krásná ukázka toho, že herectví a vykreslení postav se dá předvést i na malé ploše bez velké výpravy. Co to zabíjí, jsou ty, do divadelního pojetí opravdu nevkusně narvané, triky a efekty. Problém mám trochu i s princeznou, která si hraje s míčkem a při tom se osudově zamiluje, to už vůbec neřeším, že do zvířete. Tohle mohlo být řešeno lépe. Jak ta láska tak ten míč. Ostatně zlatých míčů jsou pohádky plné, královské děti na ně mají nějakou fixaci, asi že zlatý míč se dobře odráží a hrát si s ním jde s nenucenou lehkostí, zejména se ztrácí na obloze a ve vodě. Nevím nevím, zda děti ocení verše, motiv z Hippolyta, odkaz na boha dvou tváří Januse nebo třeba sofistikované uštěpačné žertování komořího kolem výstavby věže. Ale pro ty tu je zase hezká princezna, neméně hezký princ, charismatický kníže, krásně zlá královna a přesně ta správná dávka tajemna, která dělá pohádky nezapomenutelnými. (01.04.2013)

Já ani nevím, jak jinak to nazvat, ale tyto abstrakní, psychedelické pohádky fakt nesnáším. Navíc ani nejsou pro děti určené. Jednak předpokládám, že by se děti mohly unudit k smrti, ovšem za předpokladu, že by nebyly k smrti spíš vyděšené. Hlavně kostýmy, které připomínaly řeckou tragédii. Tanec zakletého prince a princezny zase odkazoval na balet. Zaujalo mě jen zobrazení moře a jezera na pozadí hradeb a Slunečného království. Zajímavostí také je, že v naprosto stejných rolích se Vladimír Dlouhý a Hana Maciuchová potkali o osm let později v pohádce Princezna Slonbidlo, kde H. M. hrála tu zlou a V. D. prince. (23.06.2020)

„Podivný večer, luna září, jako by noc už umírala. Labutě jiskří, jak zlověstný sníh a vprostřed jedna jediná, tak sama. Podívej krouží po jezeře a kreslí křídou křídel bludný kruh a vzlétá přímo k luně." Tahle Jirešova pohádka je slovem i obrazem krásně poetická. Vizuálně úžasně barvitá a imaginativní. "Už nikdy procitnout, už nikdy se probudit," přeji si spolu s princeznou, která ve snu na hladině jezera zalitého měsíčním svitem tančí s labutím princem. "Labuti má, jak slza stříbrná ses náhle zatřpytila na řasách noci, sám skryty nářek pěn...." Jak krásně poeticky napsané. V kombinaci s dokonalou scénickou hudbou Vadima Petrova, která přesně koresponduje s dějem příběhu, nemohu jinak, než dát dnes již podruhé Jirešovi 5 hvězdiček. (29.12.2022)

Takřka experimentální veršovaná pohádka s krásnou Hanou Maciuchovou v odvážném kostýmu, ve kterém spíš připomíná Vinnetuovu sestru Nšo-či než postavu z pohádky Boženy Němcové. Herecký tým tvoří i jiní přední hráči v čele s Bartoškou a dynamickým duem Jirásková - Brodský. Děsivý je tanec oživlých antických sloupů. Co se týká hodnocení, tak celé to nejlíp vystihuje mistr Nohavica veršem "mohlo to byt horši nebylo to špatne". (18.03.2020)

Na tomhle filmu je vidět, že bychom potřebovali zavést jemnější rozlišování žánrů. Pod název "pohádka" se totiž u nás vejdou tak rozdílné žánry jako jednoduchá pohádka pro malé děti, dobrodružný příběh, rytířská legenda, romantická komedie i fantasy, a to není dobré. Diváci pak všechno srovnávají s "Pyšnou princeznou" a "S čerty nejsou žerty", a přitom spousta z těch filmů patří úplně někam jinam a potřebovala by úplně jiná kritéria. Tenhle film tedy se "S čerty nejsou žerty" nesrovnáte :-) kromě Vladimíra Dlouhého nemají společného vůbec nic. Jen jeho děj je pohádkový, stylově je to spíše poetická fantasy s mytologickými prvky. Což znesnadnilo práci mně, která jsem ho srovnávala s pohádkovou předlohou B. Němcové (což jsem asi neměla dělat). Film obsahuje pěknou báseň o labutích, dobré herecké výkony a spoustu symbolů a skrytých významů. Donutí člověka přemýšlet, ale nad tématy, která jsou mně osobně cizí (např. osud). Výsledek: film, jehož kvality uznávám, ale který mě nezaujal. Byla v něm ale jen jedna věc, která mně vyloženě vadila: že oproti původní pohádce Boženy Němcové princezna vídala ve snech prince v lidské podobě, a tak vlastně neměla tu úžasnou schopnost rozpoznat v labuti tvora s lidským myšlením a city - vlastně se tak trochu zamilovala do člověka. Tím film zkazil i mou nejoblíbenější pohádku, na které se mně líbila právě ta oslava lásky, která vidí i to, co je očím neviditelné. Oslovil mě jen motiv prince (J. Bartoška), který pokácí princezně jabloně a postaví z nich vysokou věž, a to jenom proto, aby na ni princeznu vyvedl a názorně jí předvedl, že není možné se dotknout Měsíce... to zajímavým způsobem ilustrovalo jeho povahu. Nejvíc se mně asi nakonec líbily kostýmy, inspirované italskou renesancí. (21.08.2012)