sportovec

Je možné, že to, co jeví jako plochost nebo výrazné nedostatky filmu, je ve skutečnosti finále tragického novodobého příběhu současné irské mučednice lidských práv. Novinářka, která vlastně nebyla novinářkou, ale o to více se toužila prosadit na tomto poli, matka, která sotva stačila odrůst batolecímu věku svého syna a manžel, který zejména v irských poměrech byl a stále zřejmě je mimořádným případem mírou taktu a pochopení, kterou vložil do lásky ke své ženě a její misi. Cesta od účetní k angažované veřejné činitelce je sama o sobě mimořádnou. Žena, která poměrně nečekaně nalezla své životní téma, rázná osobnost zvyklá na přímočaré tahy a čelní postupy i úctu k ženství, která koření v tak katolické zemi, jakou Irsko doposud je, v konzervativně pojatém mariánském kultu. Nerozvážná horlivost, kterou jí lze víceméně oprávněně vytknout, nemůže nic změnit na om, že gangster je zločinec a vražda výrazem vlastně bezmoci (charakteristické je v této souvislosti upozornění producenta filmu Jerry Bruckheimera, že Guerinová je i Irsku cítěna jako národní světice svého druhu). Asi tak lze rekonstruovat s rozumnou vyhlídkou na dostatečnou přesnost kulisy příběhu, který se určitě stal, jak víme z dostupných doložitelných fakt. Scénář, soustředěný de facto na vyvrcholení krátkého, předčasně uzavřeného Veroniččina života, pokračuje a vrcholí ateistickým "nanebevzetím" této světské mučednice (v irských poměrech byl šok o to větší, že se jednalo o vůbec první vraždu novinářky-ženy; v čtyřmilionovém Irsku film zhlédl víc než milion diváků, "jen" potlesk na dublinské premiéře, věnovaný Blanchettové, trval víc než deset minut; byly i další srovnatelné aplaudace). Hluchá místa, která se v takto vypjaté výchozí představě nemohla neobjevit, skvělým výkonem překrývá hvězdná Australanka Cate Blanchettová; autoři ji vysvětlují jako snahu zestručnit dramatický příběh života této žurnalistické osobnosti z polobulvárních novin. Skvělá gradace závěrečných scén, přímo navazující na fascinující úvod filmu, naznačuje skutečné kvality scénáristovy i režisérovy; působivost, které dosahují, je skutečná; údaje, jež přinášejí, jsou doložitelné. Velkým hercem příběhu je půlmilionový Dublin a irskost filmu, na níž si američtí tvůrci dali zvlášť záležet, by pro nás všechny měla být prvkem, kterému bychom měli věnovat přiměřenou pozornost. Výčet silných míst tohoto výrazného díla lze uzavřít podivem nad tím, že příběh této nesporně silné osobnosti, i následná převratná proměna irské drogové a vůbec podsvětní scény, masové protestní pochody irského obyvatelstva nenalezly hlubokou, vnímavou pozornost našich médií a nestaly se dostatečně silnou výzvou do našich dlouhodobě vedených diskusí o tom, co drogy jsou a kde začíná a končí rozmezí tolerance a nezbytné represe. Platí to nejen pro novináře, kriminalisty, ale i právníky. Vždyť tato alternativa nizozemské inspirace, o níž se naopak mluvilo až příliš, mohla do toho všeho vnést nové inspirativní tóny a prvky. Způsob, který volíme pro přebírání zkušeností srovnatelných zemí, je velmi zvláštní a sám o sobě vybízí k velmi radikálním úvahám. Těm, kterým se tento angažovaný film zdá být až příliš plochým a umělecky nedokrveným, lze vzkázat jedno: nechť se pokusí o srovnání s obdobnou americkou produkcí. Z tohoto srovnání nemůže VERONICA nevyjít se ctí. A asi nejen se ctí.

Ne vždy se naskytne možnost zhlédnout film, který postrádá konfrontaci, je pozitivní a dokonalým zobrazením vytčeného úseku skutečnosti vybízí diváka k jeho vlastnímu nepředpojatému výběru. Věk umístěnek, věk raného relativně stabilizovaného komunismu byl i věkem generace, která v dětských letech prožila válku jako vzdálenou vzpomínku, jež se do jejího života obtiskla stejně nezřetelně jako "budovatelská" éra prostě proto, že se nijak nedotkla jejích naprosto občanských ideálů a hodnot. Určitá mravní rozpolcenost vnějškově úspěšnějšího hrdiny je zesílena naznačenou rodící se vyprahlostí jeho budoucího života; jednoznačně však nevyznívá ani alternativní model života na venkově s jeho limity. Zamyšlení, volba, alternativa. Zenit života, který je ještě mladý, ale v kontextu doby už znamená současně zřetelný přestup do středního věku raně pokristovských let (Jehudovi-Ježíši mělo být v okamžiku jeho ukřižování zhruba 33 let). Jako diváci i jako pamětníci jsme uváděni do blížícího se bodu zlomu režimu a doby, která je i není součástí dějinné identity nejen polské. Zanussimu se mohlo již tehdy - a nemusí na tom nic měnit ani dnes - upřímně blahopřát k zdařilému debutu úrovně, která pro mnoho tvůrců zůstane po celou jejich dráhu tušeným, ale nikdy nenaplněným životním snem.

Claude Chabrol, nesporný velikán nejen francouzské, ale minimálně také evropské kinematografie hraného filmu, se soustředí ve své rozsáhlé tvorbě na lidské propasti a propady. Pozdní Poeův dědic samozřejmě nemůže vystačit s výrazivem vrcholného romantismu a musí spoléhat na hlubší psychogickou prokreslenost a propracovanost svých postav, na důslednost v časoprostorových souřadnicích, i na tradiční francouzskou schopnost až lékárnického cizelování děje; to všechno nalezneme v paletě jeho nepřehlédnutelných vyzrálých schopností. Fakt, že se přitom může spolehlivě opřít o minimálně profesionální výkony svých herců, jeho schopnosti i tvůrčí potenciál jen dále násobí. Jeho tvůrčí metoda je silná i svou profesionalitou a řemeslnou suverenitou; zdá se, že vysloveně slabší filmy jsu v jeho rozsáhlé filmografii spíše výjimkou než pravidlem. Konfrontace dvou pojetí života, toho, který si na mravnou, bezhříšnou velkodušnost hraje, i toho, který o "pouhou" lidskou slušnost, vlastně lidství samo, úporně bojuje, je pozoruhodně gradována doslova vteřinu po vteřině. Rozplétání pozoruhodného dilematu není prosto překvapení, jež se naopak vyhýbá prvoplánovým syžetovým i scénáristickým zkratům, jejichž jediným smyslem je získání a upoutání diváka za každou cenu. Pro Philippa Noireta, jednoho z nejvýraznějších francouzských herců vůbec, tu vzniká prostor pro naprosto unikátní hereckou kreaci; po zhlédnutí MASEK je jasné, že ji zvládá s bravurou profesionála a nadšením amatéra. Z ostatního hereckého osazenstva, jehož hlavní úlohou je přihrávat Noiretovi (asi je to i vrchol jejich uměleckého rozměru) vyniká Anne Brochetová silnou slabostí, kterou tak šetrně a civilně vkládá do své Catherine. Ano, nejen v šachu, ale i v životě se vyhrává také černými. A častěji, než by si určití lidé, kteří nechybějí v každé době ve všech zemích, přáli a byli ochotni připustit. Všichni víme, že je to jistota, na které se dá stavět i dnes.

Opakovat, že i průměrná díla, věnovaná dětem a mládeži, prožívala v osmdesátých dílech své hvězdné, vrcholné momenty, je nošením dříví do lesa. Aniž abych chtěl upadat do nadměrné nostalgie, musím v této souvislosti zdůraznit ještě jedno: plnohodnotný život jihomoravské vesnice. Význam školy, učitele, který si mohl dovolit přepych mravnosti a odmítnout doučování za peníze aniž by odešel ze školství pro fatálně nedostatečný příjem (rovnostářský komunistický polštář jinak rdousící společnost nesl i jeho). Činorodá mládež schopná dělat i jiné věci než se věnovat sobě samé k tomuto obrazu pochopitelně také patří. Protože podstatná část přispěvatelů-komentátorů prožívala v této době svůj dětský věk, vidí film, který se třeba od HOP, A JE TU LIDOOP! liší jen nepatrně, i v lepším světle, ačkoliv míra relativní topornosti a zřejmé tendenčnosti, která je v obou filmech obsažena, je vlastně stejná. Zkrátka, opakovat, že i průměrná díla, věnovaná dětem a mládeži, prožívala také v osmdesátých letech své hvězdné, vrcholné momenty, je a zůstává nošením dříví do lesa.

Žánr, který je dnes už klasický sám o sobě, se představuje filmem, který se nezávisle na tom sám o sobě stal rovněž nadčasovým. Zhlédneme-li ho, pochopíme proč. Brilantní výkony obou protagonistů jsou páteří, která činí děj tohoto díla, tažený brilantními dialogy staré školy, zvlášť přitažlivým. V tomto pojetí zaniknou některá méně silná místa (zejména návrat muže s železnou rukou po rvačce na střeše budovy), ale i některé další zvraty včetně poněkud klopotné a tak trochu úmorným opakováním vymleté samoúčelné záměny jmen Grantovy role. Naopak scény mezi oběma protagonisty se vyznačují poměrně slušnou a relativně dobře zvládnutou psychologií obou postav; v některých momentech se přitom více do popředí oproti Grantovi dostává Hepburnová (připomíná to první "ženské" filmy továrny na sny z konce třicátých a počátku čtyřicátých let). Dalším pozitivem je dobře zvládnuté prolínání žánrů starého filmu a výborné humorné komediální scény (výstup s pomeranči). Ve výčtu kladů tohoto pozdního klasického amerického filmu by bylo možné dále pokračovat. Jisté je jedno: divák, který si jeho zhlédnutí dopřeje, rozhodně neprohloupí; v hladivé patině starých časů to na něj nejednou dýchne modernitou "předrockových" raných šedesátých let. A svěžím půvabem mladé a krásné a současně i talentované i již vyzrálé skvělé americké herečky i nestárnoucím Grantovým šarmem. Rozhodně se je na co těšit.

Je možná těžké smířit se s tím, že existují i jiná pojetí pohádek než je to české, to, které máme vžité natolik, že jakoby bylo pod naší kůží. I se skutečností, že jsou také pohádky pro dospělé, které jsou z větší části mimo pochopení dětského publika. Víc mi vadí jiná skutečnost: nedotaženost motivu sedmi noků, míra provinění, které se měla dopustit ženská postava tím, že jeden z nich snědla v rozporu s božím zadáním španělského "chuďáčka božího" ztělesněného levitujícím mnichem. Jakoby tu základem byla renesanční novela ne špatná, ale co do propracovanosti a kvality zřetelně zaostávající za špičkou žánru jak ji ztělesnil např. Boccaccio. Obdobné pocity mnou prostupovaly i při scéně se světci a výkladu psychologie a motivace princova počínání. Nedostatky námětu ovšem z větší části překrývá opravdu velkorysá výprava a špičkové výkony obou protagonistů, z nichž zřetelný prim hraje Lorenová (v jejím pojetí role princezny cítíme celou řadu souzvuků a asociací z jejích sicovských filmů s Mastroiannim). Srovnání se soudobou srovnatelnou tvorbou dále posiluje váhu kladných a silných stránek této pohádkové férie pro dospělé, k nimž se postupně přidává přitom zase ne tak suveréní kamera, jíž se více daří detailové než krajinné záběry. Ani pověstná šedesátá léta nemohla bez ustání chrlit špičková díla, i ona nemohla neprodukovat filmy oddechové a ne vždy ve všem dokonalé. Což ovšem neznamená, že špatné a podprůměrné.

Mimořádně zdařilý dokumentární pořad zblízka přibližuje jednu z prvních dam naší lehkonohé hudební Múzy. Marie Rottrová se stala, jak to vyjádřil jeden z komentujících protagonistů, setrvalou seriózní stálicí naší scény hudby pro lidi (pop music). Uměřenost formy a sevřenost obsahu jsou paralelně sepjaty do přesvědčivého celku. Výsledek se zdá být snadný a samozřejmý; opak je pravdou.

Zakladatelský film žánru angažovaného hraného filmu, zhruba tak lze charakterizovat toto pozoruhodné dílo exilového německého režiséra Langa. Pohled na mladého Spencera Tracyho zaujme nejen překvapivostí jeho vzhledu, ale ještě více kvalitou Tracyho uměleckého výkonu. Výpověď o americké demokracii soudce Lynche rozhodně není Langovým výmyslem; v rooseveltovských USA šlo stále o součást všedního dne, který se protáhl až do přelomu druhé a třetí čtvrtiny minulého století. Zvraty díla, dnes působící buď jako překvapivé nebo nelogické či přímo vykonstruované, jsou pro svou dobu příznačné i sentimentalitou, kterou zčásti také vyzařují. A nejsou nevěrny skutečné tváři doby svého vzniku (jedná se o film ne historický, ale dobově současný). Buďjakbuď film jednoznačně převyšuje průměrné standardy své doby a na jasně položenou otázku po jeho kvalitě a nadčasovosti - v tom se shoduji s většinou svých spolukomentátorů - je odpověď jasná. Ano, je kvalitní, ano je současně i nadčasový. Právem.

Tendenčnost vždy zůstává tendenčností. Cynická slova katolického preláta o možné velkovýrobě světců-mučedníků jsou komunisitckému dogmatismu bližší, než by si sama katolická církev byla ochotna připustit. Kolbeho čin svým mravním kontextem bezpochyby úctyhodný je - v koncentračních táborech se však nechovali statečně jen katoličtí kněží či věřící - stejně tak to byli komunisté, socialisté, liberálové, židé. Vinit uprchlého vězně-partyzána, muže bez jakékoliv další doplňkové charakteristiky ze zodpovědnosti za lidský život je nesmyslné; vrahy byli vždy ti v uniformách, oni určovali hrůzná pravidla nuzné vězeňské existence pohybující se stále na pokraji života a smrti (byly i bestie ve vězeňských mundurech, ty se však chovaly a jednaly viditelně odlišným způsobem). Režie Zanussiho se snaží o vyrovnaný pohled, mravoličnost - to je zdvořilý výraz - scénáře však překonat nedokáže stejně tak jako křečovitou snahu o vytvoření světce za každou cenu. Nedotažené zpracování se tu nechtěně prolíná s rozporuplným postojem katolické církve-instituce, která v tomto klíčovém okamžiku své existence, v konfrontaci s režimem, proti kterému byl démonizovaný Bonaparte vzorem tolerance a vstřícnosti, selhala tím nejžalostnějším způsobem. To dále problematizuje nejen ústřední myšlenku, ale i kvalitu a vyznění filmu (ve filmu zoufale hledané jméno zachráněného je přitom známo - šlo o otce rodiny s dvěma dětmi, seržanta polské armády Franciszka Gajowniczka, který se dožil úctyhodného věku takřka 95 let - narozen 15. 11. 1901 - zemřel 13. 3. 1995). Kritičnost, kterou Zanussi tak přesvědčivě vyjadřuje vůči komunistickému režimu, zde selhává; konjunkturalismus restaurace prvních postkomunistických měsíců a let a poplatnost, která s tím souvisí, určitě v tomto případě nepřekonal. Voluntarismus a vůle nejsou synonyma.

Pozdní šťastný dědic zlatého věku grotesky neponechá divákovi ani vteřinu na oddechnutí. Výstřední vědec, skvěle hraný Grantem, je vyvažován ještě větší divokostí a bláznivostí Hepburnové, vírem, který ani vteřinu neponechá nic, aniž by to nedestruoval. Vždy však z počestných pohnutek, jejichž společným jmenovatelem je boj o milovaného muže. Slovo crazy komedie je naplněno v tomto případě až definičně. Skutečnost, že ve starém filmu bylo možné natáčet skutečné skvosty, lze jen těžko naplnit lépe. U Hepburnové bych kromě toho rád připomněl její skvostnou etudu dívky z podsvětí, zahranou tak skvostně, že to i po létech bere dech. Obdivuhodné jsou i cvičitelské výkony a způsob, jakým se se svými úlohami vyrovnali oba leopardi. V případě Hepburnové představuje tato role přirozený začátek jejích emancipovaných žen, jejichž odvaha a ambice rostou bezprostředně v přímé úměře s úspěchy, jichž se jim dačí docilovat. Zlatý - možná i platinový - úspěch hollywoodské továrny na sny je v tomto případě nesporný a stále stejně přitažlivý. V osmičkovém roce zvláště. Jakoby posvěceně.