Život za život

Zanussi mel v tomto pripade velice tezky ukol. Myslim, ze daleko zajimavejsi by bylo videt, jak myslel skutecny Kolbe, nez krouzit kolem jeho legendy a vypravet jinymi usty, tisickrat slysene historky z zivota svetce. Problem by ale jiste byl s tim, ze v takovem pripade by musela nastoupit fikce a tu by mu nekteri omlatili o hlavu. Takze nakonec vysledek pusobi srabacky a tazani hlavniho uprchlika se v tomhle kontextu miji s tradicni silou otazek na jake jsme u Zanussiho zvykli (15.08.2011)

Německo-polský film Život za život vypráví o minoritském knězi Maxmiliánu Kolbem, který v srpnu 1941 v koncentračním táboře Osvětim nabídl svůj život výměnou za muže, který měl rodinu a děti. Film poněkud trpí popisností a poněkud plochými charaktery, na druhou stranu se o podobných osobnostech dost těžko točí filmy, zvláště těší-li se mimořádné úctě. (18.10.2018)

Na této agitce není dobrého vlastně vůbec nic. Pokud chtěli tvůrci poškodit pověst církve, splnili svůj úkol na 1000%. Trapný, nudný, tendenční nefilm Život za život nestojí za obětování hodiny a půl vlastního života. Nevím, jestli se někdy někomu podařilo tak zprasit poměrně silné téma, jako Zanussimu. (08.06.2011)

Ze všech režisérů polských filmů morálního neklidu je mi Zanussi nejvzdálenější pro vyhraněný katolicismus ve svém díle. Vycházím z jiných myšlenkových pozic a Zanussiho východiska jsou pro mě nepřijatelná hned ze dvou hledisek. Uprchlý vězeň nenese žádnou odpovědnost za popravy v koncentráku a tudíž nemusí cítit ani tu nejmenší vinu. Kolektivní tresty byly v nacismu časté a pak by vlastně při takovém pohledu byla jakákoliv odbojová činnost a rezistence nemorální. Veškerou vinu mají nést kati...Ten katolický pocit viny za prvotní hřích a dlouhou řádku "hříchů" následujících mi byl vždycky z duše protivný. Druhé hledisko se týká role katolicismu v 30. a 40. letech. Řada obyčejných katolíků a nižšího duchovenstva se jistě chovala statečně a podle morálních zásad. To nic nemění na tom, že systémově byl katolicismus oné doby pevnou oporou těch nejhorších režimů (Hitler nazýval například Franka pro jeho nejtěsnější vazby na katolický klérus jezuitskou sviní) a Vatikán se vúči Hitlerovi choval víc než pragmaticky... Pokud jde o Zanussiho film, je snad silný tématicky, ale zpracování pokulhává, scénář chtěl dopilovat a vzhledem k důrazu na dialogy a práci kamery jde spíš o televizní inscenaci. Celkový dojem 45 %. (13.07.2008)

Tendenčnost vždy zůstává tendenčností. Cynická slova katolického preláta o možné velkovýrobě světců-mučedníků jsou komunisitckému dogmatismu bližší, než by si sama katolická církev byla ochotna připustit. Kolbeho čin svým mravním kontextem bezpochyby úctyhodný je - v koncentračních táborech se však nechovali statečně jen katoličtí kněží či věřící - stejně tak to byli komunisté, socialisté, liberálové, židé. Vinit uprchlého vězně-partyzána, muže bez jakékoliv další doplňkové charakteristiky ze zodpovědnosti za lidský život je nesmyslné; vrahy byli vždy ti v uniformách, oni určovali hrůzná pravidla nuzné vězeňské existence pohybující se stále na pokraji života a smrti (byly i bestie ve vězeňských mundurech, ty se však chovaly a jednaly viditelně odlišným způsobem). Režie Zanussiho se snaží o vyrovnaný pohled, mravoličnost - to je zdvořilý výraz - scénáře však překonat nedokáže stejně tak jako křečovitou snahu o vytvoření světce za každou cenu. Nedotažené zpracování se tu nechtěně prolíná s rozporuplným postojem katolické církve-instituce, která v tomto klíčovém okamžiku své existence, v konfrontaci s režimem, proti kterému byl démonizovaný Bonaparte vzorem tolerance a vstřícnosti, selhala tím nejžalostnějším způsobem. To dále problematizuje nejen ústřední myšlenku, ale i kvalitu a vyznění filmu (ve filmu zoufale hledané jméno zachráněného je přitom známo - šlo o otce rodiny s dvěma dětmi, seržanta polské armády Franciszka Gajowniczka, který se dožil úctyhodného věku takřka 95 let - narozen 15. 11. 1901 - zemřel 13. 3. 1995). Kritičnost, kterou Zanussi tak přesvědčivě vyjadřuje vůči komunistickému režimu, zde selhává; konjunkturalismus restaurace prvních postkomunistických měsíců a let a poplatnost, která s tím souvisí, určitě v tomto případě nepřekonal. Voluntarismus a vůle nejsou synonyma. (09.09.2008)