Život za život

Na této agitce není dobrého vlastně vůbec nic. Pokud chtěli tvůrci poškodit pověst církve, splnili svůj úkol na 1000%. Trapný, nudný, tendenční nefilm Život za život nestojí za obětování hodiny a půl vlastního života. Nevím, jestli se někdy někomu podařilo tak zprasit poměrně silné téma, jako Zanussimu. (08.06.2011)

Tendenčnost vždy zůstává tendenčností. Cynická slova katolického preláta o možné velkovýrobě světců-mučedníků jsou komunisitckému dogmatismu bližší, než by si sama katolická církev byla ochotna připustit. Kolbeho čin svým mravním kontextem bezpochyby úctyhodný je - v koncentračních táborech se však nechovali statečně jen katoličtí kněží či věřící - stejně tak to byli komunisté, socialisté, liberálové, židé. Vinit uprchlého vězně-partyzána, muže bez jakékoliv další doplňkové charakteristiky ze zodpovědnosti za lidský život je nesmyslné; vrahy byli vždy ti v uniformách, oni určovali hrůzná pravidla nuzné vězeňské existence pohybující se stále na pokraji života a smrti (byly i bestie ve vězeňských mundurech, ty se však chovaly a jednaly viditelně odlišným způsobem). Režie Zanussiho se snaží o vyrovnaný pohled, mravoličnost - to je zdvořilý výraz - scénáře však překonat nedokáže stejně tak jako křečovitou snahu o vytvoření světce za každou cenu. Nedotažené zpracování se tu nechtěně prolíná s rozporuplným postojem katolické církve-instituce, která v tomto klíčovém okamžiku své existence, v konfrontaci s režimem, proti kterému byl démonizovaný Bonaparte vzorem tolerance a vstřícnosti, selhala tím nejžalostnějším způsobem. To dále problematizuje nejen ústřední myšlenku, ale i kvalitu a vyznění filmu (ve filmu zoufale hledané jméno zachráněného je přitom známo - šlo o otce rodiny s dvěma dětmi, seržanta polské armády Franciszka Gajowniczka, který se dožil úctyhodného věku takřka 95 let - narozen 15. 11. 1901 - zemřel 13. 3. 1995). Kritičnost, kterou Zanussi tak přesvědčivě vyjadřuje vůči komunistickému režimu, zde selhává; konjunkturalismus restaurace prvních postkomunistických měsíců a let a poplatnost, která s tím souvisí, určitě v tomto případě nepřekonal. Voluntarismus a vůle nejsou synonyma. (09.09.2008)

Zanussi mel v tomto pripade velice tezky ukol. Myslim, ze daleko zajimavejsi by bylo videt, jak myslel skutecny Kolbe, nez krouzit kolem jeho legendy a vypravet jinymi usty, tisickrat slysene historky z zivota svetce. Problem by ale jiste byl s tim, ze v takovem pripade by musela nastoupit fikce a tu by mu nekteri omlatili o hlavu. Takze nakonec vysledek pusobi srabacky a tazani hlavniho uprchlika se v tomhle kontextu miji s tradicni silou otazek na jake jsme u Zanussiho zvykli (15.08.2011)

Nevím jak to pojmout. Mám v neskonalé úctě lidi co za války pomáhali jiným, nehledě na svůj život. V tomto případě dokonce co vyměnili svůj život za cizí. Dnes těžko psát o Osvětimi a věcech co se udály za ostnatými dráty nabitými elektřinou. Od osoby duchovní by se takový čin dal očekávat. A přeci sebrat k němu odvahu stálo asi setsakramentskou sílu. Vždyť už jen vystoupení z řady na apelu byla nehorázná troufalost, za kterou mohl být vězeň ubit kápy bejkovci ještě než by cokoliv řekl esesmanovi... Film má silný náboženský podtext, jeho cílem je glortifikovat - dnes už Svatého Kolbeho. A s tím mám problém. To opravdu stačí být věřící a obětovat svůj život za jiný aby se člověk stal Svatým? Jakousi protiváhu Kolbemu ve filmu ztvárňuje uprchlík Jan. Ten je částečně stíhán výčitkou, že za něj zemřelo 10 jiných vězňů (oblíbená taxa esesáků za uprchlíka) a zároveň se zajímá o osud muže, který se obětoval místo jiného vybraného vězně. Nakonec však i on dochází k procitnutí... Nebyl to úplně šálek mé kávy, nečekejte od toho žádného Schindlera, ale k filmům o holocaustu se může toto dílo směle přiřadit. Zde o to více, že popisuje katolického duchovního, kteří pomáhali uprchlíkům a Židům což nebylo v antisemitském Polsku až tak běžné... * * * (06.08.2013)

Osvietenie je základnou témou....uvedomenie si širokého kontextu vlastných činnov. Nie, utečenec Jan nie je zodpovedný za následné dianie v tábore...je "iba" zodpovedný za to, že aj cez jeho osobu došiel k naplneniu Kolbeho extrémny humanizmus - svätosť. Paradoxne, Jan nie je zodpovedný za vyhladovanie 10 ľudí, ale je toho kauzálnou príčinou, a prijatie tejto príčinnosti ho nutne musí viesť k pokore, nie k pocitu vlastnej nezainteresovanej nevinnosti. Bez pokory by sa stal totiž rovnako vinným ako SSmani. A rovnako silná je konfrontácia jeho síce spravodlivého, ale čisto egoistického úteku, a maximálne nespravodlivej, ale čisto altruistickej obete pátra Maximiliána. Nie "prvotný hriech" (ako spomína v komentári gudaulin), ale vedomie vlastnej malosti, slabosti a pýchy zoči-voči "poníženej titánskosti" Svätca donúti Jana v závere, pri správe o svätorečení Kolbeho klaknúť na kolená. Toho Jana, ktorý počas celého filmu pôsobí sebaisto a ako ten posledný, ktorý by si pripúšťal nejakú výčitku. Jedna kacírska myšlienka ma však neopúšťa: láska k sebatrýzni vs. láska k vlastnému (predsmrtnému) životu, ktorá z týchto dvoch bola pre mentalitu Kolbeho typickejšia?? A ak tá prvá, nebola táto obeta iba grandióznou bodkou za životom človeka, ktorý možno o inej ako mučeníckej smrti ani nesníval? Ale zase, aj vyzdvihovanie sebatrýzne nad lásku k vlastnému životu môže byť prejavom obrovskej vďačnosti a až ostychu-nezaslúženosti prijať všetky dobrá, ktorých sa mi v dare života dostáva....sebatrýzeň je možno väčším prejavom vďačnosti za život, ako jeho hedónistické úžívanie si.... Utrpenie skrýva veľa tajomstiev, a bez pokory sa k nim nik ani len nepriblíži. (04.11.2008)