Život za život

Film podľa skutočnej udalosti. Muž, ktorému sa podarilo utiecť z koncetračného tábora v Oswienčime, sa dozvedá, čo sa dialo po jeho úteku... Pred našimi očami sa tak postupne dotvára postava a život novodobého svätca - kňaza Maximiliána Kolbeho, ktorý v auguste 1941 podstúpil smrť v bunkri hladu namiesto svojho spoluväzňa. (01.06.2007)

Zanussi mel v tomto pripade velice tezky ukol. Myslim, ze daleko zajimavejsi by bylo videt, jak myslel skutecny Kolbe, nez krouzit kolem jeho legendy a vypravet jinymi usty, tisickrat slysene historky z zivota svetce. Problem by ale jiste byl s tim, ze v takovem pripade by musela nastoupit fikce a tu by mu nekteri omlatili o hlavu. Takze nakonec vysledek pusobi srabacky a tazani hlavniho uprchlika se v tomhle kontextu miji s tradicni silou otazek na jake jsme u Zanussiho zvykli (15.08.2011)

Žít s vědomím, že kvůli mně zemřeli jiní lidé, není jednoduché, pokud má člověk v sobě aspoň trochu soucítění. A nic nepomůže zdůvodnění, že jsem jen využil příležitost, a že nejsem odpovědný za krutý systém, který vládl v lágru. V kontrastu proti tomu stojí Maxmilian Kolbe, který život nabídl, i když jinak mohl žít, alespoň tentokrát. Uprchlý Jan nepřipouští žádné pochybnosti, apelovat na pocit spoluviny považuje za vydírání, sám se však nestydí vydírat, když si apelem na křesťanskou lásku vynucuje ubytování a pomoc. Věří jenom na osud. V tom případě by měl důsledný a ponechat vše osudu podle své víry. Celkem solidní zpracování, občas se neubrání schématičnosti a popisnosti. (28.11.2011)

Tendenčnost vždy zůstává tendenčností. Cynická slova katolického preláta o možné velkovýrobě světců-mučedníků jsou komunisitckému dogmatismu bližší, než by si sama katolická církev byla ochotna připustit. Kolbeho čin svým mravním kontextem bezpochyby úctyhodný je - v koncentračních táborech se však nechovali statečně jen katoličtí kněží či věřící - stejně tak to byli komunisté, socialisté, liberálové, židé. Vinit uprchlého vězně-partyzána, muže bez jakékoliv další doplňkové charakteristiky ze zodpovědnosti za lidský život je nesmyslné; vrahy byli vždy ti v uniformách, oni určovali hrůzná pravidla nuzné vězeňské existence pohybující se stále na pokraji života a smrti (byly i bestie ve vězeňských mundurech, ty se však chovaly a jednaly viditelně odlišným způsobem). Režie Zanussiho se snaží o vyrovnaný pohled, mravoličnost - to je zdvořilý výraz - scénáře však překonat nedokáže stejně tak jako křečovitou snahu o vytvoření světce za každou cenu. Nedotažené zpracování se tu nechtěně prolíná s rozporuplným postojem katolické církve-instituce, která v tomto klíčovém okamžiku své existence, v konfrontaci s režimem, proti kterému byl démonizovaný Bonaparte vzorem tolerance a vstřícnosti, selhala tím nejžalostnějším způsobem. To dále problematizuje nejen ústřední myšlenku, ale i kvalitu a vyznění filmu (ve filmu zoufale hledané jméno zachráněného je přitom známo - šlo o otce rodiny s dvěma dětmi, seržanta polské armády Franciszka Gajowniczka, který se dožil úctyhodného věku takřka 95 let - narozen 15. 11. 1901 - zemřel 13. 3. 1995). Kritičnost, kterou Zanussi tak přesvědčivě vyjadřuje vůči komunistickému režimu, zde selhává; konjunkturalismus restaurace prvních postkomunistických měsíců a let a poplatnost, která s tím souvisí, určitě v tomto případě nepřekonal. Voluntarismus a vůle nejsou synonyma. (09.09.2008)

Ze všech režisérů polských filmů morálního neklidu je mi Zanussi nejvzdálenější pro vyhraněný katolicismus ve svém díle. Vycházím z jiných myšlenkových pozic a Zanussiho východiska jsou pro mě nepřijatelná hned ze dvou hledisek. Uprchlý vězeň nenese žádnou odpovědnost za popravy v koncentráku a tudíž nemusí cítit ani tu nejmenší vinu. Kolektivní tresty byly v nacismu časté a pak by vlastně při takovém pohledu byla jakákoliv odbojová činnost a rezistence nemorální. Veškerou vinu mají nést kati...Ten katolický pocit viny za prvotní hřích a dlouhou řádku "hříchů" následujících mi byl vždycky z duše protivný. Druhé hledisko se týká role katolicismu v 30. a 40. letech. Řada obyčejných katolíků a nižšího duchovenstva se jistě chovala statečně a podle morálních zásad. To nic nemění na tom, že systémově byl katolicismus oné doby pevnou oporou těch nejhorších režimů (Hitler nazýval například Franka pro jeho nejtěsnější vazby na katolický klérus jezuitskou sviní) a Vatikán se vúči Hitlerovi choval víc než pragmaticky... Pokud jde o Zanussiho film, je snad silný tématicky, ale zpracování pokulhává, scénář chtěl dopilovat a vzhledem k důrazu na dialogy a práci kamery jde spíš o televizní inscenaci. Celkový dojem 45 %. (13.07.2008)