Život za život

Nevím jak to pojmout. Mám v neskonalé úctě lidi co za války pomáhali jiným, nehledě na svůj život. V tomto případě dokonce co vyměnili svůj život za cizí. Dnes těžko psát o Osvětimi a věcech co se udály za ostnatými dráty nabitými elektřinou. Od osoby duchovní by se takový čin dal očekávat. A přeci sebrat k němu odvahu stálo asi setsakramentskou sílu. Vždyť už jen vystoupení z řady na apelu byla nehorázná troufalost, za kterou mohl být vězeň ubit kápy bejkovci ještě než by cokoliv řekl esesmanovi... Film má silný náboženský podtext, jeho cílem je glortifikovat - dnes už Svatého Kolbeho. A s tím mám problém. To opravdu stačí být věřící a obětovat svůj život za jiný aby se člověk stal Svatým? Jakousi protiváhu Kolbemu ve filmu ztvárňuje uprchlík Jan. Ten je částečně stíhán výčitkou, že za něj zemřelo 10 jiných vězňů (oblíbená taxa esesáků za uprchlíka) a zároveň se zajímá o osud muže, který se obětoval místo jiného vybraného vězně. Nakonec však i on dochází k procitnutí... Nebyl to úplně šálek mé kávy, nečekejte od toho žádného Schindlera, ale k filmům o holocaustu se může toto dílo směle přiřadit. Zde o to více, že popisuje katolického duchovního, kteří pomáhali uprchlíkům a Židům což nebylo v antisemitském Polsku až tak běžné... * * * (06.08.2013)

Německo-polský film Život za život vypráví o minoritském knězi Maxmiliánu Kolbem, který v srpnu 1941 v koncentračním táboře Osvětim nabídl svůj život výměnou za muže, který měl rodinu a děti. Film poněkud trpí popisností a poněkud plochými charaktery, na druhou stranu se o podobných osobnostech dost těžko točí filmy, zvláště těší-li se mimořádné úctě. (18.10.2018)

Žít s vědomím, že kvůli mně zemřeli jiní lidé, není jednoduché, pokud má člověk v sobě aspoň trochu soucítění. A nic nepomůže zdůvodnění, že jsem jen využil příležitost, a že nejsem odpovědný za krutý systém, který vládl v lágru. V kontrastu proti tomu stojí Maxmilian Kolbe, který život nabídl, i když jinak mohl žít, alespoň tentokrát. Uprchlý Jan nepřipouští žádné pochybnosti, apelovat na pocit spoluviny považuje za vydírání, sám se však nestydí vydírat, když si apelem na křesťanskou lásku vynucuje ubytování a pomoc. Věří jenom na osud. V tom případě by měl důsledný a ponechat vše osudu podle své víry. Celkem solidní zpracování, občas se neubrání schématičnosti a popisnosti. (28.11.2011)

Šťastný chlap, ten Kolbe. Už ako malému chlapcovi mu Panna Mária povedala, čo mal vedieť. On odvtedy nepochyboval, ale neochvejne kráčal cestou svätosti. Ale pre nás, pochybujúcich divákov, vo filme stále znie otázka: Prečo?? A ja sedím pred filmom s televíznou réžiou a "taliansky jednoduchým" scenárom, v duchu si zúfam, kam až ten Zanussi klesol. A hlavný hrdina namiesto toho, aby sa k odpovedi prepracovával v dlhých filozofických debatách, ako je u Zanussiho zvykom, pre istotu dostane osvietenie "zhora". Zase raz poľská kinematografia doplatila na vlastné tabu. Konanie najväčších Poliakov sa nesmie spochybňovať!! Ale o to ťažšie potom je, točiť o nich dobré filmy. (13.08.2015)

Osvietenie je základnou témou....uvedomenie si širokého kontextu vlastných činnov. Nie, utečenec Jan nie je zodpovedný za následné dianie v tábore...je "iba" zodpovedný za to, že aj cez jeho osobu došiel k naplneniu Kolbeho extrémny humanizmus - svätosť. Paradoxne, Jan nie je zodpovedný za vyhladovanie 10 ľudí, ale je toho kauzálnou príčinou, a prijatie tejto príčinnosti ho nutne musí viesť k pokore, nie k pocitu vlastnej nezainteresovanej nevinnosti. Bez pokory by sa stal totiž rovnako vinným ako SSmani. A rovnako silná je konfrontácia jeho síce spravodlivého, ale čisto egoistického úteku, a maximálne nespravodlivej, ale čisto altruistickej obete pátra Maximiliána. Nie "prvotný hriech" (ako spomína v komentári gudaulin), ale vedomie vlastnej malosti, slabosti a pýchy zoči-voči "poníženej titánskosti" Svätca donúti Jana v závere, pri správe o svätorečení Kolbeho klaknúť na kolená. Toho Jana, ktorý počas celého filmu pôsobí sebaisto a ako ten posledný, ktorý by si pripúšťal nejakú výčitku. Jedna kacírska myšlienka ma však neopúšťa: láska k sebatrýzni vs. láska k vlastnému (predsmrtnému) životu, ktorá z týchto dvoch bola pre mentalitu Kolbeho typickejšia?? A ak tá prvá, nebola táto obeta iba grandióznou bodkou za životom človeka, ktorý možno o inej ako mučeníckej smrti ani nesníval? Ale zase, aj vyzdvihovanie sebatrýzne nad lásku k vlastnému životu môže byť prejavom obrovskej vďačnosti a až ostychu-nezaslúženosti prijať všetky dobrá, ktorých sa mi v dare života dostáva....sebatrýzeň je možno väčším prejavom vďačnosti za život, ako jeho hedónistické úžívanie si.... Utrpenie skrýva veľa tajomstiev, a bez pokory sa k nim nik ani len nepriblíži. (04.11.2008)