sportovec

To, co bývá považováno za kýč, mnohdy bývá opakem. Příběh, který se jeví jako až hollywoodově nepravděpodobný, nese všechny znaky buď skutečné události, nebo ze skutečných událostí vychází. Všímá si toho aspektu krvavých válečných událostí, o němž se téměř nemluví: o obchodním mimopolitickém propojení obou soupeřících táborů, které bez větších potíží přečkalo Hitlera i druhou světovou válku. O odvrácené tváři šoy-holokaustu, o majetcích, jejichž hodnota není známa namnoze ani dnes. O tom, že vydírající, ztělesnění Brandauerem, mohou být současně i vydíranými. Ne všechno je ve filmu zvládnuto (ústřední střetová scéna s matčinou smrtí). Ale i to může být známka půdorysu skutečné reality, která šablonovité apriorní pohledy izolovaného rozumu jakoby respektovala jen s krajní nechutí a viditelným zdráháním. ŠIFRA nutí k zamyšlení. Hlubokému zamyšlení a ke skutečné katarzi. Nenabízí levné efekty, ale velmi nesnadná fakta. Nesnadnost jejího pochopení a osvojení je cestou k nalézání vlastní orientace a vztahu k událostem, které, protože jsme je neprožili, lze prožít a pochopit jen zprostředkovaně a s krajním úsilím. V tomto ohledu jde o nezpochybnitelný přínos skutečného umění.

S jistou nadsázkou se dá říci, že tímto dílem tehdy složila česká kinematografie hraného filmu další zkoušku své umělecké dospělosti a i světovosti. Jsou-li ve skvěle vypointovaném díle nějaké slabiny - platí to spíše pro druhou polovinu PENSIONu - nejsou dány zvoleným Krejčíkovým přístupem, ale zcela zjevně anglickou dramatickou předlohou. Precízní výprava, vzorné vystřižení londýnské ulice v Praze-Liboci, jak svěřila Iva Janžurové všetečnému mikrofonu bonusů, až minuciózní práce nad každou pointou, to jsou jen dílčí drahokamy velkopé mozaiky krejčíkovského konceptu. Fanouškové tohoto poloinscenačního typu filmu nemohou nebýt nenadšeni skvělými kreacemi všech herců ve velkých i malých rolích bez rozdílu Ferbasovou (opakovaně tu potvrdila svou hereckou třídu jdoucí vysoko nad figurkaření jejích filmů z třicátých a čtyřicátých let) počínaje a Janžurovou konče; za zmínku stojí i mihnutí se mladé, přesličné Nadi Urbánkové. Je otázkou, jak by svou úlohu zvládl a jaké pojetí by dostal přiřčeno Vladimír Pucholt; jisté je, že Hrzán svou suverenitou vdechl přidělené flamendrovské roli svébytný rozměr velkého herce už tehdy. Utěšená podívaná na zdařilé dílo rychle dozrávajícího nezaměnitelného režiséra se poprávu řadí k nejvýraznějším dílům své doby české (československé) filmové vlny - jak se dnes říká - zlatých let šedesátých v jejich počínající vrcholné fázi.

Pošetilý předpoklad, že pohádky jsou primárně - až prioritně - určeny dětem, mýtus o mýtu, který byl vytvořen až mladší dobou (zhruba na přelomu XIX. a XX. století), je čas od času pro svou viditelnou profláklost skutečností až profackováván. Pohádky byly vždy všechny s tím dodatkem, že se někdy se svým zaměřením přechylovaly buď jedním, nebo druhým směrem, tj. i k dětem, i k dospělým. PANNA je nadto víc než pohádkovou zmravňující a zživotěnou jinotajnou mravní tezí. Bez kontaktu se skutečností není ani názor Radka 99 o žánrových přesazích tohoto trans- i supraevropsky rozšířeného příběhu-tématu. Látka, která je takto vymezena, je ošidně až mámivě vícesečnou šancí. Mnohé usnadňuje, mnohé skrývá; je nesnadnou snadností. Dědictví vlny šedesátých let a šťastný námět, vzdálený svým bezprostředním směřováním případnému nedobrému "zájmu" dobové cenzury, nabídl v tomto ohledu mimořádnou šanci. Nad Hrubínovým adaptačním základem se sešli dva povolaní. Režisér a spoluscénárista Juraj Herz a jeden z nejlepších barrandovských scénaristů předlistopadové éry Ota Hofman. Osobité, v jednotlivostech až překvapivé herecké obsazení doplnilo scénáristické ozvláštnění příběhu o další rozměr až nečekaně kvalitní interpretační kreativity. Výsledek stojí za to: vznikl jeden z nejosobitějších a současně z nejlidštějších příběhů normalizační éry - jakýsi vážnější pandán ke TŘEM OŘÍŠKŮM PRO POPELKU - spolu s tehdy novým slovenským hereckým objevem: Zdenu Studénkovou. Tento objev zůstává objevným i dnes, jen tehdejším objevům přibylo na letech, na zkušenosti a na zralosti. Ale příběh, který ztělesnili, zůstává stále mladý.

Odkaz geniálního Lva Nikolajeviče Tolstého se zdaleka neomezuje na skvělou epopej VÁLKA A MÍR. ANNA KARENINA je dalším drahokamem v pomyslné pokladnici nadčasového odkazu jeho klasického díla. A současně další velká látka a výzva pro filmaře. Pro ty ruské z předcházejících generací uhodila jejich hvězdná hodina v slábnoucím svitu chruščevovského tání šedesátých let. Tvůrčímu týmu Alexandra Zarchy se podařilo vystihnout osobitou poetiku Tolstého románu, převést ji do neméně osobitého tvaru ruského filmu a zjednat rovnováhu mezi lyričností, vzbouřenou romantičností i vlastně napínavě probíhajícím dějem. Uhrančivá ruská krasavice, kterou tehdy Taťjana Samojlova byla, nabídnutou příležitost beze zbytku využila. V historické galerii ruských ženských postav přibyl další důležitý kinematografický článek (o dvacet let později na Kareninu naváže v dalším skvělém ZÍTRA BYLA VÁLKA neméně skvělá postava tragické Viky Ljuberecké). Tradiční ruské ženství v postavách tohoto lidského typu dosáhlo vrcholu svých emancipačních kvalit. Je to vklad, který má svůj světový rozměr; je to rovnomocný pandán k energickému anglosaskému nebo ostrovtipnému až uštěpačnému ženskému francouzskému typu. Cit, láska zejména, je mocný a ve své bezohledné, spalující vášnivosti a náruživosti cit často záhubný a zničující. Ale kdo ve svém životě alespoň jednou nehořel, nežil. Anna Karenina se dokázala vzepřít. Porážka jedince se stala majákem emancipační touhy následovkyň a dědiček. Naše dnešní lidství by bylo ještě sušší, suchopárnější, bezútěšnější, kdybychom alespoň zlomkem plochy našich duchových chodidel doposud nestáli na ramenou tragických velikánů obou pohlaví. I dnes smekáme před monumentem hrdinek historického všedního dne carského Ruska Alexandra III. A litujeme, že nemůžeme svá líčení opírat o čerstvý zážitek ze zdařile vytvořených DVD nahrávek a beze zbytku tak závisíme na vlastních letitých vzpomínkách.

Hledáme-li způsob, jak polorozdrobit zajímavé téma a říci přitom všechno a nic zároveň, nemůžeme nezakopnout o tohoto eurostudentského ERASMA. Dobré herecké obsazení, v úvodu příslib zajímavého tématu okořeněný dnes zřídka užívanou příběhovou ich-formou, to všechno se zdálo slibovat nápaditý, originální film. To, co z toho zůstalo, je francouzská uhlazená forma a obsah, který může vcelku věrně zrcadlit stereotyp všedního života, byť studentského. I tak se scénář nevyvaroval některých nedůsledností (nekonečných čtrnáct dní pobytu Angličančina bratra, slibovaná nenaplněná stěhování z bytu, která se omezila na dvě plané repliky, ne zcela jasná láska s postavou ztělesněnou Audrey Tatou, takřka nulové napětí ve vyprávění příběhu, mdlý hlavní hrdina). Výsledný dojem je rozpačitý, protože i když film na žádném místě zcela neztrácí profesionalitu, přísib vrcholného zážitku se postupně rozplývá do fata morgány. Škoda zmarněného tématu i příležitosti.

Statický anglický venkov na rozhraní horního a středního toku největší britské řeky Temže v širším okolí starobylého Oxfordu, v němž se prostírá neexistující Midsomerské hrabství; Agatha Christie přenesená o 40-60 let blíže k naší současnosti přelomu století, osobitý fin de siecle, který oživuje dvojice sympatických detektivů. Všechny ctnosti staré anglické detektivky tu naplno ožívají a současně se otevírají naplno dnešnímu světu osobitým regionem tradičních sídel, v zásadě nedotčeného mikrokosmu, v němž každý zná každého a vidí mu až do žaludku. Je to idyla, v níž je všechno jaksi domácké, detektivové, lidé, atmosféra, zločinci i jejich oběti a koneckonců zločiny - vraždy - samy. Ožívají tu jaksi mimochodem některá starší mystéria z viktoriánských dob, je tu modernost, která má svou osobitou patinu. Neztrácí tím; naopak, získává. To, co by za jiných okolností působilo jako klišé, je tady jistotou formy a kontinuity nikoliv zanedbatelné kvality. Platí to o scénářích, režii i představitelích hlavních rolí. V úhoru nenápaditých krimi patří tento detektivní seriál k tomu vůbec nejlepšímu. A vlastně i nadčasovému.

Odcházející režisér odcházející generace měl na romantiku pozdního feudalisu pozdní, velmi neromantický názor. Tam, kde dnes vidíme krásu, duchaplnost, lásku, druzí - přežívající zkušeností z hrůz obou světových válek - kdysi viděli to, co to opravdu bylo. Víření nesčetných generací ofrakovaných a okorzetovaných nemytých jepic (kavalír a dáma té doby se koupali zhruba 2-3x do roka a průvodní pachy přebíjeli parfémy), tyjících z utrpení a neštěstí statisíců a miliónů. Zní to pateticky, ale je to šedá próza. I romantický žánr, zobrazující idylicky velmi neidylický čas, posléze končící Prohlášením lidských práv a gilotinou, se stal před padesáti lety zdrojem pro tuto parodii a travestii. Clairova jemnost si tu našla celé škály jemných jízlivostí a nadsazených posunů a jeho režie přitom vedla herce sametovou železnou rukou. Čistota žánru byla zachována právě tak jeho nepřehlédnutelný posun. Výsledkem je podívaná, která nenudí, kostýmy, které nelžou a pravda, kterou nikdo není s to zpochybnit. Protože malé sedláčky a jejich rodiny, lidi, kteří rovněž žijí svými strastmi a radostmi svých byť "malých životů" nejen tato galantní komedie, ale i tato romantická historie pomíjí. Je jich mnoho, a i když páchnou méně. protože se myjí častěji než ti galantní jedinci obou pohlaví, postrádají zcela jejich krásné kostýmy a oslnivé barevné příběhy. Nedivte se, že časem přišlo Prohlášení lidských práv, gilotiny a posléze moderní společnost. Ale to je už jiná doba a jiný příběh. Tak to chodívá.

Oč méně hodnocení a komentářů tento nezapomenutelný film zatím má, o to výstižněji je jimi charakterizován. Ač hollywoodský formou, je tento film o to živější a přitažlivější obsahem. Přerývaná láska, obvyklá v méně upjatém katolictví a kdysi mnohem obtížněji představitelnější v americkém puritánství, tu v hodnotovém světě dnes již vymřelé generace kvete naplno. Kulisa jednoho z nejkrásnějších měst světa, její laguny, kanály, ostrov, který je mořský jen slaností vod Jaderského moře, které ho obklopují, nezapomenutelná architektura města Seenissimy, jež na něm stojí více než tisíc let, byly ve své době jedním z prvních pozdravů znovu ustáleného a zakotveného míru (od války uplynulo sotva deset let). Psychologie postav, jednoznačná a nekomplikovaná ve svém protikladném směřování, ve skutečnosti v sobě zahrnuje vše rozporuplné a protiřečivé, co do naší doby patří. Ženství, zělesňované v mnoha rolích Katrin Hepburnovou, opakovaně imponuje prorostlostí citu i rozumu, schopností zůstat sama sebou i se odevzdat citu. Prchavost lásky, která se nevyhýbá ani střednímu věku, léto, které sice ještě naplno září, ale již není s to skrýt pavučiny svého babího epilogu, to je esence filmu, který upoutává naši pozornost a natrvalo zaměstná naši paměť. Bohužel vůbec ne naši dividitéku. Ale tak už to bývá.

I v bájných šedesátých letech se točily filmy, které nedokázaly dosáhnout na dokonalost a divácký úspěch. Rozdíl byl v jednom: neudávaly tón ani trend, nebyly hodnotou, která by byla soustavně vnucována většinovému divákovi.

Shoduji se s těmi, kdo toto dílko pokládají za lepší z polistopadových pohádek. Lepší neznamená automaticky dobré. S tím se pohádka pere po celé dva díly svého trvání se zdarem, který je minimálně problematický. A problematická a rozporná je ve své barokizující topornosti i pohádka sama. V některých místech dokáže i zaujmout, v jiných si naopak vynucuje spíše nepochopení a příslušně tvrdý spánek. Škoda výpravnosti, hereckého obsazení a nakonec i dvou hodin věnovaného času. Nedovařené, byť by bylo servírováno na zlatě, chutná - jak jinak - nedovařeně. Lepší zkrátka v tomto případě balancuje na hraně únosného a slušného. Někdy nedost slušně.