sportovec

V poušti televizní zábavy patřil tento pořad přes všechny představitelné výhrady k nemnohým oázám. Postupně přerostl své původní poslání a změnil se v nemilosrdnou sondu o prohlubujícím se hloupnutí národa. Vtip možná upadal, naopak nemilosrdná faktografická pravdivost nadčasové výpovědi určitě stoupala. Skutečnost, že to nebyl ten nejsilnější kalibr, je zřejmá; fakt, že se udržel tak dlouho na výsluní divácké pozornosti, je však právě tak nepopiratelný. Obhajobu nelze přecenit, konstataci zřejmých nedostatků naopak absolutizovat. V kategorii dočasného NIKDO patřil k dobově hodnotnější částu toho lehčího žánru. Odpověď na otázku, zda to znamená mnoho či málo, přenechávám těm, kteří byli jeho věrnými diváky.

Pokus o sloučení ideologie a jednostranně pojaté skutečnosti dopadl na normalizační poměry poměrně slušně. Hodně v tomto ohledu znamenalo komorní námětové jádro se slušně rozvinutou psychologií ne českých, ale německých protagonistů filmu. Herecké obsazení, vesměs velmi reprezentativní, předvedlo, pokud mohlo, standardní výkony. Srovnáme-li tento film s žánrově obdobnou produkcí západní (akční film, thriller), svou parketu ne příliš ambiciózní desáté Múzy obhájí s poměrným zdarem.

Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným.

HROZNY, film, jehož nadprůměrnost je bezdiskusní, vyjdeme-li ze současných měřítek, se mění v geniální dílo, zasadíme-li toto srovnání do kontextu filmové tvorby Hollywoodu let třicátých. Tato skutečnost se nezmění ani poté, vtáhneme-li do tohoto srovnávání jiná klasická díla té doby. Bezbřehý, konzumismem maloměšťáctví a nekroceného spekulativního kapitálu prožraný blahobyt dvacátých let skončil proslulým černým pátkem na newyorské burze. Byl-li kdy tzv. americký způsob života ohrožen ve svých kořenech, bylo to právě tehdy. Hrůza a beznaděj nepostihly jen chudinské, ale i střední vrstvy a nemalou část horních amerických statisíc. Mezi normálními smrtelníky, farmáři a jejich čeledí, zoufalství dosáhlo maxima. Prudká levicová reakce, ve svých důsledcích předstihující i tu z šedesátých a sedmdesátých let minulého století, pramenila právě z této existenciální frustrace. Steinbeck a Ford "jen" zachytili to, co bylo součástí všeobecného veřejného povědomí té doby. Skutečnost, že většina hvězd filmů z "továrny na sny" jsou vynikající osobnosti své profese, která je tak trochu i posláním, je známa. Henry Fonda ji - nikoliv poprvé a nikoliv naposled - naplnil beze zbytku. Nebyl na to sám. Bylo by dobře, kdyby toto porozumění hercům bylo i dnes vztažitelné na plné pochopení závažného, nadčasového tématu filmu, který sám o sobě rovněž překonává meze a měřítka své doby.

Pozdní plod amerického občanského radikalismu, který začal beatnictvím a skončil sílícím nesouhlasem s nikdy oficiálně nevyhlášenou vietnamskou válkou (konflikt si vyžádal životy zhruba 2 mil. Vietnamců, nesmírné materiální škody způsobené "humanitárním" bombardováním nejen severního Vietnamu i dlouhodobé důsledky zmrzačení několika milionů nevinných, zpravidla ještě nenarozených vietnamských dětí použitím chemických látek typu Agent Orange nikdy nebyly Vietnamu kompenzovány; rozporuplnost americké tehdejší politiky vyvrcholila faktickou podporou krvavého polpotovského extrémisticky levicového režimu v Kambodži a nesmyslnou kritikou vietnamské obranné války, která zachránila statisíce khmérských životů v roce natočení NÁVRATU), řadí toto pozoruhodné dílo k filmům typu Formanových VLASŮ. Silný zážitek, který jsem si před lety z tohoto filmu odnesl, je podpořen jak skvělými hereckými výkony obou protagonistů, Fondové i Voighta, invalidy i jeho trochu nečekané partnerky, tak vyčerpávajícím a strhujícím popisem doby, která už byla tak trochu minulostí. Hořkost, kterou z filmu cítíme, najdeme dnes v dokumentárních Mooreových dílech typu FAHRENHEIT 9/11; je oprávněná, pocit z nesmyslně utracených mladých lidských životů vyznívá jako nesmlouvavá obžaloba především johnsonovského a nixonovského "watergatského" prezidentství. NÁVRAT nepochybně patří k filmům, které svou katarzí oslovují i naši současnost. A zřejmě nejen ji.

Toto Ozerovovo nepřehlédnutelné dílo, uváděné v našich kinech osmdesátých let také - pokud mne paměť neklame - pod názvem OPERACE TAJFUN, je nezapomenutelné. Samozřejmě, že je Ozerovovi možné vytknout určitou šablonovitost jeho režisérského přístupu, šablonovitost, která v jeho slabších okamžicích má ryze komerční "angažovaný" podtext. Tím vším ovšem nevystihneme přínosnost a výrazně prohloubenou uměleckost této epopeje zejména oproti VOJÁKŮM SVOBODY a v mnohém i OSVOBOZENÍ. (Scéna, v níž Vorošilov mluví s plukovníkem Petrovským a podivuje se nad tím, že velí armádnímu sboru, je pro tento posun víc než příznačná. Petrovskij odpovídá, že byl zatčen, tj. stal se jednou z mnoha obětí psychotizujících čistek v ruské Rudé armádě na konnci třicátých let. Vorošilovova prostoduchá (?) odpověď , že i on byl vězněn, a to hned několikrát, je rázně uťata Petrovského replikou "Ale to byla za cara, soudruhu maršále".) Výsledkem je plastický, relativně až vyvážený obraz sil a vývoje na obou stranách, kterému jen prospívá tehdy ještě ne obvyklé zvýraznění Žukovovy osobnosti, které současně nijak netají jeho značnou osobnostní sebestřednost ("napoleonské" maršálovo procházení v troskách ruším Moskvy) i lidského Rundstedtova podílu na druhé straně. Buďjakbuď, jsme tu konfrontováni s nevšedním dílem přibližujícím v zásadě dokumentární metodou ovzduší a okolnosti první velké, vskutku klíčové porážky nacistického Německa na frontách druhé světové války. Ani to není v žádném případě málo. Ba je to víc, než jsme sami sobě ochotni připustit.

Při zhlédnutí OHNIVÝCH ŽEN se vybaví jiný - již starší - podobný vícedílný filmový námět - německá STRAŠIDLA ZE SPESSARTU. Rozvernost, spojená se satirickým nadhledem k současnosti, do níž jsou v obou případech tyto polopohádky vloženy, k zábavnosti vkládá cosi navíc. To cosi je úsměv, který umí zhořknout, narazí-li na neumětelství, neupřímnost, malichernost neřku-li podlost. Obě dámy (Veškrnová i Jana Hlaváčová) své party zvládají s viditelným potěšením a jejich okolí dělá vše možné, aby jim přitom nepřekáželo. Satira se mění v úsměv, za nímž tušíme raráška rozvernosti. I po čtvrtstoletí, které uplynulo od premiéry této šťastné trojdílné televizní inscenace.

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout.

Vidět Františka Filipovského v plné akci je totéž jako spatřit Neapol ... až na to předepsané umírání. Živost, veselost, nenapodobitelná letora naznačuje, kým vším tento pan herec byl a jak je nemožné vymezit ho škatulkováním do různých krhounků, poťouchlíků, prvoplánových komiků. Herec univerzálního záběru a kvality ne nadarmo začal svou kariéru u Osvobozených. Tím, co bylo řečeno, nemají být v žádném případě setřena další zjevná plus tohoto mimořádného televizního filmu: tradičně špičková režie Františka Filipa i výkony dalších vyzrálých osobností jako jsou nebo byli např. Viktor Preiss nebo nenapodobitelně krásná Libuše Geprtová. DVD nosiče pláčí, neboť tento vyzrálý plod zatím na svých záznamových částech nenesou. Určitě nejsou samy.

Představa komunistického čtyřicetiletí jako monolitu hrůzy a zločinu při konfrontaci se skutečností selhává až příliš často. SVATBA, dílo "pražského předjaří", je typickým projevem tehdejšího současného filmu. Zdánlivě banální příběh intimní situace, která se pohybuje i nepohybuje na pomezí znásilnění a zhrzeného a oklamaného citu, rozehrává celou škálu lidských povah a jedinečných kreací. Mladá generace, která se tu představuje, je poměrně záhy rozváta do celého světa. Ale ve filmu zblízka vidíme dožívající obávanou aroganci padesátých let, z níž zbývá zteřelá a ne příliš vážně braná frazeologie, počínající konzumismus na pozadí zastaralých aut a oprýskaných domovních omítek i nástup společnosti, která je odhodlána tento stav zvrátit. Zvlášť výmluvný je v této souvislosti tradičně prostořeký Landovského komentář z bonusů, z něhož se dozvíme, jak se Pucholt, skvěle ztělesňující socialistickou karikaturu kadeta Bieglera, o přestávkách mezi natáčením bavil tím, že zastavoval řidiče a po příslušném pokárání jejich servilnost odměňoval jimi dychtivě konzumovanými lízátky pořizovanými VP "obětavě" za jeho vlastní peníze. Lze-li režim tohoto typu pojednávat tak uvolněně a současně přesvědčivě, je za to třeba poděkovat dvěma nadčasovým mistrům našeho hraného filmu: scénáristovi Zdeňku Mahlerovi, který v té době prožíval zřejmě vrchol své tvorby, a pábitelsky sveřepému režisérskému dělníkovi českého stříbrného plátna Jiřímu Krejčíkovi. Je otázkou, nakolik některé detaily "kosmetiky doby", tj. šedesátých let, mohou být plně srozumitelné i dnes. Je to nicméně otázka, vyvolaná skvělým dílem mimořádné doby. SVATBY zdálky času tak zlatých let šedesátých.