Šest otázek pro Jana Wericha
Obsahy(1)
Studentský film režiséra Dušana Hanáka je rozhovorem o životě, o divadle a současném umění, o psaní, o přátelství a důvěře. Jan Werich vzpomíná na Jiřího Voskovce a jejich společné působení v Osvobozeném divadle. A nechybí ani pár unikátních záběrů z natáčení filmu Až přijde kocour. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (13)
LFŠ '07 - Již v Hanákově prvotině lze citelně rozpoznat obrovský talent a potenciál. Jan Werich trefně glosuje, vzpomíná na spolupráci s Jiřím Voskovcem. Rozhovor je několikrát proložen ukázkami z Werichových filmů. ()
Tak asi v tom v tom roce 1963 to bylo působivější. Dnes trochu vyšeptalé, snad i zásluhou všech těch werichovců, kteří z Jana Wericha udělali svým amatérským bůžkotvořičstvím panwericha a z jeho mouder neustalým opakovaním banality. Nakonec mne nejvíc zaujalo, že JW na chatě četl knihu Zavátý život od prof. Augusty. Dobrá volba! ()
"To není vůbec žádná legrace, dělat legraci, jak si někdy lidi myslej. Ovšem ono se nějak s lidskou blbostí a tupostí bojovat musí. Já jsem bojoval a bojuju humorem. Ty bitva s lidskou zlobou, která právě vyvěrá právě z lidské tuposti a blbosti, to je bitva, která se nedá vyhrát. Ale nikdy ji nesmíme vzdát, protože kdyby jsme jí vzdali, tak by potom blbost zaplavila celej svět." ()
Jen Werichovo charisma, účin jeho stylu a všudypřítomného herectví, stálého utváření se, vyvažuje v tomto raném Hanákově pokusu – místy až neúnosnou – banalitu odpovědí. Směs alegorických výňatků z jeho filmového a divadelního odkazu a civilních záběrů mi maně připomněla Barthesův úsměšek nad spisovatelem sestoupivším mezi zírající davy: „Připsat veřejně spisovateli hmatatelné tělo a vyjevit, že má rád bílé víno a krvavý biftek, znamená učinit pro mě výplody jeho umění ještě zázračnějšími a jejich podstatu ještě více zbožštit. Spisovatel takovýmito důvěrnostmi zdůrazňuje celou mytickou jedinečnost svého údělu, ale podrobnosti jeho všedního života mi ani zdaleka nepřibližují ani neprojasňují povahu jeho inspirace. […] Impozantní propojení takové vznešenosti a takové bezvýznamnosti značí, že stále ještě věříme na kontradikci. Tato kontradikce je zcela zázračná, stejně jako je zázračný každý z jejích členů: ve světě, v němž by byla spisovatelova práce zbavena posvátnosti až do té míry, že by vypadala stejně přirozeně jako jeho odívání či stravování, by očividně ztratila všechnu svou zajímavost.“ ()
Hanákův talent a výsledky jsou mimo diskusi. V generaci, navazující - řečeno škvorcovsky - na všechny ty mladé, báječné muže a ženy československé filmové vlny, patří k nejpřednějším. Daleko zajímavější a pro současnost aktuálnější je Werichova osobnost. Muž, kterému dnes mnozí svou vlastní vinou nerozumějí nebo kterého právem pochybné statečnosti, jež svou odvahu sbírá v datu narození, dnes přerůstá všechny a všechno. Moudrost a nadhled, které si tento složitý člověk dokázal uchovat, herecká a vůbec umělecká generace, kterou vychoval a jež se stačila sama stát dějinným fenoménem (Horníček, Adamová, Cortez a mnoho dalších), hladí po duši a po těle i po desetiletích. Chceme-li Werichovi skutečně porozumět, chceme-li opravdu pochopit muže, který bez morální úhony přežil padesátá i semdesátá léta, zkusme se vcítit do této Voskovcovy myšlenky: Jiří Voskovec poté, co proklouzl mj. i Peroutkovou zásluhou sítěmi maccarthyovského Výboru pro tzv. neamerickou činnost, zakotvil doživotně v USA. Kontakty s Werichem, jehož některým činům postupem doby rozuměl stále méně a méně, se stávaly stále sporadičtějšími a posléze ustaly zcela. Znovu se uviděli až na počátku druhé poloviny padesátých let víceméně nahodile ve Velké Británii. Voskovec, chtěje svému druhovi porozumět, se ho zeptal: Tys nemohl mluvit? A Werich odpověděl jejich gymnasiální společnou češtinou z dob Křemencárny lakonicky: Pochopiliter. Pochopiliter? V tom slově je totiž zaklet i základní neduh naší současnosti. ()
Zaujímavosti (1)
- Vyšlo na DVD spolu s filmem Až přijde kocour (1963). (NinadeL)
Reklama