giblma

Z mlaďocha Dolana jsou (hlavně) v domácí Kanadě všichni nadšení, takže si může dělat co chce. A to něco je skoro tříhodinový film. Možná zdlouhavé, celý děj by se dal nacpat do půlhodiny, stopáž je ale opodstatněná, zaznamenává vztah se všemi důležitými nuancemi a dokresluje hloubku lásky ústředního páru. Vizuálně je to opět orgastické, slowmotiony podkreslené čupr hudbou, výtvarná stylizace na hranici manýry. Osmdesátky a devadesátky ještě nikdy nebyly tak kůl. Trochu sem se bála queer aspektů (co se ví už delší dobu je zápletka - muž, který chce změnit pohlaví), o to víc překvapí, že jde jen o nekonvenční heteráckou lovestory. Jestli lze navíc předchozím Imaginárním láskám vyčítat plochost a povrchnost (zcestně, podle mě je to generační film jak kráva), tady líbivé obrázky ukazují i vážnější témata. Krásná ukázka kam by měl směřovat současný art. (mezipatra 2012)

Tvůrci navštívili pražské derby a otočili kamery místo na pažit směrem do hlediště. Zaměstnanci stadionu, zlatokopecké přítelkyně fotbalistů, nejmladší fanoušci, teenagerky s falešnými louis-vuittonkami, pozérští "intelektuálové" v lóži, slávistický stádovitý kotel se světlicemi, i ti Italové v závěru přiznávají, že na místě vítězného týmu by demolovali. Díky bohu za rohový praporek. Dvacet dva kamer sleduje počínání lidí, ze kterých euforie fotbalového zápasu vytahuje snad to nejhorší. Jejich hloupé komentáře a excesy jsou sice vtipné, ale výsledný dojem je pořádně nahořklý. Člověk se cítí provinile jako u Formanových českých filmů. O to víc potěší formální stránka, statické výseky a hlavně série tříminutových záběrů zachycují dva po sobě jdoucí góly Sparty. Stromy jsou prostě stromy. (MFDF Jihlava 2012)

Největší zážitek. Work in progress - pořádný argumentační příspěvek comming soon. (MFDF Jihlava)

Útržková sonda do nitra české národní identity? Ani ne. Jednotlivé fragmenty jsou totiž zoufale nevyvážené a navíc seřazeny v prvoplánově kontrapunktní leporelo. Záběry z vykřičeného domu střídá monolog katolického faráře. Přítomen je naturalisticky nasnímaný porod i záběry starce v hospicu, který to má cynicky řečeno "za pár". Přidejme kýčovitost ilustračních záběrů probouzející se krajiny a tématicky mnohem vyhrocenější Křehká identita Zuzany Piussi vede na plné čáře. (MFDF Jihlava 2012)

Mizanscéna čupr, zajímalo by mě, jestli jsou personifikační prvky už v předloze nebo jestli to Disney okopčil od Cocteaua. Plně ale chápu rozhořčení Grety Garbo, přeměna je velmi neuspokojivá (navíc kdo by chtěl Maraiseho s okružím a v punčochách?)...

Námět působí komicky: dva Romové "hrající si" na Karla Gotta a Daru Rollins. Vše působí o to bizardněji, že Daru představuje muž Roman a Karla žena Mariena (mimochodem v soukromí zpěvačka). Z filmu ale čiší láska tvůrců k hercům a je vidět, že si k hlavním protagonistům utvořili kladný vztah. Sympatické je rovněž opomíjení sociálních problémů (heh) - chudoba v romské osadě jen tak probublává pod povrchem, hlavní zůstávají iluze, sny a fraškovitost hry ústřední dvojice. (Filmovědná poznámka: úplně nejzajímavější je moment v závěru, který na prázdno jedoucí kameru zaznamenává, jak Šulík přemlouvá naštvaného Romana zpět k natáčení. Zpochybňuje dosud viděné, vkládá otázky o manipulativnosti a "hravosti" snímku. Koneckonců pojmenování "dokumentární hra" mluví za vše, že.) (Cinematik Piešťany 2012)

Přes neznalost poesie daného básníka se nedokážu zbavit pocitu absolutního zhmotnění slova do obrazu. Štáva granátového plodu prosakuje do bílého plátna. Metafora je následně nahrazena čistou dýkou, která přesto barví látku do ruda. Každý další záběr ze mě vyráží další údiv z výtvarné propracovanosti. Absence narativní linie vyrovnává hutnost mizanscény. Neznám tvorbu a život Sajat-Novy, dostatečně ani arménské reálie. Přesto mě ale nepřestává fascinovat protínání křesťanství a orientu, ornamentálnost zakavkazska a způsob, jakým ji Paradžanov přetváří (anebo naplňuje). Krása, krása!

My, Markéty, máme pro faustovskou legendu všeobecnou slabost, ještě rozdmýchanou Bulgakovem (ten pocit výjmečnosti!). Co teprve, když sdílíme doktorovu touhu po absolutním poznání. Co teprve, když milujeme ruskou auteurskou linii. Sokurov opustil dlouhé tiché záběry a nahradil je frenetických střihem a prakticky nepřetržitým proudem dialogů. Film hodný analýzy. Po prvním zhlédnutí bych dominantu hledala v kontrastech: časté přeostřování obrazu a jeho deformace vyvolává v jeden moment pocit subjektivizace, přítomnosti diváka ve zablácených uličkách nebo opojnost laciného vína v putice. V druhý moment nastupuje odcizení - filmové prvky jsou natolik sebeuvědomělé, že až pomrkává přítomnost filmového média. Faust na jednu stranu pohrdá nemorálností felčarů, na druhou stranu mezi ně patří. Zmítá mezi touhou po něžném duchovním citu a mezi tělesností. Špinavost města a čistota přírody. V neposlední řadě přidejme ošklivost a oplzlost Mefista a nevinost a krásu Markétky. Mohla bych pokračovat, ale textem to nelze přenést. Je to zkrátka krásné, je to hutné, vyvolává to znepokojivé otázky. Je to pro mě zatím nejlepší letošní film. (Letní filmová škola 2012)

A ono to jde! Vakuum posilvestrovského dne, dva dvanáctiletí chlapci jako pozorovatelé prázdnosti světa dospělých. Přirozenost dialogů, civilnost hereckých výkonů, humor, přes který ale ve formanovsko-papouškovské tradici stále štípe kritika soudobých společenských vztahů. Všem zdejším ignorantům nazvdory zvyšuji na pět, ha! (Cinematik 2012)

Kontrastní černobílá kamera, (kolikrát až otravně) vypiplaná mizanscéna, motiv kostek a Caraxovo alterego Alex, bloudící noční Paříží. Několik scén se mi hrozně líbilo - punkem podkreslené voice-overové nevyznání lásky, které zní skrz domovní mikrofon. Bistro s asijskými automaty (co ty na to, Sofio Coppolo?). Večírek se samými "zajímavými" a "důležitými" lidmi (co ty na to, Fellini?). Znovupřehrání konce, které plně odhaluje jeho tragiku. Když se nestříhá a novovlně nezatemňuje obraz během souvislých scén, tak to na mě i působí. To se ale neděje často, nadšení se pere s otrávením a já jsem ve výsledku zmatená. (Cinematik 2012)