Barva granátového jablka
Cvět granata
The Color of Pomegranates
The Colour of Pomegranates
Réžia:
Sergej ParadžanovScenár:
Sergej ParadžanovKamera:
Suren ShakhbazyanHudba:
Tigran MansurjanObsahy(1)
Barva granátového jablka se svým pojetím nepodobala ničemu, co bylo do té doby v zemích bývalého Sovětského svazu natočeno. Film o arménském básníkovi osmnáctého století jménem Sajat-Nova se radikálně rozešel s tradicí životopisných filmů. Ve statických, plošných obrazech se po vzoru perských miniatur a křesťanských ikon odvíjí básníkův život od jeho narození až po smrt v klášteře. Snímek je rozdělen do osmi kapitol. V úvodu vidíme básníka coby chlapce obklopeného bezpočtem knih a rukopisů, jejichž stránky obrací vítr. Básník se dostává ke dvoru, potkává múzu poezie, jež se stane jeho milenkou. Jako mnich v kostele vyzdobeném freskami prosí svou múzu o rozhřešení. Dále ho vidíme v rodinném kruhu a konečně vizi jeho smrti. Závěr se vztahuje k zavraždění básníka perskými dobyvateli před tbiliskou katedrálou roku 1795. U oficiálních kruhů vyvolala Barva granátového jablka značnou nevoli. Prominentní režisér Sergej Jutkevič provedl v rámci větší srozumitelnosti některé úpravy, ale i tato druhá verze byla sovětskou distribucí sabotována. V příštích letech byl Sergej Paradžanov opakovaně vězněn, sedmnáct let mu nebylo dovoleno režírovat filmy. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (63)
Asi je těžké pro diváky navyklé na jiný způsob umění najednou skočit na estetiku, která je ještě hodně středověká a navíc blízkovýchodní. Podobný problém mají lidé i s Pasolinim a jeho trilogií života, osobně si myslím, že oba filmaři dokázali filmovými (převážně výtvarnými a hudebními) prostředky přeložit literaturu dob dávno minulých opravdu adekvátně. ()
Nenarativní filmy to u mně mají hodně špatné, filmy se statickou kamerou ještě horší. Namlsal jsem se u Stínů zapomenutých předků, ale Kyjevské fresky (resp. patnáctiminutové torzo) z roku 1966 mě měly varovat... Přiznám se, že moje znalosti o Arménii končí u zeměpisné polohy a hlavního města, o její kultuře nevím naprosto nic. Nemůžu říct, že by mě Barva granátového jablka nějak obohatila, ale některé obrazy (ve větru se otáčející listy knih, kopání hrobu v kostele uprostřed stáda ovcí) byly hodně působivé. ()
Napoprvé jsem to zkusil takto: Sednout si, popadnout ženu za ruku, zklidnit svého vnitřního uhihňaného fakana, probudit oduševnělého chlapečka s velkýma udivenýma očima a nechat si do hlavy proudit živé obrazy, jako by člověk viděl první film v životě a neměl žádná očekávání stran toho, jak má taková věc vypadat. Nepokoušet se dešifrovat vrstvy židovské, řecké, arménské ani čistě soukromé autorské symboliky (i když člověku někdy připadá zřejmá a tu a tam až naivně doslovná), nehledat za každým rohem duchovní horizontály a vertikály, nelapat dějinné souvislosti, nechat obrazy, ať se spojují samy a tvoří si souvislosti vlastní. Upřímně řečeno docela dřina a vlastně prachsprosté zneužití autorského vypětí jako meditační žíněnky, ale výsledek nebyl vůbec marný. Příště se pokusím zapojit nesoustavné náznaky kulturního rozhledu. ()
To na čom fičal režisér? Musel to byť teda riadne kvalitný matroš ... Nádherné obrazy, hudba, kostýmy, farby ... Bez slov ... Statická kamera ... Nedozvedel som sa o diele Sajat-Novu nič nové (nevedel som ani predtým o ňom nič), ale bolo to skvelé pripomenutie filmov s úžasnými vizuálnymi symbolmi konca šesťdesiatych rokov .... Taký arménsky raný Jakubisko a Havetta v jednom :) Ja sa nečudujem súdruhom z otrjadu cenzury, že ten film zakázali. Veď z neho nemohli absolútne tí kádrováci nič pochopiť. A keď oni nevedeli, pospolitý ľud by tiež nevedel ... Zakázať !!! 4**** ()
Přes neznalost poesie daného básníka se nedokážu zbavit pocitu absolutního zhmotnění slova do obrazu. Štáva granátového plodu prosakuje do bílého plátna. Metafora je následně nahrazena čistou dýkou, která přesto barví látku do ruda. Každý další záběr ze mě vyráží další údiv z výtvarné propracovanosti. Absence narativní linie vyrovnává hutnost mizanscény. Neznám tvorbu a život Sajat-Novy, dostatečně ani arménské reálie. Přesto mě ale nepřestává fascinovat protínání křesťanství a orientu, ornamentálnost zakavkazska a způsob, jakým ji Paradžanov přetváří (anebo naplňuje). Krása, krása! ()
Galéria (32)
Fotka © Armenfilm Studios
Zaujímavosti (7)
- Ačkoli mnohé náboženské rekvizity, které ve filmu vidíme, jsou vzácné artefakty, Paradžanov, jehož jméno je ve filmu uvedeno jako „autor“, je doplnil vlastními prvky. Navrhl řadu kostýmů, včetně zelených šatů, které má na sobě Anděl v závěru filmu. (Fediak22)
- Režisér měl s uvedením titulu velké problémy, jelikož film neprošel při schvalovacím procesu tehdejší sovětskou cenzurou. Přestože byl radikálně zkrácen a přejmenován, byl nakonec v Sovětském svazu zakázán. V roce 1973 byl po dalších roztržkách se sovětskými úřady režisér Paradžanov dokonce uvězněn. (ČSFD)
- Podle arménského režiséra Artavazda Pelešjana je tento film jediný, který dokáže pracovat s barvou jako s výrazovým prostředkem. (trojúhelník)
Reklama