giblma

Drama? Videoart! Tak nad tímto ať si onanuje někdo jiný.

Páni, výprava je naprosto geniální, každá sklenička v každém filmovém okýnku je pečlivě vybraná! Hlavní hrdina je zpočátku pěkně otravný pozér, obzlášť vzhledem ke znalosti historických reálií, po nějakých dvaceti minutách mi to ale přestalo vadit. Příběh samotný by chtěl trošku prostříhat, hrdinovo věznění bylo hodně zbytečné, ten background zná snad každý (ale tady půjde o snahu tvůrců uspět v zahraničí, což?). Každopádně chvilkama z plátna stříká poetika po litrech. A vůbec v kontextu letošní české kinematografie!

Troška z Felliniho v prostředí kostek, tvídu, úzkých kravat a obleků.

Mýtyzace hrdinství polské jízdy, útočících na koních se šavlemi proti německým tankům. Posouvačem děje je sivá klisna Lotna, symbol krásy a ušlechtilosti, vzbuzující touhu v každém, kdo ji spratří, svým majitelům ale přinášející jen smrt. Pozorování rozpadu jednoho pluku a zároveň jedné éry polských dějin, šípky obalené pavučinami s kapkami rosy, mochomůrky, úpící pod kopyty prokleté Lotny, střídání barevných a černobílých obrazů, sépiové kosti.

Ještě horší než Nestyda!

Zoufale neobjektivní, zoufale emocionální, zoufale neobjevné. Ale fanoušky knihovny to potěší a to je asi hlavní...

Nějak díky televizi objevuju francouzský poetický realismus, Carné(ho?) s Gabinem, kterého si pasuju do pozice nového boha. Nějak mě nepřestává fascinovat civilnost herectví, ta nadčasovost. Obzvlášť když si uvědomím, že u nás v tu dobu laškoval na plátně Nový s Mandlovou.

Liza Minnelli je strašně ošklivá a její hrdinka je neuvěřitelně otravná. Nějak nesnáším ten vyžírkovský diblíkový typ á la Snídaně u Tiffaniho. Mezi svobodomyslností, nekonformností a naivitou, blbostí je holt tenká hranice.. S postupující stopáží houstne atmosféra a konec s prvoplánovou metaforou pokřiveného zrcadla je ve výsledku naprosto přirozený. Něco hloupého ve mně mi říká, že dekadentní Berlín kabaretů a caligarismu mohl být fajn.

Žjóva. Hlavní hrdina mně sice chvilkama trošičku vytáčel, přesto se mi ale hlavou pořád prohání slova jako kůl (a místy taky vůl). Atmoška hodně podmíněná skvělým Vedderem. Pár opravdu zajímavých záběrů. Minimum polopatičnosti. Na druhou stranu ale rušivé vzpomínky sestry na bratra a dětství; hrůzný dabing asi taky něco ubral. Nikdy bych ovšem nevěřila, že se svým množstvím párů balerín pocítím takovou touhu nazout pohory a třeba se jen přiblížit Aljašce..

Mohl by to být sympa generační film o šedi adolescence, s trochou toho sociálního backgroundu. Z konce by se ale zastyděl i Mirek Dušín.