giblma

Ve stísněně uzavřeném prostoru malého panství se v žhoucích výhních rodí krvavě rudé sklo, které dodává vesnici prosperitu a v pánech zase krotí běsy a dodává klid. Proto, když tajemství zahyne společně se sklářem, v mladém šlechtici se probudí šílenství a vesničané se s ním také pomalu začnou propadat do kdysi rudých střepů skleněného pekla._ My se s Herzogovými filmy navzájem prostě máme rádi.

Moc hezká kamera a rámování. Pro zastánce filozofie "film končí až po titulcích" odměna v podobě velmi vtipné reklamy. Oddychovka. Ale to je všechno. (MFDF Jihlava 2010)

Tušila jsem, že to bude špatné, ale až tak moc? Se šroubovanými dialogy (nevšimla jsem si ani jednoho přirozeného) neudělají nic ani sebelepší herci. Úplně nejhorší je tam ta popisnost - Brodský zřejmě chodí za Galatíkovou co chvíli, ale stejně je potřeba dialogem s jejím vnukem obsáhnout 40 roků starou křivdu, která asi nebude tak hrozná, když ji Poutník vyřeší jedinou větou během nedělního oběda. Americká část je zas narvaná takovým množstvím klišé, že se až člověk musí divit, jak se to Jasnému vlastně povedlo. Jedinými trošku světlými místy tak jsou záběry na Bystré. Chjo.

Asi i díky konzultacím je ve filmu ukázána spousta praktik, o kterých jsem neměla ani tušení (naznačena dokonce i dosud tabuizovaná existence joy divisions). Houpavá scéna výslechu je jedna z nejsugestivnějšch, co jsem kdy viděla.

Nejlepší povídkou je určitě podzimní Anděla, nejslabší "zuby kazící" letní Lidé na zemi a hvězdy na nebi. Škoda zbytečného industriálního závěru v Mamince, kruh uzavírající scéna na kopci by byla mnohem lepší. Jakkoliv je na mě množství citu příliš, nedá se Jasnému upřít, že chvilkama z plátna stříká poetika po litrech.

Tak mě zase dostal. Dějově jsem sice místy byla zmatená jak želva (což možná přisuzuji na projekce extrémně náročnému dni, navíc ale sám Tarkovskij prý odmítal analýzy svých filmů a chtěl, aby se každý film brál komplexně, proto po prvním zhlédnutím přehlížím pro mě zbytečné narativní skoky), ovšem působivost estetiky jednotlivých obrazů je - jako v každém jeho filmu - dechberoucí. Brodění se močálem, milostná zápletka v borovém lese, koně požírající na pláži rozsypaná jablka... Mrazení v zádech jenom kvůli té kráse na plátně. Z tohoto důvodu mi použití autentických dokumentárních záběrů po skončení války příjde poněkud rušivé (hlavně v necenzurované verzi filmu, kde se to mrtvými těly jen hemží), jakkoliv jsou záběry oprátek a gilotiny neobyčejně mrazivé a samy od sebe působivé. Nelze než dát absolutorium.

Moment kdy holčička otevře po transfuzi krve konečně oči, to jsou ty chvíle, kdy si člověk řekne, že happy endy mají něco do sebe.

Byla by to celkem fajn vizualizace třeba k winampu nebo tak.

Nemálo černohumorné.

Mé první setkání s tím týpkem co si vzal Madonnu a prej točí i filmy, takže nebudu moct negativně srovnávat, jako drtivá většina zdejších komentů. Tedy pravdou je, že místy to má slabší místa, kdy měla má ruka nutkání najet myší na tlačítko pause. Ovšem z celého filmu srší podobná stylovost jako třeba z Tarantina. Hrozně mě bavila montáž. Místy jsem se smíchy popadala za břicho(třeba během nahánění ruskými zabijáky). Během odhalování pointy jsem měla neustálý úsměv na tváři (mám upřímnou radost, že mě to netrklo). Co si budem vykládat, i nepatriota potěší Rodenova přítomnost. Přidejme fakt, že sountrack je našlapaný (a že Guy udělal mé oblíbence Subways) a že Gerard Butler je neuvěřitelný kunďák.