giblma

Mám takovou soukromou misi - najít alespoň jeden film Billyho Wildera, který by nebyl dokonalý. Tohle taky nebude on. (LFŠ 2011)

Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí, vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak, přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k uplynuté stopáži, je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011)

Během projekce mi často naskočilo jméno Haneke - podobná nekompromisnost. Drásavou scénu provede pěkně do konce, kamerou rozhodně neuhne. Takže všechny strojené (a mnohdy incestní) soulože jsou nataženy do minut a třeba jen úkon zbavování se špičáku se za chladné nehybnosti kamery zopakuje hned třikrát. Znepokojivost podporuje i totální absence nediegetického podkresu, takže absurdnost jednotlivých situací působí zvráceně reálně. A právě vtipná absurdita některých scén v kombinaci s perfektně načasovaným závěrem mě nutí dát za pět. 2. nejlepší film Varů. (MFF KV 2011)

Velké zklamání. Anotace slibovala meditativní film, podněcující spoustu otázek, ve skutečnosti se však divákovi dostane jen leporelo plochých, mnohdy až prvoplánových (ptáci, okusující obličej popraveného) momentek, okázale se opájejících svou formou. Ze snímku je příliš patrné, že měl být původně jen muzejní instalací, doprovázející Brughelovu výstavu. V galerijních prostorech by mohla nekomplexnost jednotlivých epizod určitě fungovat, v prostředí kinosálu však nikoliv. (MFF KV 2011)

"Poselství filmu? Lůza by se neměla množit." Nesympatičnost drtivé většiny postav (kladně působila snad jen dcera s jejím předstíraným cynismem), v kombinaci s recepční náročností snímku, totiž zřejmě byla důvodem nespokojenosti většiny publika. Mně ale vyprázdněná narace, vypiplaná statická kamera s častým přeostřováním, pomalé tempo a v neposlední řadě Jelenina uklidňující jistota a ráznost, s jakou prováděla své každodenní úkony, sedly víc než dost. Černý puntík si tedy ode mě vysloužilo totálně ignorantské publikum. Nepřetržitý šum v sále a komentáře typu: "to jako ten záběr nikdy neskončí?!" totiž rozhodně nejsou věci, které pomohou divákovu ponoření se do atmosféry. (MFF KV 2011)

Napodruhé (možná i díky poznámkám) netápu. Pasolini svou bajkovitou esej pojímá s velkou hravostí. Ta je patrná už z kouzelných zpívaných titulků, pokračuje absurdními dialogy, které se střídají s marxistickými citáty, biblickými odkazy. Na diváka chvilkami dýchne transcendentálno (dívka v kostýmu anděla, pohybující se mezi hrubými stěnami betonové stavby), dokonce se dostaví i závan existencialismu (rozhovor ústřední dvojice o Gagarinovi). Paralelismus nebo leitmotiv cesty, zdůrazňují Pasoliniho přemítání o prolínání katolictví a levicového smýšlení, ozvlášťňuje jej zároveň hra s žánry - groteskní stylizace je víc než patrná, objevují se také lehké prvky westernu. Godard se zkrátka může jít klouzat.

"Stalker je takový chlapský film. Skupina borců někam jde, protože potřebují splnit přání a tím pošéfit své problémy. Jdou, jdou, cesta je krušná a když konečně dorazí do cíle, tak se zase otočí a jdou zpátky, protože my chlapi si přece umíme vyřešit své problémy sami." (LFŠ 2006)

Kopne mě to do hlavy pokaždé, když si vzpomenu na bambus.

Nostalgie jak kráva. Navíc se tu Harryhausen vyřádil snad nejvíc ze všech jeho výprav.

První shledání s Hřebejkem od Horem pádem, klidně se pauza mohla ještě prodloužit. To jako lidi fakt pořád ještě baví, dívat se na to, jací sou Češi kokoti?