giblma

Zvláštní, že ten film zapadl, je úžasně divácky vděčný. Jen je škoda, že Votoček na konci neponechal divákovi více možností pro interpretaci (opravdu se jedná o záhrobí slavných? Není to jen Firthův sen? Blázinec?)

Spousta hluchých míst je vyvážena několika scénami, na které člověk do konce života nezapomene. Herzogova fascinace krajinou zůstává, párkrát mi kvůli vyprahlým planinám a zástupům mrzáků připomněl Jodorowského. Nehledě na to, že je hrozně zajímavý kontext, že chvilku po tomhle snímku údajně Kinský umělecky úplně shořel, viz Herzogův dokument o Kinském - Můj milovaný nepřítel. To Herzogovo typické, těžko definovatelné transcendentálno tu prostě je a je jen na divákovi, jestli ho nechá působit. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011, původní znění)

Vy nemluvíte španělsky, že? Proč jsem poslední Jarmuschův film odkládala tak dlouho? Asi jsem se bála, že děj bude plynout příliš pomalu, narativní linka bude prakticky nulová a jen sem tam Jim načrtne jakési to poselství nebo myšlenku (a to já přitom relativně úspěšně buduju image intelektuála předstíráním sympatií k Tarkovskému). A možná je to dobře. Hranice ovládání mi totiž v danou chvíli perfektně sedla do nálady, rozhodně totiž není oddychový film na zabití nudného sobotního odpoledne: fassbinderovský minimalismus, nejen herectvím, ale třeba i nehybností kamery; hypnotická hudba s dominantními špinavými kytarami; do detailu dotažená mizanscéna, nejvýraznější, co se rámování záběrů a volení úhlů kamery týče; meditativní atmosféra, podpořena mantrickým opakováním (třeba motivu krabičky sirek), v opakování bych se navíc vůbec nebála hledat dominantu filmu; silné erotické dusno, za které může ta nahá ženská; nedoslovnost a nedělání z diváka pitomce vyzrazením minulosti hlavního hrdiny… Troška té metafyziky do toho a Jarmush baví a rezonuje ve mně ještě dlouho po závěrečných titulcích!

Zajímalo by mě, kolik lidí odhalilo "kritiku katolického pokrytectví" jen na základě zhlédnutého filmu a ne anotace. Viridiana totiž rozhodně nedělá z diváka blbce svou doslovností, hodně informací je dávkováno jakoby mimochodem, což má za následek silnou emoční rezonanci. Je totiž neuvěřitelné, jak je zde Buňuel cynický a bez špetky naděje v klady lidství. Švihadlo (oprátka) se nadále používá jako pásek a v závěru má ještě další výraznou roli. Po té co bratranec hrdinky zachrání jednoho psa, projde kolem něj jiný se stejným osudem. Bratrancovo fatální řešení záchrany Virdiany v závěru a ještě více to, že opravdu funguje. Netolerance ve skupině lůzy, která je většinovou společností odmítána... No je to prostě kruté a divák během filmu rozhodně není hrdý na to, že je člověkem. Díky bohu za (velmi matný) záblesk naděje v perfektně načasovaném závěru.

Ježíš ( nebo raději "Aláh"?), to mě to ale bavilo! Rukopis obsahuje snad všechny fragmenty, co se mi už jako děcku na doznívajícím středověku líbily, respektive mě děsily a zároveň fascinovaly. Umělecké rytiny, od nichž se nedá odtrhnout zrak, i když jste právě v obležení nepřátelských vojáků. Polohu měnící oběšenci, se kterými se dá i popovídat. Číše vína ve tvaru lidské lebky, ony ty lebky jsou vlastně úplně všude. Španělská inkvizice... Všechny tyto lehce hororové prvky jsou zároveň odlehčeny krásně absurdním humorem, který se minimálně u mě trefil přímo do černého. Vůbec se nedivím, že z toho byl Buňuel posraný!

To není možné! Steve McQueen tu není vůbec hezký!

Chm, chm. Stylizace, používání barevných filtrů v duchu padesátkové estetiky (alespoň) ze začátku baví, stejně jako kamera v nezvykle rámujících úhlech. Sympatická je taky mozaikovitost příběhu (i když někteří z příslušníků barevné revoltující mládeže nejsou pro příběh důležití, stejně je nám na moment dovoleno nahlédnout do jejich většinou omšelých domovů) a hlavně to, že ke konci nezklouzává k nějaké laciné kritice politiky (schválně, že by to tak u nás dopadlo?) a spokojuje se s pouhým manifestem individualismu mládí. Nejen díky reakcím diváků na projekci mě napadá, že by se z Pásků cílenější propagací dost dobře mohl stát midcult (teda pokud se o něm dá v rámci žánru mluvit) - zejména díky výtvarné stylizaci. Jenže právě manýra barevnosti, tak okatě dávána do kontrastu s (doslovnou) komunistickou šedí začne postupně diváka iritovat. Nehledě na to, že nemůžete chtít nadšení po člověku, co nesnáší muzikály a navíc zřejmě viděl dlóóuhý režisérský sestřih. (Cinema mundi 2011)

Stylizace hrozně otravná (když to točili jenom před green screeny, tak to snad mohly exteriéry nevypadat furt stejně, ne?), Gerard moc zarostlý, nic se tam neděje. Asi si pustím nějakou Jane Austin.

Když ono je to s Bukowskim těžké, jeho alterego Chinaski totiž málokdy dělá něco jiného, než že by hrozně chlastal, souložil a hledal neustále nové zaměstnání. Je poměrně složité natočit adaptaci tak, aby zachovala ten zvláštní mix dekadence a bítnictví, která se projevuje hlavně detailním popisem prostředí, které potom odvádí pozornost od prakticky stereotypního a opakujícího se děje. Něco jiného je totiž popsat na několika stránkách vizáž a charakter holky se kterou zrovna Henry spí a žije v malé zaplivané špeluňce, než to potom vidět v jednom záběru na plátně. To je ale prakticky jedno, co mě nejvíc štvalo na filmu byla redukce (minimálního) děje a hlavně charakterů postav, včetně motivací hlavního hrdiny. Když už se Faktótum tváří tak artově a nezávisle, tak by prostě neměl vyvařit třeba důležitou pasáž knihy, kdy Chinaski zabije otrapu na dostizích a následná apatie Joan je věcí, kvůli které ukončí svůj vztah. Nehledě na to, že nevím co vy, ale mě k Bukowskému rozhodně nehraje klavír doprovázený ženským hlasem, ale něco jako Tom Waits.

Volné pokračování Stavu věci nejen tématem filmové sebereflexe, ale třeba jen postavou jménem Friedrich Murnau - Munroe - Monroe nebo prostředím Lisabonu. Tentokrát neutíká producent, nýbrž samotný režisér, protože ho pronásleduje nutkavá myšlenka, že svět zachycený na filmovém plátně není skutečný, příliš podléhá penězům (show lies, sell love, jak je napsáno na zdi Monroeova archivu). Marně se snaží ignorovat milníky kinematografie a používat kameru jako oko - po vzoru Dzigy Vertova, kterého ve filmu nepřipomíná jen pouhá verbální zmínka jeho jména, ale přímé filmové citace (kdo viděl těsně sobě se vyhýbající tramvaje v Muži s kinoaparátem, ten ví). Hlavní vyprávěcí linie je ale poháněna postavou zvukaře Wintera, kterému se věnuje většina stopáže. To skrze něj je na diváka přenášena atmosféra přímořské země nebo okouzlení zpěvačkou Teresou. Jeho prostřednictvím se seznamujeme s již natočenými záběry režiséra a při putování poznáváme křivolaké uličky Lisabonu, s jejich lehce načrtlými příběhy. Díky němu si divák velmi silně - ne-li od úsvitu zvukového filmu nejsilněji - uvědomuje filmový zvuk a věnuje mu patřičnou pozornost. Přes všechny klady mi v Lisabonském příběhu chybí hlubší ponor do nitra postav, jako tomu bylo právě ve Stavu věcí. Pohlednicové záběry portugalské metropole, okořeněné o trochu metafyziky, jsou pro mě tentokrát málo.