Lisabonský příběh

Ze začátku mě avízo téměř nulového děje trochu odrazovalo. Ale už s prvními minutami mě "Lisabonský příběh" zcela pohltil. Scény v autě, kdy se skrze kameru díváme pohledem řidiče na nekončící asfalt s bílými pruhy, patří k tomu nejnápaditějšímu, co jsem v poslední době ve filmu viděla. Atmosféra Lisabonu pak doslova dýchá z každého filmového políčka. Mohu jen souhlasit s komentářem Aidana - Wenders je opravdu nadmíru vynikající portrétista. To ostatně potvrdil i ve svých ostatních filmech - třeba ve slavném "Nebi nad Berlínem". Nejzajímavější je sledovat počínání zvukaře Philipa v podání Rüdigera Voglera. Vstupem Friedricha na scénu už film trochu ztrácí dech. Každopádně jsem jím byla mile překvapena - rozhodně ani na chvíli nenudil, jak jsem se ze začátku trochu bála. (06.03.2009)

Horkou jehlou spíchnutý filmek téměř bez příběhu? Ano taky. Ale jak je Wenders mizerný vypravěč, tak je skvělý portrétista. Podařilo se mu na plátno přenést nejprve Berlín v slavném andělském Himmlu a tentokrát zas Lisabon - všímavě, s citem pro detail. Útržkovitý scénář tvoří vlastně jen kulisu městu a doplňuje je typicky portugalskými tématy čekání a vyhlížení nepřítomného. Lisabon leží na hranici mezi Evropou a nekonečnem, a jak sám režisér zmiňuje v zajímavém rozhovoru (i na českém DVD), pohledy, touhy a sny jeho obyvatel se po věky upínaly k moři, nikoliv do vnitrozemí. Portugalsko je v mnoha ohledech opakem naší malé České kotliny, ze všech stran sevřené, hranicemi poutané... Lisabonské ulice jsou strmé a je odtud vidět k vzdáleným obzorů; vyhlíží se z nich do neohraničena. Saudade, víc než touha, kterou lze číst v Pessoových verších a poslouchat v hlasu Teresy Salgueiro a jíž se lze jistě procházet v podloubích Alfamy a Mouraríe (nevím, Lisabon jsem nenavštívil; mám jej totiž raději na portugalský způsob - vzdálený, neznámý, jen tušený) pronikla i do Wendersova filmu. Osobám alespoň potenciálne lusofilním lze tento počin doporučit, i když neuspokojí. Působí totiž jako spěšná skica k většímu obrazu, který nám není dáno vidět. Třeba však i to bylo záměrem... (Ještě poznámka na okraj: pokud bych chtěl zachytit nezachytitelné - totiž jaké to je chodit o šesté ráno přes prázdný Karlův most, po Malé Straně a vzhůru Vlašskou ulicí, jaké to je milovat Prahu neturistickou, včetně oprýskaného Žižkova a sídlištní pouště Střížkova či Lhotky - asi bych úkol svěřil právě Wendersovi.) (Ještě poznámka po poznámce na okraj: Režisér se prý rád prochází velkými městy sám a bez mapy, dokud se neztratí a nemusí složitě hledat cestu zpět do známých končin. Sám jsem to chození takhle do ztracena zkusil s Berlínem a Římem a vřele doporučuji. Na zevrubný výčet výhod podobného putování zde není prostor. Takže zůstane jen u apelu: Zahoďte průvodce, ignorujte městskou hromadnou dopravu a choďte!). (21.01.2009)

Láska na první pohled a na celý život, i když dnes už jen nostalgická, ne vášnivá. Do tohohle filmu jsem se už někdy v polovině devadesátek zamiloval třeba proto, že jeho hlavní hrdina sedne do auta a jede za kámošem do Lisabonu. A já bych tenkrát taky k smrti rád sedl do auta a odjel do Lisabonu, ale neměl jsem ani řidičák, natož auto a ani prachy na cestu. Tak jsem aspoň ten vysněný Lisabon navštěvoval díky tomuhle filmu tak často, jak ho jen v nějakém kině dávali (a dávali ho tehdy naštěstí hodně často). Zamiloval jsem se fatálně i do melancholické hudby skupiny Madredeus, dokonce jsem si pár těch jejich úžasných filmových songů v kině nahrál na mého walkmana s diktafonem, a pak tu nahrávku hrozivé zvukové kvality šťastně poslouchal. To tenkrát totiž ještě nebyl nějaký ten internet a já neměl možnost se k té rajské hudbě dostat nějak jinak. A touha postavy pološíleného režiséra "být se všemi lidmi na všech místech" je při jejím hlubším promyšlení existenciálně až hrozivě silná, je to vlastně touha po všeobjímajícím všeprostupujícím božství, po Absolutnu. Ale jelikož je ve fyzickém těle nedosažitelná, musí se holt člověk spokojit třeba s ruční kamerou na kinofilm a s natáčením černobílých obrázků ze starého mizejícího Lisabonu... / V létě 2017 jsem konečně Lisabon navštívil a při brouzdání Alfamou objevil a nafotil mnohá mně blízká a důvěrně známá místa, kde se film natáčel. Silný zážitek! (12.03.2014)

Lisabonský příběh patří do kategorie roadmovie jen na svém začátku, kdy absolvujeme nápaditě a autenticky zinscenovaný, automobilový přesun Evropou. Je vidět, že tento Wendersův oblíbený žánr je jeho silnou parketou. Zbytek, lépe řečeno většina filmu je dokument vzdávající hold Lisabonu, portugalské režisérské legendě Manoelu de Oliveirovi, skupině Madredeus a především staré dobré filmové a zvukové technice. „Natočené záběry už dávno nejsou to, co bývaly. Nedá se jim už věřit“, stěžuje si rezignovaně hrdina příběhu na tehdejší rozmach „vidiotů" s jejich videokamerami. V dnešním digitálním světě by si chudák už asi hodil mašli. (03.10.2011)

Nie náhodou sa vo filme spomenie Buster Keaton a Dziga Vertov. LP je čiastočne mestskou symfóniou, nakrútené časti s kamošom režisérom pripomínajú grotesky. Inak sa tu značne filmársky filozofuje, film v týchto pasážach poteší študentov filmovej vedy, ľudí z mäsa a kostí môže tento prístup definitívne z filmu vyhodiť. Film by som rozdelil na 3 časti: vtipnú road movie, pohľadnicu jedného mesta a filozofickú časť. (10.08.2015)