Lisabonský příběh

Mnohovrstevný film, který řeší několik témat, navzájem však propojených a spolu souvisejících. Klidně se mohl jmenovat Stav věcí 2 nebo Všichni lidé bratry jsou. Protože třeba jedním z témat je, že věci prostupují člověka a člověk zase věci, nechává v nich svůj otisk (viz domy, které se kvůli dálnici mají zbourat). Objevují se tu s tím související křesťanské motivy - aby člověk nebyl nic, tedy aby byl něčím, nejlépe láskou, jinak není nic. S čímž souvisí naprosto skvělé povídání o Bohu a tvůrcích, kdy si tvůrci hrají na Boha a hledají tak Boha v jeho stvoření. Dále jsou zde myšlenky o pomíjivosti okamžiku („Nebo snad jde o důkaz existence okamžiku?“ řekne jedna z postav a komicky se vzdálí). Líbí se mi, jak film ukazuje propojenost obrazu a zvuku a naznačuje, že člověk nemůže být bez míst a věcí, jež ho tvoří a dotvářejí, stejně jako obraz bez zvuku. Už v roce 1993-4 se zde naznačuje možný zanikající svět ukázaný nejen na městě, ale i na filmu, kdy se do kin dostávají věci jen pro komerci a prodej, nikoliv z touhy filmaře po zachycení myšlenky - a toho okamžiku, o němž byla řeč výše. Dokonce tohle vše je nakonec personifikováno jako symbol v nepolapitelnosti osudové zpěvačky, která se však stále vrací, stejná, a přece jiná, o pár okamžiků jiná, podobně jako když přijedete po určité době do svého oblíbeného města, a ono je stejné, a přitom trochu jiné. Když jsem u toho, nechápu, proč české titulky na DVD nepřekládají všechny tři písně, když ten text je stejně důležitý jako ty básně o nicotě, v níž si autor uvědomí, že nemiluje? Ty písně jsou totiž o duši (kytary, písně a člověka), o přátelství a vzájemné pospolitosti nebo o čase a jeho plynutí (při srovnání s řekou, o níž se v předchozí scéně mluví). Ta určitá pospolitost je daná už v úvodu filmu, kdy se hlavní hrdina po průjezdu čtyřmi státy cítí panEvropanem (což tehdy znělo dobře, než přišlo to, jak vypadá EU dnes). Ostatně, úvodní záběry jen z auta, kdy se mění jazyky rozhlasové stanice (a podle nich i lze poznat náturu národa), a zobrazující města, bistra, bary a motely, kdy můžeme dokonce počítat dny a noci, kolik jich řidič ujel, považuji za hodně dobře vymyšlený. Velmi dobře a nenásilně je do filmu zakomponován i jemný humor (pneumatika, kličkování ulicemi v náklaďáku, poslední sklenička vína, čištění boty a sádry atd.) a drobné narážky na pozadí (nejenom na smrt Felliniho, ale také na 451 Fahrenheita či písničku Fool on the Hill - zde naprosto přesně zmíněnou). A jsou tu dořečeny i drobnosti, jako proč si pán tak dlouho nevybíral poštu (viz sádra na noze, že?). I dětští představitelé hrají moc dobře a mají zde svůj význam vzhledem k následné sbírce nikdy neviděných záběrů. Moc se mi líbily scény koncertu (tedy natáčení písní), dialog u mikrofonu, hudba celkově a posléze soustředění na ruchy a zvuky se zavřenýma očima. K tomu velmi dobrá kamera, která dokáže ty uličky podat, hra s detailem, barvami, náladou. Ostatně, dny, kdy hrdina tráví čas procházením po městě, aby točil všední ruchy, mi hodně připomněl Perný den a Ringův den volna. No a navíc jsem si z toho odnesl moc hezký novotvar „vidioti“, to sedí. :-) (14.06.2020) (menej) (viac)