giblma

Tak jsem asi konečně pochopila Antonioniho. Vždycky mě na něm hrozně štvala ta zbytečná rozvláčnost tempa nebo jsem vůbec nechápala účelnost některých scén. Tady to konečně zabralo. Vůbec nejzajímavěji působila pasáž z burzy - na jednu stranu hektičnost a chaos makléřů, na druhé straně dlouhé záběry, kompozice a prakticky neexistence jakékoliv dějové linky nebo třeba pouhého času. Při závěrečném leporelu momentek usínajícího města mi to najednou došlo: je třeba přistoupit na hru, zvolnit tep a jen se nechat unášet plynoucími dlouhými obrazy.

Jen tak úplně mimochodem, příběh se neodehrává v Čečensku - jak tvrdí anotace, ale v Moskvě, to je ve výsledku dost zásadní. Michalkov natočil zdánlivě naprosto obyčejný remake klasiky, který jenom prošpikoval jakýmsi nepříliš působivým sociálně-etnickým backgroundem. Opravdu většina (dlóóóuhé) stopáže předstírá, že jde jen o zbytečné natahování kdysi fungujícího filmu, okořeněné o pár symbolů a lásku režiséra ke své rodné Gruzii a zakavkazsku obecně. Jenže padesát minut před koncem to najednou příjde: monology hrdinů konečně začnou mít hlavu, patu a emoční dopad. Finále je s překroucením původní pointy působivé (obvzvlášť v závislosti na dosavadním dlouhém přesvědčování diváka, že sleduje pouze decentně ozvláštněný remake) a plně slouží hlavní myšlence filmu - nikoliv kritice netolerance nebo xenofobie (jako tomu bylo u Lumeta), ale všem dobře známé a v tomto případě neuvěřitelně pokrytecké apatie. Jistě, toho patosu poletujícího ptáčka a smyčci dolovaných emocí je moc, ale co jsme se zatím s Michalkovem párkrát u jeho filmů setkali, on už to asi jinak ani neumí a já mu odpouštím.

Ty krávo, zastřelit záporáka přes rameno! No ty krávo! Pořád tomu nemůžu uvěřit. Týý jó...

Jakkoliv by se zdálo, že sledujeme jen sled zpomalených záběrů na vystajlované hipstery, na mě to prostě působí, mě to baví a mě to oslovuje. Subjektivizace je totiž věc, která tu díky zpomaleným záběrům a nediegetické hudbě funguje. A i když film není ukecaný, dialogy se neplýtvá a nic není řečeno na plnou hubu (teda co se ústřední trojice týče), v daný moment přesně víte, co má která postava v hlavě a co cítí. A taky přesně víte, jak jednoduše si jde nevinná gesta interpretovat jako náklonnost a moc dobře rozumíte průstřihovým monologům, které sice do hlavního příběhu nepatří, ale přitom ho skvěle doplňují. Závěrečná, v kruh vše stáčející pointa je vtipná a sere pes na to, že mě napadla už v půlce filmu. Za tu snivou atmosféru, reklamu na cigarety a spoustu krásných obrázků ráda odpouštím.

Jsou věci, které působí jako přirozená antikoncepce. Instruktážní filmy o porodu, návštěva dětských hřišť, rodinné filmy s rádoby roztomilými malými přemoudřelými uličníky. Anebo Rosemary.

Jak je možné, že všechna klišé a patos jsou s plynoucím časem najednou tak odzbrojující? Pro každého, kdo má sourozence naprosto pochopitelné, protože kdo se nikdy ukřivděně neopájel pocity méněcenosti a žárlivosti na osobu bratra nebo sestry, jako by nebyl. SPOILER: Mimochodem, může Cal za smrt Arona, nebo za to může Aronův nedostatek tolerance a ochoty odpustit?

Já věděla, že z toho nebudu nadšená, ale stejně si to shrňme: Absolutně nechutně otravný hype. 3D není věc, která by neustále bila do očí, člověk si na to za chvilku zvykne. Navíc mít tři hodiny na nose ty těžké krávy není nic moc příjemného (takže si myslím, že prostě bude pokračovat padesát roků starý vývoj a návrat ke dvěma rozměrům). Jak tam furt hrdinové poletují ve vzduchu nebo pobíhají po uzounkých větvích, to je fakt něco na můj strach z výšek (nehledě na to, že Vertigo to do mě pralo líp). Taky jsem si myslela, že takovéto filmy se točí proto, aby divákovi nedopřály ani chvilku nudy a ne naopak. Přesto všechno ale místy prosvitnou záblesky krásy a před tvůrci triků a animací se fakt musí smeknout. Ale nejlepší film všech dob, který má změnit dějiny kinematografie? Ale notak!

Geniální. Samotnou by mě zajímalo po kolikáté vlastně už...

Na malé ploše fragmentů mnichovské periferie se odehrává propletenec vztahů několika mladých lidí. Kdyby nestačily nepřetržité lži, promiskuita a tajná prostituce, nevyrovnanost partnerských vztahů a ze setrvačnosti společně trávený volný čas, další negativní vlastnosti postav odhalí příjezd řeckého přistěhovalce. Sterilita jednotlivých scén (ať už se jedná o statickou kameru, úsporné dialogy nebo strohost hereckého projevu) jen prohlubuje bezvýchodnou prázdnotu života hrdinů. Deziluzi naplňuje v neposlední řadě zjištění, že i mladá generace raději potlačuje individualitu, než by se vzdala bezpečí skupiny, navíc není ochotna poučit se z chyb otců a místo toho raději koketuje s nacismem zavánějící xenofobií.

Stav věcí není jen pouhým filmem o filmu a Wendersovou zpovědí o rozporu evropského filmu a Hollywoodu, jakkoliv je tomuto kontrastu podřízena hlavně formální stránka díla. Úvodní narativní část futuristického sci-fi filmu střídá část druhá, asi nejvíce vycházející z evropských tradic – v té spoléhá jen na estetiku scén, šerosvity; spíše na nástin myšlenek než samotných příběhů, a na atmosféru. Tato část (ne nepodobná pozdějšímu Nebi nad Berlínem) je existenciálním dramatem, který ve fragmentech ukazuje psychologii jednotlivých členů štábu, jejich pocity, vztahy a touhy, které mají tak daleko k naplnění. V samotném závěru pak rychle mění styl a v duchu klasických akčních snímků zakončuje, pomyslně rozkročený stylem tvorby na obou kontinentech.