giblma

Kýč jak sviň! Ale lovestory v poušti má své kouzlo, né že ne.

Sorry, Akiro, takhle ne. Chybí mi trošku větší plastičnost a uvěřitelnost postav. Fakt nevěřím, že kindři se mezi sebou vůbec nebudou hádat a že ti dospívající budou raději trávit prázdniny s babičkou než s partou (navíc ten starší kluk dělá analýzy, jako by měl doktorát z psychologie). A vůbec nevěřím, že Richard Gere nasedne na letadlo jenom kvůli tomu, že strýc umřel před padesáti rokama v důsledku svržení bomby a on (Richard Gere) jako míšenec (a jenom poloviční američan) bude cítit potřebu, jít se za to omluvit své tetě, kterou nikdy neviděl. Za konec, které Kurosawa umí, odpovídající počet hvězdiček.

Nezúčastněné pozorování tvrdého života čtyřčlenné rodiny, obývající ostrov, který je bez sladké vody, zato oplývá dostatkem vyprahlé země, skalisk a soli. Vytržením ze stereotypu povinností je jednou za čas podzimní slavnost anebo výlet do města, který se poštěstí díky výjimečně ulovené rybě. Monotonnost plaveb za sladkou vodou, následné zalévání rostlin a dalších povinností vytváří zvláštní atmosféru téměř až transu, která je ještě podpořena poetickými záběry mořských vln, pohrávajících si se šiškou, plující chobotnicí nebo rozvlněných stébel obilí. Odevzdanost postav osudu jen podporuje civilní herectví, které se většinu stopáže omezuje pouze na nejjemnější mimiku a nejen tím evokuje neorealismus. Přes všechnu lopotu lze ale z postav cítit harmonii a dojem, že jsou opravdu šťastné. SPOILER Nádech tragiky potom přináší až smrt dítěte. RELATIVNÍ KONEC SPOILERU Ta přichází právě ve chvíli, kdy na pevnině probíhají oslavy za odpalování ohňostrojů, což ještě zdůrazňuje izolovanost rodiny od okolního světa. Jakkoliv je ale bolest velká, život jde dál a je třeba se vrátit do koloběhu povinností (byť zdůraznění žalu emociálním výstupem, myslím si, nebylo nutné)… OPRAVDOVÝ KONEC SPOILERU

Co diváka na Kurosawově zpracování shakespearovského Krále Leara zaujme na první pohled nejvíc, je užití barevného materiálu, které ještě podtrhuje ornamentálnost a estetičnost japonské kultury. Zasazení do prostředí feudálního Japonska je zajímavé například v barevném rozlišení tří synů, které jednak usnadňuje divákovu orientaci v ději, postavách a soupeřících stranách a jednak ozvláštňuje bojové scény, které díky tradici válečných praporů působí mnohem více estetizujícím dojmem než jejich evropské ekvivalenty. Prostředí také rozšiřuje některé motivace: šílenství Hidetoreky je v souvislosti s nemožností spáchat seppuku a zachránit si tak poslední zbytky cti ještě pochopitelnější, konfrontace s jeho starými hříchy zase rozvíjí myšlenky o jakýchsi božích mlýnech a relativizují kladnost starého vůdce. K lidství je film překvapivě skeptický, což se nejvíc projevuje v samotném závěru a promluvě o plačících bozích (ty mají zřejmě reflektovat také časté průstřihy na oblaka, které dokreslují náladu právě probíhajícího děje) a lidech, kteří si myslí, že jim zabíjení přinese štěstí. Nejvíce působivá je však poslední scéna, kdy slepému flétnistovi spadne do propasti náboženská malba, bohové opustí krajinu a Kurosawa pro mě snad poprvé neprojeví v závěru filmu ani záblesk naděje.

Surrealismem prodchnutý snímek o proměně mladého muže v železné monstrum těží ze znepokojivosti, kterou působí na diváka. Té je dosaženo jednak za pomoci explicitních scén násilí a sexu, hlavně ale formálními prostředky: kontrastní a roztřesená černobílá kamera, často rámující ve velkých detailech, frenetický střih, industriální nediegetická hudba, hlasitý řev kovu, stroje nebo lidského hlasu, švankmajerovské animace – to vše jsou prvky, které jen prohlubují subjektivizaci s hlavním hrdinou a tím zesilují emoční rezonanci snímku. Vzhledem k prakticky neexistenci narativní linky a častému opakování některých prvků je však stopáž dlouhometrážního snímku příliš velkorysá a zbytečně unavuje...

Žánrově roztříštěné drama reflektuje téma pomsty, zároveň však relativizuje její důležitost („Pro co teď budu žít?“). Stejně tak problematizuje kladnost hlavního hrdiny Dae-su Oh a jeho protivníka, což se vzhledem k promyšlenému dávkování informací projevuje téměř až v samém závěru filmu. („My jsme se milovali, když jsme věděli. Zvládli byste to taky?“) Snímek využívá dynamického střihu, jako interpunkce se často objevuje motiv hodin, zřejmě připomínající kontrast mezi pomalu plynoucím časem ve vězení a zběsilou akcí po propuštění. Flashbacky ještě více narušují už tak poměrně komplikovanou strukturu syžetu. Glorifikace násilí nebo existence nepříjemně působících scén může na první pohled působit prvoplánově, jejich přítomnost je ale jednak dostatečně odlehčena černým humorem, jednak Old Boy předkládá několik zajímavých otázek, díky kterým nikdy nebude pouze tím filmem, kde se trhají zuby, pojídá živá sépie nebo stříhá jazyk.

Je fajn vidět americký biják, jehož hlavní hrdinové mají rádi Joy Division a jsou schopni citovat Bergmana. Je to fajn oddychovka, úplně ideální na kocovinu, co sem včera měla. Ale vzhledem k tomu, že je to film, co okamžitě vyšumí a rozhodně nad ním člověk nebude přemýšlet další týden, nehledě na to, že ke konci ztrácí dech, tak ten hajp okolo je jako fakt přehnaný......

Neohánějte se všichni neorealismem, tohle totiž není neorealismus! Visconti, co s tebou? Když ty točíš ty filmy tak dokonale akademicky, až je to sterilní a nepůsobí to na mě. Není to sice případ Soumraku bohů, ona ta dekadence fakt stříká z plátna. Člověk si říká, jak to musí být hrozně fajn být šlechticem (rozhodně si to říká víc než u tvého Rodinného portrétu), nosit kožešiny, perly a síťky přes obličej a do toho střílet své příbuzné... Krása působí, ale bolí to, bolí a člověk se trápí!

Jo, být hluchoslepý musí být pěkně na hovno. Ale jsem moc velký cynik, abych se hodinu a půl dívala na mluvící hlavu paní, která vykládá jak hladila jelena. A pak se dívat, jak hladí kaktus. Ale on ten Herzogovský cynismus (který tolik miluju na jeho fikčních filmech) místy probleskne (scéna s plody kaktusu nebo bambusem v botanické zahradě), o to víc překvapuje podkreslení nediegetickou hudbou (co to je? Je to hrozně slavné...), která z diváka emoce jen ždímá. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011)

Neorealistická, respektive poeticko-realistická (Visconti totiž u filmu začínal jako asisten Renoira) verze Pošťáka. Když my si s Viscontim nerozumíme, je na mě příliš pomalý a dlouhý... Ale budiž filmu přičteno k dobru, že mě donutil přemýšlet nad Sadoulovou teorií pohybujícího se neorealismu...