giblma

Jeden den. Deset čistě a pečlivě volených statických velkých celků. Deset více či méně závažných příběhů, vždy ale pouze decentně načrtlých a otevřených pro divákovu imaginaci a přemítání, co danému výseku předcházelo a čím bude pokračovat. Větrná elektrárna. Stanující pár. Molo u jezera. Bikeři. Lázně. Skákací hrad. Lodní sklad. Dětské hřiště. Sněhulák. Usínající město. Interpretačně bohatá metafyzická meditace, ještě více rozvolněná absencní nediegetické hudby. Minimalismus ohlodaný na kost.

Parametrická narace těžící z mozaikovitých momentek. Kontinuální není ani střih, ani diegetická hudba, tyto prvky vytvářejí mentální subjektivitu s náhle se vynořujícími vzpomínkami hlavního hrdiny, hedonického Sindibáda. Secesní přelom století, dívky i zralé ženy oděné jak do lehkých krajek a šifónů, tak do těžkých sametů a kožešin. Rozkvétající poupata zjemněná měkkým světlem, průstřihy na detaily prostředí měšťanských bytů, ale i gotických kostelů nebo přírody ve všech ročních obdobích, všudypřítomných žen.

Monochromatičnost, jasně strukturovaně definovaná pyramida moci a hlavní hrdina Jarek, který opatrně zkouší, nakolik ji může využít pro své vlastní chápání spravedlnosti. Jarek je prostřednictvím svého znuděného kolegy Jakuba konfrontován s otázkami svědomí a etiky. Jakub obhajuje názor práva na existenci - kdo existuje, vítězí. Podle něj v sobě máme jako lidské bytosti vypěstované svědomí, které naštěstí zeslabuje sebevědomí. S Jarkem vede dlouhé debaty a manipuluje ho do situací, ve kterých zkoumá sílu Jarkových, možná sice alibistických, ale přesto morálních zásad. Vše ve vygradovaném finále končí remízou přizpůsobivosti cynismu a naivního idealismu.

Pálfiho režíjní debut byl inspirován novinovým článkem, informujícím o sérii vražd na maďarském venkově. Kdo by ale čekal detektivní příběh, bude zklamán - film má mnohem blíže k přírodovědnému dokumentu. V observačním modu natočené nezúčastněné pozorování života v ospalé maďarské vísce, každonenní úkony jednotlivých obyvatel a časté průstřihy na svět zvířecí říše, kde je smrt brána jako přirozená samozřejmost koloběhu života, kdyby tedy nebyla v pár případech jaksi předčasná. Kamera je okatě estetizovaná, často rámuje ve velkých detailech a jejím prostřednictvím si Pálfi dovolí hned několik střihových metaforických žertů, podtrhujících celkové absurdní vyznění snímku. Škoda jen přílišné doslovnosti v závěrečné písni. Škyt.

Tři hrdinové - Ona, On a písečné břehy Baltu. Končící prázdniny a prostý, krátký milostný příběh, který ale nemůže dojít naplnění kvůli stále citelným válečným šrámům. Konwického autorský debut překvapuje formálním minimalismem a narativní vyprázdněností. O hlavních hrdinech se divák téměř nic nedozví, je mu ale dovoleno s nimi prožít jeden den, prodchnutý nostalgickou atmosférou vědomí, že to, co právě prožívají, je krásné, ale pokračování je vyloučeno.

Polská Kleopatra (tomu příměru nelze neuniknout), bez sálajícího charismatu Taylorové a Burtona (přestože všichni herci jsou ve Faraonovi typově zajímaví a zapamatovatelní, nikdo nemá podobný "než slezu z plátna, budeš se na mě pořád dívat" efekt...), s podobnou okázalostí atrakcí, ale větší uměleckostí - jak jednoduchostí příběhové linie, budováním napětí, kladením hraničních situací, tak třeba pouhým způsobem rámování. Film není špatný, obsahuje několik opravdu působivých scén, intriky, kritiku náboženství, potřebu jedince něco velkého po sobě zanechat... Divák si neuvědomí, že strávil s Egyptem celé tři hodiny... Ale po kulervoucím Vlaku jsem od Kawalerowicze očekávala trochu víc.

Gondoskodás, SPOILERY! Je lepší snášet opravdu hrozná příkoří, která na vás jako na poddaném vykonává tyran, ale mít uklidnění v tom, že všechna tato zvěrstva neděláte vy, máte čisté svědomí? Nebo je lepší být z boží vůle vládcem s pevnou rukou, kterému nikdy nedojde, že koná něco špatného? Čtyři přátelé, hospoda, Maďarsko skrčené pod vládou Šípových křížů a jeden zdánlivě obyčejný večer, který způsobí, že se hrdinové místo pouhého filozofování budou muset opravdu pro jednu nebo druhou možnost rozhodnout. Rozhodnutí, které je díky paradoxu symboličnosti ("pouhá" facka) a doslovnosti (ruce od krve) o to problematičtější. Jedním jediným gestem je dosavadní přesvědčení diváka o charakterech jednotlivých postav obráceno na ruby. Nabízí se sklon relativizovat - hodinář je díky své péči o sirotky jediný, jehož život má opravdovou cenu - závěrečná metafora s padajícími domy je ale přesto výmluvná a ještě zdůrazňuje těžkost obětování morálních zásad.

Mám ráda osmdesátky a Kavinského. Slow-motiony podkreslené hypnotickým duněním. Se samozřejmostí podávané rafinované násilí. Artově otevřené konce. Drive mi sednul.

Fascinující, jak některá díla klasického Hollywoodu dokázala brilantně balancovat na hranici kýče.

Harriet Andersson a tlustá?! To si ze mě děláš, Ingmare, srandu!