giblma

Tohle bude hodně sebezpytný komentář. Takové malé nakouknutí do rozháraného nitra Giblmy. Falešný pohyb mi totiž přišel neobyčejně intimní co se týče samozřejmého odhalování vnitřních pochodů postav, které hlavní hrdina na své cestě postupně potkává. Nejtajnější obavy, sny a touhy, potlačené zážitky, které jsou ale bolestně živé. Asi není dobré pouštět si film na splín, existence se totiž zdá být ještě tíživější, prázdnota hmatatelnější. Ve výsledku mi bylo hrozně nepříjemné, že jsem Chybný pohyb neviděla sama, stejně jako Wilhelm totiž nechci, aby mé zmítání někdo viděl. (Ale v pořádku, dva díly cynického Ať jedí koláče, mě z hloubavé nálady zase dostaly.) Tezovitost? Neuvěřitelnost chování postav a násilné spojování dějových linií? Vždyť ono je to přece jedno!

Prázdné, rádoby akademické rozhovory, midkultovost, pohlednicové secesní obrázky a Fassbender plácající Keiru po zadku. Může někdo po tomhle brát psychologii vážně?

Na první pohled by se zdálo, že Ferdydurke je vyloženě špatný film. V závislosti se strukturou literárního textu je nejvíce udivující Skolimovského naplňování klasického hollywoodského kánonu a ignorování formálně progresivnějších prostředků. Gombrowicz vytváří absurditu a grotesknost hlavně překotným plynutím textu, častým mantrickým opakováním některých slov a motivů, které si přímo říkají o nekontinuální frenetický střih s velkými detaily... Afektované vedení herců a přehrávání, které si předloha žádá, nemá dostatečný efekt a spíše vyvolává u diváka averzi, což bude asi opět dáno konvenčností stylu, protože si třeba dovedu Ferdydurke velmi dobře představit jako experimentální (a speciálně ještě) animovaný film. V neposlední řadě film není tak vrstevnatý jako kniha, která dokáže na relativně malém prostoru dvou set stran, rozehrát existencionalismus, třídní a věkové rozdíly, poslední vydechnutí feudálního systému, manipulaci, neschopnost člověka dospět, (raději dám tři tečky, už tak je to dost dlouhý komentář)... Skolimovský je ale paradoxně nejsilnější v tom, co sám Gombowicz ve svých dílech lehce opomíjí - zatímco spisovatel se popisy prostředí příliš nezatěžuje, v adaptaci jsou nejsilnější problesky bizarnosti ve vedlejších plánech mizanscény, zejména komparzu - jeptišky, pianista uprostřed jezírka, motiv plynových masek... Motiv plynových masek, který je ve výsledku úplně nejdůležitější, protože posouvá adaptaci do takové interpretační roviny, o kterou pokud kniha zavadila, tak velmi implicitně - totiž o plíživě se blížícím nebezpečí nacismu, konci starých pořádků a vizionářských vidinách osudu polského národa.

Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za okenními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy.

Úspěšný fyzik příjíždí na dovolenou ke svému dávnému příteli ze studií s tajným úkolem naverbovat ho zpět do vědeckého života. Poklidný rodinný život versus hektická kariéra. Pomalu plynoucí tempo narušené rychlými průstřihy fyzikálních vzorců, not a citátů z filozofických knih během debat. Ani jeden ze spolužáků nechápe volbu toho druhého, přesto je ale společná konfrontace nutí přemýšlet o svých prioritách, možná je i krapet přehodnocovat, ale přesto pokračovat ve vytyčené linii života.

Károly Makk v komorním dramatu reflektuje následky maďarského povstání a pozdním návratem, ale i nepřílišnou doslovností mi evokuje Michalkův pozdější film Pět večerů - čekající žena, muž vracející se z vězení. Tady je ale navíc Lukyna péče o stánoucí tchýni, kterou vytrvale přesvědčuje o tom, že syn ve skutečnosti pěstuje zdárnou kariéru filmového režiséra v Americe. Právě mozaikovité vzpomínky umírající ženy na své mládí vytváří parametry a dělají snímek formálně rafinovaným (a připomínají Sindibáda, který je na takovéto parametrické naraci založen úplně celý).

Sledujeme kariérní postup mladého nadějného fyzika, skrze nějž se Zanussi zamýšlí nad otázkami vědy a morálky, nad tím, kde končí právo člověka být člověkem. Zároveň je ukázán hrdinův rozpor mezi rodinnými povinnostmi a vědeckým výzkumem, nad životem světským a krátkým odpočinkem mezi mnichy ve zdech kláštera. Vše je podáno ve zhuštěném čase, formou s častými prostřihy na vědecké dokumenty, přítomna jsou intermezza diskuzí skutečných vědců či studentů

Díky jedné zpackané akci a v rámci krátkého údobí její nápravy, hlavní hrdina Maciek poprvé pocítí touhu po životě, pozná lásku a uvědomí si zbytečnost svého dosavadního konání, o kterém pochybuje koneckonců i jeho nejbližší nadřízený. Povinnosti, rozkazy a strach ze zbabělství ale ženou hrdinu vstříc zbytečné smrti, kterou ještě zdůrazňuje Wajdův smysl pro kontrasty - tokání v kostele nad rakvemi omylem zabitých dělníků, smrt tajemníka na pozadí oslavného ohňostroje, loučení ústřední milenecké dvojice za hlasité zábavy ovíněné společnosti, Maciekova osamnělá smrt versus vítání nového dne plného nadějné budoucnosti.

Hlavní hrdina Jozef přijíždí vlakem plným panoptikálních postav do polorozpadlého sanatoria navštívit svého domněle mrtvého otce. Sny se začínají střetávat s realitou, věci se chovají jinak, než by měly a místa se stávají povědomými, známými. Zavládá bezčasí, biedermeier se kříží s rokokem a alžbětínskou dobou, Napoleon stojí vedle Garibaldiho v muzeu voskových figurín, které ale působí znepokojivě (ne)živoucím dojmem. Kolonialismus žije v symbióze s židostvím i západní katolickou kulturou. Dekadentní hojnost zlata, drahých látek a jídla, jak si ho možná zkresleně z dětství pamatuje Jozef, střídá těsně před jeho odchodem na onen svět ošuntělá realita života v ghetu, mršin, rozkladu a židovských pogromů.

"Tohle jsou naši hrdinové. Dobře si je prohlédněte. Jsou to poslední chvíle jejich života." Polský heroismus říznutý upřímností italského neorealismu jakožto jeden ze základních pilířů polské filmové školy. Zbytečný útěk smrdutými kanály dantovského pekla, i přes velké množství postav dostatečně prokreslené charaktery. To vše je ještě zdůrazněno Wajdowou expresivitou a vršením scén s patřičně promyšleným emočním účinkem. // Na podruhé pět hvězd. Pětatřicítka je prostě pětatřicítka, já sem se ani chvilinku nenudila a kámoši vylezli ze sálu patřičně zdrblí.