Iluminácia

Zběsilé tempo, jímž Zanussi opět sbližuje podobu filmu se zrychleným myšlením hlavního hrdiny, jemuž hlavou probleskávají vzpomínky, zkušenosti a fakta (začlenění odborného a dokumentárního materiálu), diváka pohlcuje – za pomoci nervózních mechanických tónů Killarovy hudby - silným dojmem, ale teprve po skončení nabízí prostor nad obsaženými tématy a otázkami přemítat a pokusit se celý příběh vlastním způsobem uchopit. Franziszek je talentovaný vědec, který si za svůj obor vybírá fyziku, ale spíše než jasné cíle ho ve výzkumu i životě vedou nerozhodnost a touha odhalit tajemství, která se již zdají být za racionálním zkoumáním, tedy meta-fyzické. Franzkova kariéra se nenápadně rozpadá a je velmi těžké rozpoznat, stejně jako v životě, kdy k tomu začalo docházet. Smíření s klidnou pozicí v rodinném kruhu, idyla při koupání u jezera, za nímž se rýsuje obraz šedivého města, se jako závěr jeví víceznačně. Snímek Iluminace měl dohru i mimo filmové plátno, neboť představitel hlavní role Stanislaw Latallo, pro nějž to byla jediná herecká příležitost, tragicky zahynul jen o rok později při slézání hor v Nepálu. (13.01.2012)

Otázky o smyslu života prokládané nejbanálnějšími událostmi ze života vysokoškoláka, který si svá studia prodlouží založením rodiny. Opět se setkávám s filmem, který jde zcela opačným směrem výkladu smyslu kinematografie, jak ji vnímám. Život vkládaný do filmu je marností, zatímco marnotratný život zpestřený filmem může získat smysl. (16.01.2012)

Trochu jsem se bál, že se nenaladím na Zanussiho vědecky podložený intelektualismus, ale musím říct, že film mě pohltil od prvních minut (představení hrdiny zkrze měřitelné hodnoty). Kolážovitá forma různorodých krátkých útržků a vpádu statických "milníků" mu dala slušné tempo zaplněné jednou zajímavou myšlenkou za druhou a navíc zajímavé vizuální variace rovněž zahnaly jediný náznak nudy. Navíc ze snímku vůbec nečiší chlad, vlastně od počátku směřuje k člověku a jeho konkrétním potřebám, které teprve musí pochopit a naplnit - v tom tkví hlavní iluminace i emotivní náplň řady scén. Určitě si udělám čas na některý z dalších Zanussiho snímků, protože jeho velmi osobitý styl je neopakovatelný, zneklidňující a plný empatie - není už jen tohle známka mistrovství? (09.03.2011)

Tak s tímhle filmem jsem měl opravdu velký problém. Nevím čím to, možná špatnou náladou či špatně stráveným obědem, ale toto dílko mě iritovalo od začátku až do konce. Do tohoto filmu jsem vnesl svoji veškerou averzi na pseudointelektuální snímky, a to jsem nestačil divit kolik jí vě mě bylo. Mladý doktor se mi tady svěřoval se svými nejniternějšími dilematy a problémy, ale mě to jednoduše nezajímalo. Ten člověk mě byl naprosto lhostejný už od začátku a čím víc škemral o moji pozornost tím víc mě iritoval. Detailní záběry operace mozku ve mě nadobro zhasly jakkoukoliv jiskřičku emaptie. Hlavní hrdina sice hledal smysl života, zato já jsem hledal smysl filmu, který mi doted uniká. Nikdy víc. (09.01.2007)

Film o mladíkovi, který hledá smysl života. Zkratkovitou, úspornou a elegantní formou vyprávění, plnou nejrůznějších zcizujících efektů, se Zanussimu podařilo do necelých devadesáti minut dostat takové množství podnětů a myšlenek, že po skončení filmu divák neví, jak to všechno má vůbec uchopit. Myšlenky vyvstávají a v zápětí jsou negovány (nebo nechávány nedořešené). Závěr filmu diváka nechává už zcela samotného ve svých vlastních interpretacích. Podle mě je to především o tom, že smyslem života a zároveň nejdůležitější věcí v něm je láska a rodina. (07.01.2007)