Falošný pohyb

Tohle bude hodně sebezpytný komentář. Takové malé nakouknutí do rozháraného nitra Giblmy. Falešný pohyb mi totiž přišel neobyčejně intimní co se týče samozřejmého odhalování vnitřních pochodů postav, které hlavní hrdina na své cestě postupně potkává. Nejtajnější obavy, sny a touhy, potlačené zážitky, které jsou ale bolestně živé. Asi není dobré pouštět si film na splín, existence se totiž zdá být ještě tíživější, prázdnota hmatatelnější. Ve výsledku mi bylo hrozně nepříjemné, že jsem Chybný pohyb neviděla sama, stejně jako Wilhelm totiž nechci, aby mé zmítání někdo viděl. (Ale v pořádku, dva díly cynického Ať jedí koláče, mě z hloubavé nálady zase dostaly.) Tezovitost? Neuvěřitelnost chování postav a násilné spojování dějových linií? Vždyť ono je to přece jedno! (24.02.2012)

Pri filmoch Wima Wendersa sa cítim, ako ryba na suchu. Pri filmoch takého Fassbindera, keď už sme v Nemecku 70tych rokov, ako ryba vo vode. Stále je to rovnako ladený ťažký art, ale jednoducho jedného chápem viac, druhého menej. Ja som mal pri tomto filme problém ani nie s obsahom, ktorý určite zmysel dáva, ale s jeho kontextom. Postavy filozofujú pri obyčajnom bezcieľnom chodení o politike, písaní, poetike v politike, minulosti národa, ale pritom sa dej neodohráva v žiadnom hmatateľnom prostredí, kde by tieto reči pôsobili viac k veci. Prečo sa o nich pri daných situáciách bavia? Ale je to už asi dobou vzniku, keď to zrejme pôsobilo prirodzenejšie a asi to bol aj zámer. Ponárať sa do myšlienkových hĺbok tohoto filmu a niekoľkých ďalších tohoto režiséra mi nespôsobuje také potešenie, ako hľadanie významu v tých Bergmanových, alebo Fassbinderových, ktoré určite nie sú jednoduchšie, alebo menej artové. A pritom sú svojou umeleckosťou aj zábavné. (20.01.2013)

Tento film mě oslovil svými stále pokládanými otázkamy. Pokládá nám zásadní otázku proč vůbec žijeme. Za každým člověkem se skrývá jeho smutný příběh. Je to také film o osamění, o osamělosti duše, která nenalézá pochopení zrovna pro své otázky. Ne vždy to, co děláme, musí být to, co chceme. Do určité míry to považuji za vyjádření jistého myšlenkového a duchovního zmatku režiséra. Ale tuto zpověď o životní nejistotě o uvědomění životní nedokonalosti a malosti považuji za velmi zdařilou. Rüdiger Vogler v hlavní roli Wilhelma je nádherně destruktivní. (17.05.2009)

Film, kde se nikdo ničemu nediví a divák by taky neměl – podstata sdělení tu leží jinde než ve vnějškové pochopitelnosti, víc než kdekoli jinde u Wenderse se hraje na symboly a vršení emocionálně působících motivů, hlavně těch iritujících (jako je postupné přibližování výstřelů během procházky nad řekou). Mírou sebestřednosti, latentního násilí a nakonec i otevřené agresivity mi to připomnělo tenhle Jakubiskův opus, který mi dodnes leží v žaludku (až tak, že si začínám říkat, že by možná bylo dobré se na něj někdy podívat znovu, jestli náhodou nezměním názor), barvičky jsou jak od Almodóvara, nejasně motivovaný děj a jednání postav si může podat ruku s pozdními lynchovinami, proplétání osudů přicházejících a odcházejících aktérů a vztahová houpačka zas dá vzpomenout na Fitzgeraldovo Něžná je noc, i když se tu cituje z úplně jiných literatur. A celé je to přitom jemné, lidské, nelynchovsky přístupné. Dost netypický kousek mého oblíbeného režiséra, který budu ještě nějakou dobu zpracovávat. (16.03.2012)

Dialogy Handkeho scénáře jsou poetickým vyjádřením vnitřních hnutí postav, je to asociativní a nelogická řeč podvědomí. Wendersovo "rámování" obrazů tuto skutečnost nijak neuchopuje, Wenders opět využívá příběh pouze jako věšák na obrazy. Navíc barevný film odhaluje, že i autorova schopnost vyjadřovat se obrazem má své limity. Černobílé obrázky mu jdou mnohem lépe. (20.03.2010)