marvan

Esence hollywoodského neoliberálního pokrytectví. Nebo spíš demence? Vydávat bezradnost za přednost si může opravdu dovolit jen někdo s pěkně naditou prkenicí a solidním životním nadstandardem.

Po tom, co vyšlo najevo, že Klusák lhal a Daliborek je zcela vymyšlená postava, dostává film teprve ty pravé grády. Klusákův nácek je vlastně to nejtrapnější klišé o neonacistech: nevyzrálý mamánek, který pod tvrdou slupkou skrývá duševní bebínko a je tedy jen k politování. Klusák jako režisér předvádí takový ten typ shovívavě povýšené arogance, který si osvojila sorta "kosmopolitních" pseudointelektuáů toho druhu, kteří dnes vyjadřují své zhnusení nad českou malostí, nesnášenlivostí, xenofobií a já nevím čím ještě. Klusák narazil na téma, které ho evidentně přerůstá. A tleská mu přesně ten typ troubů zmíněných výš.

Nemohu si pomoct, ale je pro mě dost těžké přiznat seriálu byť i dílčí kvality, které bezesporu má, když v jeho základu nacházím úlitbu politické korektnosti, která místy hraničí s demencí. Přitom to byla právě Východoindická společnost, která stála u zrodu snah o globalizaci a nový světový pořádek. A vlastně dodnes stojí, přestože se přetavila do podoby korporací ovládající světové dění skrz Londýnskou City. Potud tedy výborný nápad, poukázat na pokrytectví společnosti, která de facto dávno před nacistickým Německem rozjela v mnoha anglických koloniích genocidu původních obyvatel a koncentrační tábory. Žádný Norimberk se nekonal a dnes nás kosmopolitní potomci těchto gaunerů povýšeně poučují o lidských právech a naší povinnosti kát se za cizí zločiny dobrovolným podvolením invazi sociálního odpadu z třetích zemí a dobrovolným zavržením kulturní identity. Z historického pohledu je seriál ubohý guláš. Představa černého advokáta, který počátkem 19. století trestně stíhá vysoce postavené bílé úředníky je stejně reálná, jako obojživelný tank v bitvě u Lipan. Pochopitelně jde o tzv. "ušlechtilého negra", nositele pravých lidských hodnot, který blahosklonně poučuje své opovrženíhodné bílé bratry. Ano, tenhle typ černochů lze dnes potkat především ve filmech a seriálech, v reálných statistikách kriminality naopak právě afroameričtí spolubratři trhají rekordy, tož je třeba je nechat triumfovat alespoň ve fantazii, že. Jediné pozitivní postavy seriálu jsou tak pouze barevní, různé pochybné existence, prostitutky, transvestité, pouliční kriminálníci, jakýkoli bílý heterosexuál konzervativního smýšlení je vzápětí odhalen jako odpudivé monstrum. Gramsci se musí všem těm blbým gójům, kteří mu skočili na lep ze záhrobí potměšile smát. Poslední poznámka na závěr: pyramidy v Egyptě opravdu nepostavili černoši, jak samolibě tvrdí zmíněný černý advokát, pyramidy postavila původní egyptská rasa, která byla bílá. Že by ukázka vzdělanosti současného levicového "intelektuála"? Typický snědý egypťan, tak jak ho známe, je vlastně míšenec původní bílé rasy s rasou negroidní a byl naopak příznakem úpadku kdysi velké egyptské civilizace. Což je přesně ten osud, který by nám současní socilání inženýři rádi uchystali, když nás chtějí, dle vyjádření pablba Junckera, křížit jako dobytek s jinýma rasama. Zažil jsem normalizaci a pocit nasranosti, když jsem viděl, jak se v zájmu údajně vyššího blaha překrucuje realita a nevěřil bych tomu, ale je to zpět. A tenhle typ umění slouží jako propaganda sebemrskačské multi-kulti ideologie.

Přestože je pod seriálem podepsáno sedm režisérů, nese především otisk Gregga Arakiho. Od hlavního hrdiny, který typově odpovídá právě Arakiho hrdinům z předchozích filmů, nejvíc pak Gordon-Lewittovi z Mysterious Skin, až po celkovou gay stylizaci jak postav tak způsobu vnímání světa a uhrančivý soundtrack. I to syrové a emocionálně zdrcující finále je pro Arakiho filmy téměř něco jako autorský trademark. Občasné logické a realitě odporující lapsy mi až tolik nevadí, divák by neměl zapomínat, že tu nejde o žádný ryzí filmový realismus. Jde tu o dráždivou konfrontaci žánru teenage seriálu, do kterého znenadání vpadl syrový realismus, s nímž se nedokáží hrdinové vyrovnat a snaží se ho marně vytěsnit. A jsem zpátky u Gregga, protože ztráta nevinnosti je vlastně téma, které se prolíná celou jeho tvorbou.

Nocturnal Animals je film o odvrácené straně amerického snu o úspěchu. Susan na začátku kariéry zradila sebe i svého manžela: před nelehkým životem s citově nevyrovnaným umělcem dá přednost zajištěnému životu s úspěšným obchodníkem. Poté co jí bývalý manžel zašle svůj nový román, začne rekapitulovat svůj život. Její rozumná a pragmatická povaha ji nakonec dovedla ke stejně prázdnému životu, jaký vedla její matka: místo naplněného života plného nejistot žije pseudorealitu úspěšné kurátorky moderního umění, místo opravdového vztahu má formální vztah s mužem, který je jí nevěrný a jehož kariéra je v troskách. Vynikající moralitka od Toma Forda.

Chvílemi jsem se smál a chvílemi plakal. Historicky dementní, ovšem genderově vyvážené. Muži tu jsou vesměs vyměklí metrosexuálové, když nejsou vyměklí musí být automaticky beznadějně tupí a bitvy... ech, ty jsou tak na úrovni ženského zápasení v bahně. Kdyby tohle natočila nějaká angažovaná feministka, pousměji se, ale pochopím to. U Nilse Gaupa nikoli, že by obřadní sebekastrace jako úlitba severskému progresivismu?

Ted Chiang je kultovní autor sci-fi povídek, Villeneuve je zase kultovní režisér obzvláště pro ty, kteří znají jeho první filmy z Varů. Proč se na téhle spojnici dvou géniů objevuje podprůměrný námezdný škrabal Heisserer je mi naprostou záhadou. Ano, Villeneuve dokáže podmanivě natočit cokoli, ale ke konci filmu jsem pocítil zklamání nad další "šokující" hollywoodskou pointou, která deklasuje režisérovo mistrovství.

Gibson je nepochybně primitiv, proto mu jdou tak dobře filmy s jednoduchou myšlenkou. Tam kde by se jiný tvůrce prostě nudil a práci by odbyl rutinou a klišé, tam jde Gibson naplno a srdcem. Ano, film je k uzoufání naivní, předvídatelný, ale nejde mu upřít náboj a uhrančivost.

Krásná Varvara je natočená s typicky slovanskou rozevlátostí, všude neuvěřitelná kýčovitá zdobnost, komičtí padouši a ruské semetriky. Tohle asi bude opravdu rezonovat zase jen ve slovanské duši. Do Varvary jsem se kdysi bláznivě zamiloval a po letech mi její krása opět rozbušila srdce :)

Sledovat La la la land je jako poslouchat neukázněné dítě, které se vám snaží cosi důležitého sdělit, místy vás to rozčiluje, místy dokonce nudí, ale na konci vám sdělí něco tak pozoruhodného, že mu to všechno odpustíte. Po Whiplash jsem už věděl, že Chazelle je neukázněný autor, jen díky jednoduchému a sevřenému příběhu Whiplash to spousta těch, kteří jsou nyní zklamaní, tehdy ochotně přehlédla. Chápu, že pro zaryté bordwellovce, kteří potřebují vše přeměřit a zvážit, to muselo být poněku matoucí. Výběr muziky se v La la landu občas s filmem tak nějak míjí, stejně tak si nejsem jistý, jestli se představa Emmy Stone o její postavě občas nemíjí s představou režiséra. A stejně jako ve Whiplash nám tu staromilec Chazelle předkládá moralitku o dnešní době, i když je to tak zastřené, že to lze zároveň kdykoli popřít. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že to byla právě ženská postava Emmy Stone, kdo zradil a že Ryanova posztava byla vlastně morálním vítězem téhle story. Při scéně, kdy se postava Stoneové pustí během večeře s kritikou nemilosrdně a nesmyslně do svého milence, k tomu by se dal předčítat sto let starý Evolův text o nesnesitelných protestantských krávách (dámy nechť prominou), které ztratily schopnost být ženami.