giblma

Už vím, proč jsem na to vloni ve Varech nešla - Michael totiž nejenže evokuje Hanekeho, ale taky řecký Špičák (dokonce stejně perfektně načasovaně skončí). Co jsem tedy očekávala, to jsem dostala: odtažité statické záběry s absencí nediegetické hudby, které nezúčastněně pozorují jistý rakouský fenomén (hehe). Špičák se mi líbil, Hanekeho mám ráda, a po skončení projekce jsem opět byla prohlášena za největšího cynika skupiny. Si člověk nevybere... (work in progres)(LFŠ 2012)

Bezprostředně po zhlédnutí jsem netušila, co si myslet, s uplynulým časem se ale ukázalo, že Dealer je jeden z těch filmů, které je potřeba nechat usadit - "špatné" scény (t.j. ty, které se mi nelíbily) si mysl omluví a zůstane jen čirá radost z Fliegaufova specifického vypravěčského stylu. Aby bylo jasno, omlouvání není nic alibistického, k celkovému vyznění snímku je totiž dost důležitý background - všechny epizody jsou založeny na osobních zkušenostech režiséra, mají tedy reálný základ a tím pádem edukativní rozměr. (Maďarské umělecké kruhy prej po premiéře uznávaly, že přesně takhle vypadá heroinová závislost. Nevim, zkušenost nemám a po Dealerovi po tom asi ani netoužím.) A s takovou se na Bence zlobte, že je příliš prvoplánově vyděračský třeba dějovou linií s dítětem. Já si budu každopádně nejvíce pamatovat momenty, jako návštěvu hlavního hrdiny u otce nebo otázky vzbuzující několikaminutový záběr na plakát kulturisty. (work in progres) (LFŠ 2012)

Šedivě zmrzlý Krym, na Nicka Cave odkazující ruský punk. Soc-kritická linie ústřední trojice a jejího okolí vs carský počátek devatenáctého století. Absurdita a závan surrealismu, abstraktní animace a brechtovké pomrkávání ve formě titulků. Tohle se mi prostě musí líbit, nehledě na to, že Solovjov mě s jeho poetikou ještě ani jednou nezklamal. Ale co dál? Začít se učit rusky? ///// Konec ledna 2014 a pokračování rozepsaného komentáře: Když Sergej Solovjov natočil v Kazachstánu Divokou holubici, byl pověřen tvz. kazašskou misí - středoasijská kinematografie dlouhodobě upadala, zejména kvůli nedostatku filmařů. Solovjov tehdy dostat za úkol vybrat si mladé talenty a těm předat své dovednosti. Assa je produktem této spolupráce a jí vděčíme za to, co oslnilo festivaly a čemu se začalo říkat "kazašská škola" či "kazašská nová vlna". Gorbačova přestavba byla v plném proudu, ale Solovjov se rozhodl zasadit děj do roku 1980, do období stagnace, nesvobodné doby, kdy se navíc rozmáhal nešvar propojování politiky a byrokracie s organizovaným zločinem. Hlavní hrdina Bananan (ztvárněný hudebníkem Sergejem "Afrikou" Bugajevem) je tedy perzekuován za banální nošení náušnice a postaršímu mafiánovi Krymovi (režisér Stanislav Govoručin) prochází všechny jeho nekalé činnosti. Mezi oběma se zmítá mladičká Alika (svého času manželka a vlajková herečka Sergeje Solovjova Taťjána Drubič), která si sice chce vybrat mladého hudebníka, ale Krymovy konexe sahají příliš daleko. Máme tu tedy rozpor oficiálních struktur a nově se rodícího undergroundového rockovo-punkového hnutí. Solovjov na filmu spolupracoval se např. se skupinou Akvárium (jedna z mála stále fungujících ruských skupin), jejichž hudba zazní v kouzelné lanovkové scéně) či Kinem legendárního Viktora Coje. Tomu navíc patří i buřičský závěr filmu - když odejde uprostřed kádrového pohovoru, aby s tisícihlavým davem (symbolizujícím národ) pěl "chceme změnu", člověk, jako by slyšel pomalé otáčení perestrojkových koleček.

Mé třetí setkání se Saurou. Měla jsem trošku strach, španělské filmy obecně nemám moc ráda, jsou příliš temperamentní a mně je spíše bližší "severní" citová odtažitost. Zhruba někdy od scény hodiny herectví jsem se ale nechala vtáhnout. Zavázané oči totiž dost dobře pracují se subjektivizací, ať už rámováním vyhrocených scén v detailech nebo zvukovou stopou. Nejzajímavější je ale rozhodně syžetová roztříštěnost snímku a hra s konstrukcí fabule. Divák postupně dostává informace o vztazích jednotlivých postav a jejich motivací. Z "inspiračních" lístků na nástěnce Gomézovy pracovny se vyklubou anonymní výhružky, až do konce si divák není jistý co je "pravda" a co divadelní nácvik / představení. Snové sekvence (vciťování se Emilii do role nebo Gomézovy vzpomínky na dětství) se prudce střídají s realitou a tím nutí diváka neustále přehodnocovat viděné. Zajímavé, zajímavé! Přidám-li historický background (v Chille dělali opravdu ošklivé věci, nejvíc mě fascinují lety smrti) už zmiňovanou emoční účinost filmu, tak za sebe říkám spoko, jakkoliv je pro mě závěrečná scéna už přestřelena, chochó. (LFŠ 2012)

Ech, ani napodruhé, s relativním audiovizuálním vzděláním, si to netroufnu hodnotit. Každopádně si myslím, že za tohle by Pasoliniho majzli bejsbolkou po hlavě aj v dnešní tolerantní době.

Tak takhle pěkně to tálo! Zamilovala jsem se do mlaďučkého Nikity a chcu do Moskvy.

Woody to s odkazy na slavné osobnosti trošku přehnal. Takové čistě vizuální mihnutí Josephiny Bakerové trapně nepůsobí, jmenovité představování zástupu uměleckých legend však ano. Je potřeba divákovi vysvětlit, že Eliot je ten, co napsal Pustinu a Dalí je onen šílený surrealista s kníry. Velkého Gatsbyho připomenout opuletním Fitzgaraldovým večírkem a Buňuelovi raději nadhodit zápletku Anděla zkázy. Já vím, lidé jsou hloupí, Američané zvláště, raději bych ale sama hádala! Nejhorší na tom je, že většina historických postav nemá téměř žádnou motivaci a slouží pouze k dalším salvám nadšení hlavního hrdiny Gila. Paradoxně tak jsou nejzábavnější pasáže ze současnosti, dialogové přestřelky Gila s republikánskými rodiči snoubenky Inez nebo třeba soupeření s jejím bývalým spolužákem, který je úplnou náhodou specialista na Moneta, Rodina, víno a vlastně úplně na všechno. Ale abych nebyla zlá, na Půlnoc se moc hezky kouká a Allen se stále drží vysoko nad průměrem současné balastní komediální tvorby. Člověk se ani chvilku nenudí a kouzelné přetočení myšlenky cestování v čase, to je "allenovština" jak vyšitá, připomínající, proč se stále vyplatí neurotického intelektuála sledovat! (Tři hvězdy v kontextu celé Allenovy tvorby.)

Tohlecto bude o mizanscéně. Dostojevského genialita se (zejména v Myškinových monolozích) totiž projevuje, děj je smysluplně redukován a dávkován. Celé to na mě z hlediska konstrukce fabule působí hezky komplexně, (přestože jsem předlohu četla dávno), charaktery jsou v rámci možností vykreslené, objevují se i nerušivé inovace (nebo si alespoň paralelu obrazového stvárnění Krista nepamatuju), k hudební stránce nemůžu říct ani půl slova - melanchlické dunění na mě působí skoro vždy a "výtahová" retro hudba pěkně navozuje dojem nostalgie z klasických evropských filmů, zobrazujících život smetánky. Dolů ale vše sráží okatá neúčelnost manýry mizancény. Ano chápu snahu o dekadenci kýče, ale ten je třeba upozaďovat do rovnováhy dalšími "umělečtějšími" prvky, což tady nefunguje. Ještě úvodní scéna, kde je místo vlakového kupé použita loď kostela, mi připomněla Hese (tato myšlenka se pravidelně vynořovala s využíváním gotických, sešle působivých interiérů), Myškinův průchod kolem blikajícího neonu baru zase Tarra, pak se ale film prozradil. Nejen kostýmy nejsou stylově jednolité, ruská ikonografie se mísí s omdesátkovou časopisovou popkulturou (portrét Nastasji Filipovny), cingrlátkový kýč s kilometry umělých paruk a příčesků (ženské postavy) se tluče s koženě drsným wannabe Billi Idolem (Rogožin) a světlým synthpopovým romantismem (Myškin). Odkazů je zkrátka moc a působí schizofrením dojmem, nehledě na to, že tohle bylo pro komerční subkultury kůl na začátku nultých let a než se z toho stane retro, bude to ještě chvilku trvat. Kdyby všecko aspoň mělo nějaký účel! Černý škorpion leze pár centimetrů od spadnuvšího Myškina, který poté dramaticky prochází kolem mřížovité arabské dekorace, sestry Jepančinovy hrají v světlé raně šedesátkové stylizaci tenis, Aglája sedí v špatně vycentrovaném záběru pod drapérií černých průsvitných nebes. Bah! Je to tak symbolicky okaté a tak iritující, že mi to kazí jinak velmi spokojený pocit. Výkřik do tmy: Fatalismus Nastasji Filipovny si teda představuju hodně výrazněji! (Cinema Mundi 2012)

Neohrožení mužové na koních, pomsta jakožto hlavní posouvač děje, decentní narušení jasné polarity dobra a zla, rafinované násilí, milostná zápletka s právem první noci, které ale náleží někomu jinému než mladému hrdinovi. Kamera se okázale kochá krásou hornatých And, hrdiny snímá tu spomaleně a tuhle z podhledu, zrovna jako v klasických westernech, tradici jejichž subžánru gaucho tvůrci oficiálně vzdávají hold. Stylité, nepolopatická pointa, proč Abbalay neslézá z koně a hlavně jeho prostřední psychadelicko-teologicko-filozoficko-metafyzické blouznění mě zkrátka okouzlilo! Cinema Mundi 2012)

Chtěla bych žít v jurtě.