giblma

Dokumentární snímek používá téměř pouze oficiální archivní materiály schválené rumunským vůdcem. Výjimkou jsou úvodní záběry VHS kamery z procesu popravy Ceausesca a jeho ženy. Sledujeme chronologický sled společenského a politického života diktátora. Záběry nejsou nijak komentovány či zařazovány do kontextu, zůstává jen hlas komentátora dobového zpravodajství, vidíme tedy to, co mohli ve své době sledovat rumunští občané - Ceausescu řeční na komunistických setkáních, navštěvuje britskou královnu, vyjadřuje podporu Alexandru Dubčekovi a Pražskému jaru, ale také se setkává s místními rolníky, občany, otevírá školy a obchody, či hraje volejbal a slaví narozeniny (v případě soukromých záběrů). Vzhledem k absenci jakéhokoliv kritického komentáře, vzniká sled historických okamžiků, které s postupující stopáží působí stále absurdněji. V projevech se vyskytují stejné fráze, vše působí mechanicky, strojeně. Bez výraznější manipulace režiséra vzniká šablona, kterou lze aplikovat na jakýkoliv diktátorský socialistický režim. (MFDF Jihlava 2010)

Přestože je bulharská metropole téměř dvoumilionová, po městě se vinou špatně organizovaného zdravotnictví pohybuje pouze něco přes deset sanitek. Metev přišel s přesně vymyšleným konceptem, jak dané téma uchopit – striktně se zaměřit pouze na tři členy posádky zdravotního auta a neukázat ani jednu tvář pacienta. Přestože měl s námětem úspěch po dokumentaristických pitchinzích celé Evropy, nakonec našel s velkými obtížemi hlavního koproducenta v Chorvatsku, kde podobný problém s nedostatkem sanitek vyřešili teprve nedávno. Scény jsou sestříhány do podoby zdánlivého jednoho dne, během kterého divák zažije se skupinou lékářů zbytečné vyjížďky za nespolupracujícími pacienty, vážné případy zraněných dětí, či zoufalé bloudění Sofijskou periferií. Přestože kamera zabírá jen interiér dodávky, zvukové vjemy zůstávají a imaginace diváka pracuje na plné obrátky. Za vše mluví výrazy ve tvářích lékařů, jejich smířené vyčerpání na konci každodenní směny. (MFDF Jihlava 2012)

Autorský režisérský debut mladých Bulharských tvůrců je zasazen na současné sofijské předměstí, kde hrdinové prohrávají svůj boj s nepřízní osudu a společnosti. Mladá a silná Emi se snaží společně se svým kamarádem Sivým zachránit matku ze spárů násilnického milence, divadelní herec Ivo se rozchází s manželkou. Zpěvák Kos se těžce vyrovnává se smrtí otce a po hospodské rvačce utíká se svým mladým kamarádem do přírody svého dětství, na oblíbenou pláž jeho otce. Tam se také shodou okolností všichni aktéři potkají a nastává idyla spojená s bezstarostným koupáním se v moři a večerními táboráky s kytarou. Náhledy do nitra hrdinů jsou zprostředkovány ruční kamerou Iva, na kterou každý ze členů komunity odříkává své sny i strachy, skrze ni se rovněž tvůrci snaží o budování poetické atmosféry. Nabízí se srovnání se snímkem Dannyho Boylea Pláž – ať už přítomností písečného břehu, věkem hrdinů či počáteční bezstarostností spojenou s pobytem v lůně přírody. Zatímco ale v díle britského filmaře se malá společnost nakonec zničí sama zevnitř, v Teniskách je jediným černobílým zdrojem negativních emocí okolí – ať už se jedná o agresivní hlídače pláže nebo o vynořující se následky rvačky, které celý snímek ženou do dvakrát překvapivého finále. (Cinema Mundi 2013)

Tohle je úplně ideální film na jaro, na zapalování lejtek, bacha na Hanekeho. Láska podaná nepateticky, bez kanoucího cukrkandlu. Je vyjádřená jen pohledy, jedním či dvěma obětími. Přesto, že se odehrává vesměs v prostředí nespoutané zeleně, okolní vesničané vědí, drby jsou jedním z mála oživení koloběhu těžké práce a církevních svátků. Strašně pěkně se na to pobíhání po lese kouká, teda jen kdyby okolnosti neukončily ústřední vztah tak brzo. Pak už následuje jen agónie a trýzeň hlavního hrdiny, který se snaží zapomenout a žít obyčejný život. Ale když ona ta srnka se furt motá okolo a on další ženu nedokáže udělat šťastnou, čímž se skupina citově zraněných zbytečně zvyšuje. Na zlom v polovině snímku si spousta diváků stěžuje, ale osobně mi brzká tragika neva, Stíny totiž primárně nejsou o lásce, jsou o Huculech, jejich životním stylu a roztančenou kamerou zachyceným folklorem.

V případě rozverné nálady je možné hodnocení otočit na pět hvězd.

(I.) Miluji Bena Whishawa a uhádla sem krtka, cha! Retro (konec 50. let aka nejkouzelnější období ever), špioni, novináři a odkazy na Iana Flaminga, to mě musí bavit. Nepolopatičnost, zhuštěnost a vůbec mi to trochu připomíná Tinker Tailor Soldier Spy. (II.) Ještě víc miluju Bena Whishawa a jak jsem si v první sérii pořád říkala: jenom ať ho nezabijí, tak tady sem si to říkala taky. Tak teď prosím BBC, aby natočili další sérii a aby SPOILER se z toho Whishaw ve zdraví vylízal a nebyl hloupý nebo ochrnutý, by se mu po těch schodech v bytě blbě lezlo. V BBC mají výtah. KONEC SPOILERU. To je ale blbý komentář! Děkuji Douglasovi (ne za ten komentář), že sem na to musela koukat.

Tohle bude dlouhé, ale vzhledem k tomu, že ještě nikdo nic nenapsal, tak pojďme do toho. Na první pohled se zdá, že je Nonstop vyloženě špatný film, to ještě podporuje formální stránka. Má až amatérsky lo-fi podobu, kamera se třese, za pomoci střihu těká mezi detaily a celky, často neostře zoomuje. Spolubydlící po pár minutách sledování prohlásila, že je dobře, že film není skoro nikde k sehnání, protože takové věci by se neměly šířit. Po chvíli ale změnila názor a uznala, že Nonstop je tak chytrý, jak chytrý je jeho divák (aneb vítej mezi intelektuální elitou!). Velkým množstvím zpovídaných napříč společenským spektrem Gogola vytváří postmoderní intertextualitu, která navenek působí jako zmatené těkání z tématu na téma, jako nerozhodnost co vlastně natáčet. Výsledkem je ale metafyzická koláž, stavějící vedle sebe filozofování „obyčejných lidí“ a nekonečnost analogií. Souvisí všechno se vším. Historicky: majitélé hostince U Devíti křížů, kronikář, zaměstnanci hostelu – každý z nich vzpomíná na minulost, jedni na významné hosty, sérii prezidentů, další na své rodinné předky, ne tak dávné „stěhování národů“, další na své předchůdce, kteří náročné povolání psychicky nezvládli a život ukončili dobrovolně. Vědecky - analýza chemického složení vody, její životodárnost a důležitost vodních zdrojů, zeměpisná fakta, odvodné oblasti a zároveň onen pamětní background a vzpomínání na události pití ze studánky. „Lidsky, osobně“ - zesnulého údržbáře vidí kolegové za každou nástěnkou, kterou připevnil. Astrofyzika, tajemství hvězd a vzniku vesmíru je výmluvná sama o sobě, stejně jako otázka zda bylo dřív vejce nebo slepice. S tím raději skončím, už teď si trochu připadám jak v Ecově Foucaultově kyvadle. Mimochodem, jiný Focault, Michel, je tu taky připomenut svými myšlenkami zakonzervovaného času a archeologií vědění. Pokládají se otázky, inscenuje se, prostříhává a tím se zjevuje tu komická, tu děsivá absurdita – crew trenérka McDonaldu hovoří o hierarchii jejich pobočky, následně se rozpovídá o svém vztahu k Bohu a víře, o důležitosti desatera, přičemž kamera zabírá banální pravidla hygieny. Debata o smyslu života se rozproudí v gigantickém nafukovacím tygrovi. Starousedlíci jsou na sebevrahy zvyklí, už tomu ani nevěnují pozornost a detailně a bez mrkutí oka popisují jejich zranění. Snad nejznepokojivější situace - neuvěřitlná kombinace záběrů pouličního násilí z Myanmaru a odosobněné laxnosti diváka! Analogie, řád, Bůh, Nekonečno (nebo jak to nazvat) jsou všude, i v každodennosti obyčejných lidí, kteří se pohybují v šedém prostředí benzinové pumpy. Vše se spojuje a zase rozpojuje, točí, navazuje na sebe, pozvolna zaniká, aby to vzniklo v jiné podobě. Jede se nonstop, stačí se jen pozorně dívat.

Haneke je hrozný hajzl a to já bláhová měla strach, že vyměkne jak je to o lásečkách. Už úvod je výmluvný, když zřízenci větrají byt z mrtvolného puchu. Jo jo, tohle bude o lásce. Geniální scéna z koncertu definuje styl - budeme chladně pozorovat z odstupu. Budeme tvrdí. Jen se cíťo pěkně podívej na výraz hlubokého studu ve tváři babičky, když nestihne záchod, připrav se na to co nás všechny čeká! Humanitu a citlivost sem netahejme, sám konec ji popírá. Ideální na první randíčko, chich. (Cinema Mundi 2013)

Mnohogenerační klan pohřebáků si žije svůj život v zaběhlých kolejích – netrpělivě očekávají skon dalších potenciálních zákazníků, vykupují již použité rakve a pomalu inovují svůj podnik na kremaci. Rodinnou hierarchii však naruší skon nejstaršího člena a příbuzenstvo se dá do pohybu v zájmu ukořistění dědictví a hlavně vedoucí pozice pohřební služby. Jediný kdo má jinou motivaci, je nejmladší člen klanu, který se chce proti vůli zbytku rodiny oženit. Rozjíždí se absurdní kolo situací, do hry vstupuje konkurenční rodina a svou roli také sehraje nástup zvukového fimu a okouzlení Gustavem Machatým. Tedy spíše Hedy Lamar. Na předválečnou kinematografii odkazuje i použití archivních záběrů, téměř černobílé monochromatické ladění a časté využívání žánrových prvků grotesky. Groteskně zvrácená gangsterka v závěrečné přestřelce vítězí, hrobaři berou celý svět ztečí. Ušetřeni nezůstanou nepřátelé, ba ani filmový pás.

S novovlnou estetikou pracuje komorní příběh o lásce dvou mladých lidí. Radu a Anca se seznámí na taneční zábavě. Odbojář Radu netuší, že důležitou schůzku z názvu filmu má právě se svou přítelkyní, která se rovněž snaží podkopat režim. Film pracuje s nekontinuálním střihem a častým opakováním scén, jejichž význam se projeví až s běžící stopáží. Na jedné straně subjektivní point of wiew záběry, na druhou stranu neschopnost je přiřadit konkrétní postvě. (Či divákovi?) Rozpor mezi intimitou milenců a opatrnou anonymností odbojovových schůzek. Milostný cit v kontrastu s politickou povinností. Nevyhnutelnost smrti, která všechny filmem rozehrané rozdíly fatalisticky maže.