Keď chlapec stretne dievča

Debutující verše třiadvacetiletého Leose Caraxe. Někdo jej srovnával s Rimbaudem, pro další je on a tajemný Denis Lavant jedna alter ego postava, natolik poutavá, subjektivní a niterná, navíc v kouzelném snovém obalu tentokrát černobílých kompozic a náladových tahů štětců a strun srdečních barev, tónů, pocitů a myšlenek, vzpomínek a obrazců z dětství a buřičské ztracenosti jednoho mladíka v jedné životní etapě. Carax poprvé. Oblíbenec. (26.07.2009)

U Caraxe je to očividně baví/nebaví a líbí/nelíbí a nic mezi tím. Pokud se tedy nestane co mně, protože se mi to sice líbí, ale rozhodně mě to nebaví. Myslím, že by to byla pěkná část do nějakého povídkového filmu, jako samostatný kus mě to ale nepřijde dost nosné. Jako debut je to sice zajímavé a plné potenciálu do budoucna, ale to je tak vše. (16.12.2012)

Kontrastní černobílá kamera, (kolikrát až otravně) vypiplaná mizanscéna, motiv kostek a Caraxovo alterego Alex, bloudící noční Paříží. Několik scén se mi hrozně líbilo - punkem podkreslené voice-overové nevyznání lásky, které zní skrz domovní mikrofon. Bistro s asijskými automaty (co ty na to, Sofio Coppolo?). Večírek se samými "zajímavými" a "důležitými" lidmi (co ty na to, Fellini?). Znovupřehrání konce, které plně odhaluje jeho tragiku. Když se nestříhá a novovlně nezatemňuje obraz během souvislých scén, tak to na mě i působí. To se ale neděje často, nadšení se pere s otrávením a já jsem ve výsledku zmatená. (Cinematik 2012) (13.09.2012)

Poprvé viděno v roce 2009, podruhé až v roce 2022. Velké plátno na filmovce udělalo své, proto bych v domácím prostředí správně měla o hvězdičku ubrat. Z úcty k režisérovi a s ohledem na pohlcující vizuální estetiku filmu (celé černobílé provedení - inspirace filmem noir, šerosvit, světelné kontrasty, snová a noční stylizace) tak ale neučiním. Film jako takový má totiž pořád kouzelné momenty - tanec Mireille na podlaze, která připomíná hvězdnou oblohu, punková vsuvka, procházka Alexe za poslechu Bowieho (pro něj až netypicky naivně romantické) písničky. Navíc ty velké smutné oči Mireille Perrier. A závěr byl silný...Caraxův osobitý styl se již rýsuje, ale naplno se jeho pojetí tzv. "cinema du look" projeví až ve Zlé krvi, která asi stále zůstává mým nejoblíbenějším dílem tohoto režiséra. Zde může ještě trochu připomínat některé filmy francouzské nové vlny - napadá mě U konce s dechem, Alphaville. (26.09.2022)

LFŠ 2009 Prvni díl volné trilogie o setkání chlapce a dívky je debutem nejzajímavějšího z režisérů "cinéma du look" - Leose Caraxe, který z "reklamní poetiky" neobarokních tvůrců přešel k "estetice ošklivosti". Přestože francouzské neobarokní snímky 80. a 90. let se vyznačovaly tím, že nebyly v ničem podobné těm francouzské nové vlny, KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU navazuje na odkaz Truffauta a Godarda: hrdina Alex Oscar, alter-ego režiséra, "prožívá" milostná vzplanutí a v dalších částech - ZLÁ KREV a MILENCI Z PONT-NEUF - sledujeme jeho stárnutí a osudy, jako tomu bylo u Truffauta v doneilovské pentalogii; začíná žánrovou vějičkou (trestný čin), aby dal vzniknout až existenciálnímu dramatu, ve kterém se rozevírají časové rámce (celý večírek) a odkazuje se na jiné filmy a filmaře, jako tomu bylo u Godarda. Okolní průměrná až vyloženě negativní hodnocení jsou dána festivalovou projekcí a necitlivými jedinci, kteří svou neschopnost naladit se považují za zápor filmu, protože byl dle nich nudný. Představte si kombinaci NIKDO MNE NEMÁ RÁD a U KOCE S DECHEM - a rozhodněte se sami, jestli do něčeho takového chcete jít. Pro mě osobně jeden z vrcholů "filmovky". 10/10 (25.07.2009)