Faust

Jedna ze scén: Přijde žena ke vzdělancovi a navrhuje mu, aby jí udělal "poševní prohlídku". Ten se jí ochotně ujme, a zatímco svými špinavými prsty vniká do ženy, dáma leží na zádech a vzrušeně si do toho zpívá. Muž jí vzápětí z vagíny vyndá vejce a podá jej ležící ženě. Ta ho začne jíst. - No a jde snad filmu, kde je taková scéna, dát jiné hodnocení než plný počet hvězdiček? :) - - - Ne, teď vážně. Sokurov překvapil. Téměř žádné mlčení. Téměř žádný oddech. Za neustálými dialogy, které tvoří jakousi kulisu filmu, se postavy bezcílně toulají po uličkách středověkého města a pustém lese. Pochopit však na první zhlédnutí jsem Fausta nedokázal. Domnívám se, že jde o režijní záměr - nehledat racionální vysvětlení, vykašlat se na narativní slepé uličky a zmatené charaktery (což mnoho lidí nepřekousne). Naopak z filmu vytvářet něco ryze pocitového, jehož struktura není dána narativními vztahy jednotlivých prvků, ale vše se podřizuje zcela jiným zpočátku nevědomým pravidlům, které však dílo pevně svírají a dávají mu tvar (a ten tvar se tak musí nutně liší od námi navyklých zkušeností). Už samotný první záběr naznačuje mnohé. Uvědomujeme si za ním shluk pixelů, které generoval počítač, přesto se však v určitém momentu najednou obraz podivně pohne, kamera mírně uhne ze své původní trajektorie a v tomto neživém obraze se najednou začne probouzet zvláštní pnutí... A takový je celý Faust. Umělé věci ožívají, chvílemi jsme zcela uhranuti a pohlceni, hned v další sekundě ale zase suše distancováni - přitom genialita je právě v této dialektice. (28.10.2011)

Chladný vizuál, chladnější snad než smrt sama, doprovází celé rozsáhlé filozofické pojednání na téma života, smrti a kontrastu mezi dobrem a zlem. Lichvář je svůdce, našeptávač, je slizký, zlý a ohavný. Sokurov opět skloubil mimořádnou vizuální stránku s tou zvukovou. Faust se stává jen průvodcem, ďábel je hlavní postavou, vždyť ano, zlo může existovat i bez dobra. A já budu dlouho muset přemýšlet nad závěrečnou nevyřčenou otázkou, zda lze považovat za vraždu zabití ďábla v sobě. Neskutečně silný zážitek, Sokurov povýšil Fausta na čisté filozofické dílo. (10.09.2020)

Skutečně ne film, který si dáte k snídani a do večeře jej strávíte. Měl jsem dojem, jako kdyby se Sokurov snažil do dvou hodin vměstnat co možná největší díl myšlenek z Goetheova veledíla, vyzdvihnout „svá“ témata (smrt, tělesnost, plynutí času) a navrch poskytnout dostatek prostoru hercům. Ticho a prázdnota k rozjímání absentují. Kamkoli se hrdina hne, někdo ho doprovází, něco se kolem něj děje. Ještě více poté, co se mu průvodcem stává ďábel (povoláním příznačně lichvář), cíleně podněcující chaos. I vizuálně čarokrásnou procházku Fausta a Markétky narušují přinejmenším hlasy jiných postav. Zahuštěnost zvuky, obrazy a idejemi vyvolává u diváka i u Fausta stejnou touhu, touhu po klidu. Jeho hledáním je vymezen směr vyprávění stejně jako druh kladených otázek. Existuje-li dobro, vzhledem ke zkaženosti světa k jeho poznání vede jediná cesta – skrze zlo. U něj je třeba začít. U přízemního, odporného a zapáchajícího. U všudypřítomného. Odklon z cesty vědy a víry k nebezpečným pochybám je „zhmotněn“ nahrazením duchovně založeného otce mužem, který páchne smrtí. Těla Fausta a otce i Fausta a ďábla v některých záběrech blízkým tělesným kontaktem skoro splývají – neustálý a ne vždy vítaný fyzický kontakt s druhými, neustále tlačení a otírání se, vytváří působivý kontrast k čistotě vztahu mezi doktorem a Markétkou, kdy jsou doteky něžné a žádoucí. Dominující naturalismus v zobrazování špinavé reality dává vyniknout scénám magicko-realistickým, lynchovky bizarním (vagína, homunkulus), spojujícím svět poznaného a nepoznatelného. Svět mužské racionality a svět tajuplné ženy, mezi nimiž zbloudilé duše převádí bezpohlavní ďábel. Využívání geometrie prostoru, časté sestupy a výstupy, jsou hlavní a nejméně okázalou nápovědou, že dochází k přechodům mezi snovým a reálným. Na výtvarné rovině podobnou roli plní optické deformace obrazu, vyvolávající podezření, že promítač špatně založil film do aparátu (případně, že jde o zrcadlové odrazy). Obrácení pozornosti k samotnému médiu lze chápat jako režisérovu výzvu, abychom přijali deformovaná pravidla jim vytvořeného a ovládaného světa, který slouží přednostně k verbální filozofické disputaci. Což ovšem neznamená, že by v něm chyběly obrazy, jež se jakémukoli slovnímu popisu vzpírají (v krajině polocelků „vyzařující“ detail Markétčiny tváře). Není-li možné ve stručnosti postihnout Goethova Fausta, Faust od Sokurova je podobně neuchopitelný a pro člověka životem zatím dostatečně nevzdělaného stejně nepochopitelný. 80% Zajímavé komentáře: Rosomak, FlyBoy, Radko, ScarPoul, Aquarius (02.07.2012)

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. (28.04.2017)

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*) (19.10.2012)