liborek_

Danielu Roherovi se podařilo vytvořit vícevrstevnatý kvazi-životopisný dokument, v němž osobnost, jež filmu dala i své jméno, není tím hlavním objektem zájmu, ale toliko průvodcem vrhajícím světlo na absurditu ruského režimu. A současně průvodcem po světě sociálních médií; průvodcem, který ukazuje jejich sílu, ale i jejich negativa pokud jde o snadnost šíření propagandy či o triumf kunderovské imagologie v dnešním světě. __Navalnyj byl mimořádná, ale také komplikovaná osobnost. Bezesporu to byl statečný člověk, který ale vzbuzoval falešné naděje na změnu putinovské diktatury ve svobodný demokratický stát. Podařilo se mu vytvořit iluzi, že je vůdcem opozičního hnutí v Rusku, přestože žádná jednotná (neřkuli relevantní) opozice v Rusku neexistuje; podařilo se mu přimět mnoho lidí uvěřit, že dokáže nahradit Putina a změnit směr vývoje své země, přestože je zřejmé, že pouhým odchodem Putina se nic zásadního v Rusku nezmění... O tomto film Navalny není (opravdu to není životopisný dokument), což mu ale neubírá na síle, zábavnosti, mrazivosti (i něze, když kamera zabírá Alexeje současně s Julií), protože události spojené s dočasným německým exilem jsou nosné samy o sobě a umožňují efektivně rozvíjet výše nastíněná témata. __ Viděno 3 dny poté, co byl Navalnyj v Putinově sibiřském koncentráku zavražděn. Psáno v den Navalného pohřbu.

Ještě naivnější, než je běžný standard ostatních mayovek.

Ne úplně povedený dokument o skvělém pianistovi s bohatou studiovou i koncertní kariérou. Příliš povrchního oslavování (Jona Batista mám moc moc rád, ale např. jeho vklad do filmu považuju za čistě "fanouškovský"...), nekoncepční pojetí popisu životní i umělecké cesty (v první půlce filmu se toho o umělcově soukromí moc nedozvíme, poslední třetina je však zahlcena detaily z rodinného života v jeho pokročilém věku, které nám zprostředkovává čtvrtá manželka, přičemž ty první tři jsou vzpomenuty pouze nepřímo zmínkou o třech rozvodech...), a málo o skutečném přínosu dějinám jazzu (film se bohužel soustřeďuje hlavně na výčet těch, které Peterson nějak ovlivnil...).___ Film obsahuje ohromné množství archivních záběrů, což je jistě jeho plus. Ale o Petersonově myšlení, tvůrčím procesu nebo kdy a proč přišel ten přerod z "pouhého" klavírního virtuóza v úspěšného skladatele se toho mnoho nedozvíme (nehledě na nesouměrné časové skoky)... A proč je proboha český podtitul "Osud jménem jazz", když originální "Black + White" hezky dvojsmyslně připomíná nejen nástroj, který Oscar Peterson bravůrně ovládl, ale rovněž jeho roli v americkém hnutí za lidská práva, v němž rozhodně zanechal, ačkoli se jako Kanaďan v mládí s Jimem Crowem nesetkal, důležitou stopu?

Nudný, nezajímavý, z větší části chaoticky vyprávěný film s ojedinělými povedenými scénami, který: a) se do značné míry rozchází s historickými skutečnostmi; b) není schopen se důsledně a do hloubky držet nějakého (jakéhokoli!) tématu či alespoň dějové linky; c) si s až zarážející perverzitou libuje v kýčovité přepálenosti davových (bitevních) scén, u nichž jsem si občas říkal, že jde o nepovedenou parodii na Hru o trůny... Mezi Scottovým Napoleonem a mnou jako divákem byla po většinu času neprostupná stěna; nebyl jsem schopen prohlédnout režisérův záměr, napojit se, necítil jsem žádné emoce, esteticky mě film hlavně rozčiloval... Dlouho jsem nesledoval takto ambiciozní film s takovou lhostejností, bez jakéhokoli zážitku. Po skvělém Posledním souboji a ucházejícím Klanu Gucci Scottův velmi překvapivý kvalitativní sešup...

Pěkné ohlédnutí za covidovou pandemií a meditace na téma, jak naše společnost umí zvládat krize. Neumí... Klusák s Pecháčkovou (K+P) to neříkají slovem, ale zato velmi výmluvně obrazem.___ To schéma: "počáteční afekt (euforie/dysforie) společnost sjednocující --> postupná frustrace a vzdor společnost rozdělující" se s námi táhne už od sametové revoluce až do dnešní ruské agrese vůči Ukrajině a stojí za tím, že z krizí (víceméně krátkodobých) se neučíme, ale vyrábíme krize další (avšak dlouhodobé a hlubší). A jak velmi trefně ve filmu zazní: "Nebojím se tohodle. Bojím se nás."___ Tahle meditace se K+P povedla a myslím, že jde o Klusákův nejpřístupnější, nejméně konfliktní a vizuálně nejhezčí film. Černobílý obraz ještě zesiluje ten odstup, který už teď od covidu máme, a zvýrazňuje tu meditativní náladu, která nám umožňuje zamyslet se nad tím přechodem z krize do krize (z covidu do všeobecné rozhádanosti).___ Film není bez názoru, není to "absolutně objektivní" nestranná analýza. K+P názor dávají jasně najevo střihem a řazením scén, střídáním promluv o chřipkách a konspiracích jakýchsi skrytých všemocných hybatelů světového dění s pohledy do nemocničních karantén na umírající připojené k ventilátorům. Není to ani faktografický dokument, který by každou scénu doprovázel vysvětlivkami a čísly; kontext dodává jakoby mimochodem někde v pozadí puštěná televize. Nevystupují mluvící hlavy; politici a hlavní tváře covidové doby jsou zde takřka neviditelní. Nálady zprostředkovávají tzv. obyčejní lidé (a nad tím vším ční moudrost svatého Vachka). Přes všechno, čím ten film není (ačkoli bohužel mnozí právě to od dokumentu mylně očekávají), je toto vlastně téměř ideální forma reflexe covidové doby a skvělý dokument o ní.

Dlouho mi u nějakého filmu nebylo za všechny herce tak trapně jako u Prezidentky. Upachtěný blábol, ve kterém vůbec nic nefunguje.

Nejlepší Osud, jaký jsem dosud viděl (a to jsem těch zpracování neviděl málo...). To, co Carsen dokázal vytěžit z nepovedeného libreta slečny Bartošové, jejíž jedinou kompetencí k jeho napsání byl kamarádšoft se slečnou Janáčkovou, je neuvěřitelné a dokonale přesvědčivé. Zdvojením hlavní postavy Živného a použitím retrospekce, které by se striktní realista Janáček (zapomeneme-li na chvilku na broučkiádu...) možná bránil, vnesl Carsen do vyprávění řád a (aleluja!) logiku... Kdyby skladatel výsledný tvar viděl, jistě by si pod knírem spokojeně mručel, co že to s tím jeho nešťastným operním děckem, které nikdo nechce (Janáček se inscenace své komplikované čtvrté opery nedožil), ten šikovný Kanaďan vlastně udělal... Vedle snů, vzpomínek a umně zakomponované retrospekce Carsen zvýraznil autobiografické momenty, čímž se zintenzivnila i ta zvláštní melancholie, která celou operou prostupuje. Nemluvě o práci s psychologií postav, o níž šlo Janáčkovi v případě Osudu především (viz např. skvěle uchopená Mílina "já-nejsem-blázen" matka). Robert Carsen zkrátka spolu s efektní scénografií a výborným hudebním nastudováním Marka Ivanoviće nastavil touto inscenací laťku, kterou budoucí inscenátoři Osudu nebudou moct ignorovat. Moje hodnocení odráží především Carsenovu režii, geniální hudbu a dojmy z dvojího zhlédnutí inscenace naživo. TV přenos je standardní.

[Tento "film" byl z ČSFD v květnu 2019 krátce po jeho přidání odstraněn. Objevil se zde znovu v červnu 2022. Následující komentář byl psán v době původního uvedení a až na drobné jazykové opravy jej nechávám beze změny, a  to včetně zmínky o Brexitu, která z dnešního pohledu vypadá zastarale, ale aktuální vývoj v pobrexitové Británii ji spíš dodává sílu.] __ Tak na ČSFD se dají hodnotit už i propagační videa politických stran? Oukej, pojďme na to... V tomto případě jde o ultimátní bizár v podání politického subjektu, který ani není třeba jmenovat, poněvadž po nejbližších volbách stejně opět změní jméno. Protože ale jejich homevideo, které by po technické stránce zvládl vytvořit každý zručnější teenager, je v mnoha ohledech příznačné pro dnešní dobu, pokusil bych se o malý rozbor, jelikož ano... dokoukal jsem to až do konce... A byla by škoda toho nevyužít.__ Videem, jež se chvástá tím, že nebylo vytvořeno ze zdrojů EU (což je kompenzováno přemírou vaty z videobank a textových prezentací), provází pseudonovinář Brunclík, jehož si ti starší pamatují mj. ze šmíráckých reportáží devadesákové TV Nova, který později pracoval i pro ČT, ale byl vyhozen kvůli ignoraci etického kodexu a spolupráci s Tomiem Okamurou..., a jehož úroveň je nejlépe charakterizována ve videu často opakovaným použitím pojmu "prd". Většinu stopáže pak tvoří monology 7 lidí, kteří jsou buď členy strany, její sympatizanti nebo přinejmenším "řadoví" odpůrci EU (jmenovitě: František Matějka, Otto Černý, Jakub Janda, Vendula Dosedlová, Benjamin Kuras a Martin Simandl). Po úvodním představení, ukázání TGM na dobových záběrech a promluvě Jana Wericha o národě následuje "historický exkurz", jenž se skládá takřka výhradně z vyjmenování letopočtů, kdy která země vstoupila do EU. Nic hlubšího; smysl EU je bagatelizován, struktura evropských institucí a popis rozhodovacích procesů jsou pro jistotu úplně ignorovány. Jak se ve videu nakládá s fakty, je vidět např. v části, kde je vyčíslen obrovský rozpočet EU a následně bez konkretizace je divákovi sugerováno, že prvořadou kapitolou rozpočtu je sebepropagace EU. Ještě příznačnější ukázkou práce s fakty je reakce na otázku "Co nám tedy ekonomicky - kromě dotací - EU přinesla?", kterou jedna z mluvících hlav začne slovy: "Já si myslím..." a v klišoidní dojmologii i skončí. Mluví se o "tvrdých datech", ale neukáží se... A to stopové množství čísel, které je ukázáno, je okomentováno slovy, že přece všichni víme, jak se se statistikou dá čarovat... Což ale nebrání doprovodit výrok někdejšího premiéra Špidly manipulativním srovnáním českých a německých platů... Btw: Ve videu nevystupuje žádný ekonom.___ Celé video (a vlastně i jeho ideologické pozadí) je založeno na brutálním cherrypickingu, demagogii, bazální intelektuální nepoctivosti (či nečestnosti, chcete-li). Neschopnost lokálních politiků je projektována do EU (viz např. řeči o dálnici D1); životopisy východoevropských EU-komisařů jsou vydávány za důkaz jakési marxistické/socialistické podstaty EU (životopisy drtivé většiny ostatních EU-komisařů takovému skrutiniu podrobeny nejsou, s výjimkou obligátního připomenutí Barrosova politického vývoje); důsledně se vyhýbá korektní polemice s pro-unijními argumenty (prostor nedostane žádný zastánce EU) a namísto toho se plamenně argumentuje proti slaměným panákům (např. že je někomu upírán názor); putinovská hrozba je bagatelizována a průhledným střihem na záběry uprchlických kolon je naopak připomenuta hrozba migrace a islámu (jehož "děsivost" je zdůrazněna záběrem na skandování "Allahu Akbar" na budapešťském nádraží v době kulminace uprchlické krize a opakováním klasických protimigrantských klišé); "diktát" EU je mj. demonstrován údajným podsouváním ze strany EU, koho máme volit (přičemž je ukázán jakýsi spot, v němž jsou diváci vyzýváni, aby šli k volbám...)___ Celé video je neskutečně bizarní počin. Onen pseudonovinář se v úvodu videa (ne, opravdu to není dokumentární film) pohoršuje, že kolem EU se klade "spousta odpovědí bez otázek", že EU se snaží lidi uspat, aby se proboha jen na nic neptali... Oukej, já se tedy zeptám autorů a mluvících hlav: Jak konkrétně máme jít pryč z EU? O tom v celém videu nepadlo ani jedno slovo, ani jednou nepadlo slovo BREXIT; nic, nula... Vlastně to velmi připomíná to slavné: "Getting out of the EU can be quick and easy – the UK holds most of the cards" (John Redwood) a všichni vidíme, jak to pár dnů před původním datem Brexitu 29.3.2019 vypadá... Toto video dává spousta "odpovědí" na otázku, proč je EU špatná, dokonce odpověď, že řešením našich problémů je "Pryč z EU". Ovšem absolutně žádné tázání se po tom, jak to skutečně napravit... Jak konkrétně odejít a co bude poté, jsou zřejmě otázky Farageovsky a Rees-Moggovsky nezajímavé. A odpovědi naprosto žádné. Čistý odpad! (Btw: Dvě české vlajky u Matějků v kuchyni (?) a jeho směšně patetické blábolení jsou k popukání. Vedle Kurase chyběl už jen Vondruška. Neztrácejte s tímhle čas.)

Nejprve je nutné jasně říct, že 2000 Mules není "dokumentární" film. Sci-fi? Možná. Fantasy? Zcela jistě. Určitě ne dokument... Ještě je třeba zmínit, proč tato fantasy vznikla: Za půl roku (tj. v listopadu 2022) jsou v USA důležité volby, které sice tzv. konzervativci (ve skutečnosti bigotní sekta dávno vzdálená autentickému konzervatismu) s největší pravděpodobností vyhrají a získají většinu v Kongresu, nenechávají ale nic náhodě. S vydatnou pomocí známých jmen (v případě tohoto filmu jde o podvodníka bez sebeúcty Dineshe D'Souzu) přitápějí pod kotlem s cedulkou "Velká lež o prezidentských volbách v roce 2020" a ví, že jim to přihraje hlasy mnohých nerozhodnutých. Cílem je vytvořit nové šprochy a podpořit již ty vytvořené...___ A teď k filmu samotnému. Zdánlivě forenzními metodami D'Souza "dokazuje", že Biden vyhrál prezidentské volby podvodem a ukradl Bílý dům Trumpovi. Hlavním corpus delicti tohoto fiktivního příběhu jsou geolokace zvláštních kurýrů, kteří měli systematicky zneužívat korespondenční způsob hlasování. D'Souza má ale takovou historii prokázané bájivé lhavosti, že nevidím důvod věřit v autenticitu a pravdivost všech těch geolokačních dat a záběrů z kamer, kterými film vycpal. Ale i kdyby všechno z toho, co se ve filmu tvrdí, byla pravda, D'Souza se vůbec neobtěžuje s dokazováním, že podvodné hlasy byly právě a jenom pro Bidena. V jádru jde tedy o typický D'Souzův produkt: Žadné nezávislé ověření dat, metodiky a závěrů, žádná racionální diskuze a kritická oponentura. Ta by totiž D'Souzův narativ a "důkazy" rozmetala. Ve skutečnosti film obsahuje následující počet důkazů o Bidenově nelegitimitě a Trumpově vítězství: 0 (slovy: nula). Šance na úspěch při jakémkoli reálném soudním procesu s těmito "důkazy": 0%. Ne 0.1% ale 0%, protože se "důkazy" z tohoto filmu nikdy k žádnému soudu nedostanou. Jakékoli pochybnosti o regulérnosti a integritě předmětných voleb byly desítkami soudů již dávno smeteny ze stolu jako neopodstatněné a žádné nové relevantní skutečnosti se neobjevily; navíc falšování důkazů je trestný čin a již jednou vězněný D'Souza není tak hloupý, aby s tímhle materiálem šel k soudu a nechal se zavřít podruhé a na mnohem déle... Proto "jen" zneužívá svobodu slova zaručenou 1. dodatkem americké ústavy. Jemu jde o úspěch Republikánů ve volbách a o peníze, ne o spravedlnost. Ostatně o totální nesmyslnosti tohoto filmu svědči fakt, že od něj zcela dává ruce pryč i Tucker Carlson z Fox News, a to už je na pováženou... ___ Zatímco obsahově je 2000 Mules naprostý nesmysl, audiovizuálně je to hrozná nuda. V podstatě je to jen nezáživný záznam jednoho zinscenovaneho rozhovoru se spřízněnými datovými inženýry z pochybného spolku True the Vote a jedné debaty s "konzervativními" celebritami (Gorka, Prager, Elder...). Celek je stmelený rádobyefektní grafikou a záznamy z bezpečnostních kamer s ilustrací údajných důkazů. Technicky je to ale pod už tak mizerným D'Souzovým průměrem. Občas se ale objeví pár nechtěně legračních momentů, které film oživí (např. když smutná Debbie sleduje výpověď ženy, která detailně popisuje průběh konspirace jíž se údajně účastnila - to je hodně cringe moment); v zásadě ale prázdno, nuda, žádná obvyklá Dineshovská provokace, která by rozčilovala, pouhá prvoplánová předvolební propaganda. Bohužel tento typ lživé propagandy je vysoce efektivní, jelikož jakákoli kritika jí dodává falešnou relevanci. Co tedy s takovým blábolem? Může být zajímavý jen pro uctívače svatého Trumpa, studenty mediální manipulace a fanoušky Dineshe D'Souzy... ___ Btw: Dovedu si představit dobrý skutečně dokumentární film o krádeži amerického prezidentství. Rok 1824, do Bílého domu má nakročeno populární generál Andrew Jackson. K překvapení všech se ale prezidentem stává John Quincy Adams, a to navzdory faktu, že obdržel méně hlasů od občanů (popular votes) i od volitelů (electoral votes) než jeho oponent a jasný favorit! (Ale takový dokument by musel točit někdo jiný než Dinesh...) Jackson se sice o 4 roky později stejně nakonec prezidentem stal, ale jeho návrhy na změnu stupidního volebního systému, které by zabránily vítězství kandidáta s minoritní voličskou podporou, neprošly. Kdyby se mu už před 190 lety podařilo prosadit skutečně demokratický volební systém, Amerika i svět by dnes vypadali úplně jinak... //// Doplnění 16.2.2024: Soud ve Fultonu v Georgii nařídil spolku True the Vote předložit všechny důkazy týkající se tvrzení o údajných volebních podvodech, na nichž stojí tento film. Spolek prostřednictvím svých právníků soudu sdělil, že žádné důkazy nemá... Vedoucí představitelé spolku navíc v roce 2022 skončili ve vazbě za pohrdání soudem, když (v souvislosti s žalobou pro pomluvu) neuposlechli příkaz předložit důkazy ke svým tvrzením ohledně sčítacího softwaru. Tím bych otázku věrohodnosti tvrzení obsažených v tomto filmu považoval za definitivně uzavřenou.

Zábavné a vizuálně opulentní v jednotlivých scénách, ale neuspokojivé v celku. Zpočátku to vypadalo na izolované vyprávění o vztahu Maurizia s Patrizií, ale film se postupně rozpadl do útržkovitého příběhu druhé a třetí generace podnikatelské rodiny Gucci a tohle rozmělnění při absenci jakéhokoli vysvětlujícího přesahu filmu ublížilo. I přes tříhodinovou stopáž je takové sousto prostě příliš velké. Nutně tak muselo dojít k různým rušivým zkratkám, posunům vůči skutečným událostem, epizodickým nedotaženostem a časovým skokům, které filmu neprospěly. Do značné míry tu narativní bezradnost udržovaly při životě herecké výkony, ale nevyrovnanost filmu podtrhuje zjevný kontrast mezi uměřeným herectvím (Adam Driver a Jeremy Irons) a karikaturním figurkařením (Al Pacino nebo Jared Leto). Stojí za vidění, ale nic, k čemu bych se chtěl vracet.