liborek_

Mechanický pomeranč je i po 35 letech stále aktuální a nadmíru expresivní výpovědí o všudypřítomném a neustupujícím násilí a jeho roli ve společnosti. Jde zřejmě o nejlepší Kubrickův film a troufám si říct, že kdyby tento režisér nenatočil nic jiného, zařadil by se stejně mezi nejvýznamnější autory v dějinách kinematografie. Tohle je prostě snímek, který uchvátí nejen svým výtvarným řešením, svéráznými dialogy a naprosto dokonalým herectvím Malcolma McDowella (Alex de Large), ale Kubrick v tomhle filmu světu přináší děsivou zprávu o tom, co je násilí a jak ho vlastně většinová společnost vnímá a přijímá. Na jedné straně tu je násilnický bezskrupulozní hejsek, kterému je svatý jen Ludwig van, a na straně druhé je společnost, která se takovýchto týpků děsí a neváhá použít i tak radikálních (a vlastně násilnických) metod, aby se toho trnu v patě zbavila. Ovšem paradoxně odmítá "vyléčeného" Alexe přijmout v jeho nové roli a dopouští se na něm stejného násilí, jako kdysi on na společnosti, a současně mu bere něco, co činí člověka člověkem - volbu být takovým nebo onakým. Násilí plodí násilí a nic jiného než násilí. To je ten pravý smysl filmu a nechápu dobové reakce tisku a veřejného mínění, které obviňovaly Kubricka z podněcování násilností... Ironie osudu chtěla tomu, že potrefená husa zakejhala... Takže: Usedněte do pohodlného sofa, dejte si moloko obohacený o vellocett a nechejte se tolšokovat kapkou brutálního ultranásilí. Fantastický film!

Půlnoční kovboj je v mém případě jeden z těch filmů, na které jsem schopen nekriticky pět ódy a tvrdit o nich, že mě zasáhly přímo do srdíčka (a v tomto případě je to obzvláště pravda :-)). Půlnoční kovboj je nepřekonatelný film o nesplněných snech, velkém přátelství, beznaději i doufání... Je to velmi dojemný, ale současně místy vtipný příběh, který nabourává tradiční představy o americkém snu a odhaluje v nich pouhé klišé. Skutečný život je totiž někde úplně jinde. Ratso Rizzo a Joe Buck vědí své... Málo filmů americké produkce té doby (ale opravdu jen té?) má tak neuvěřitelnou hloubku a současně skvělou formu, působivou atmosféru a dokonalé herecké výkony (Dustin Hoffman tuhle roli snad už nikdy nepřekonal). Navzdory dobovým reáliím (hippie party) jde o silný nadčasový film, který má rozhodně co říct i v dnešní době. "I'm walking here! I'm walking here! "

O genialitě Charlese Chaplina jsem v podstatě nikdy ani nezapochyboval... Chaplin nebyl vyjimečný jen svou komikou nebo jako tvůrce nového typu postavy - Tuláka, ale též jako dost silný kritik poměrů ve společnosti (které často přesahují až do současnosti). Stačí jen zmínit snímky jako Moderní doba , Kid nebo Světla velkoměsta. Diktátor je v první řadě protiválečný a protifašistický film, svou geniální komikou paroduje nejen Hitlera a Mussoliniho, ale vlastně všechny vůdce s despotickými a diktátorskými choutky. Pozoruhodný je fakt, že Chaplin začal tento snímek natáčet už v roce 1937, tzn. v době, kdy většina lidí na západě o nebezpečnosti nacismu nevěděla takřka nic. Některé skeče aspoň pro mě samotného představují to nejlepší, co kdy bylo v komediálním žánru natočeno. Stačí zmínit scénu holení za doprovodu Brahmsova Uherského tance nebo parodii na ambice všech diktátorů ve scéně s globem... Podivuhodný je ovšem také fakt, že si Chaplin svůj hlas šetřil tak dlouhou dobu. Zatímco zvukový film existoval už více než deset let, Chaplin promluvil až tady. Ale promluvil a navíc v tu nejdůležitější chvíli! Závěrečný projev židovského holiče je tím nejsilnějším protiválečným manifestem, jaký jsem kdy snad ve filmu slyšel. Z úst někoho jiného by to možná vyznělo pateticky, ale Chaplin je přesvědčivý a jeho slova působivá. Diktátor je velice vtipná komedie o velmi smutných věcech. Ovšem proti tuposti násilnických režimů asi jiný recept než parodie neexistuje. I když, jak se jednou sám Chaplin zmínil, kdyby věděl, jaká zvěrstva nacisti páchali, nebyl by schopný si z toho dělat legraci. Jít pod pět hvězdiček by byla svatokrádež.

"...tento experiment si klade za cíl vytvořit skutečně mezinárodní filmový jazyk založený na úplném oddělení od prostředků divadelní a literární řeči..." Muž s kinoaparátem je mistrovské dílo sovětského avandgardisty a experimentatora, zakladatele skupiny Kino-oků a teoretika přibližování filmové kamery s lidským okem. Tento snímek je vedle Tří písní o Leninovi jeho vrcholným dílem, které s úžasným soundtrackam Michaela Nymana tvoří fascinující geniální film, jenž nemá v dějinách kinematografie obdoby. Způsob střihu a práce s kamerou, výběr situací a témat předběhlo o mnoho let svou dobu a není divu, že v roce 1929 byl tento snímek přijat celkem chladně. Není ale pochyb, kde brala známá "qatsi trilogie" o více než 55 let později inspiraci... Muž s kinoaparátem je dokonalé umělecké dílo, které uchvátí a už nepustí...