Prelomiť vlny

Příběh o víře, lásce a naivnosti. Způsob, jakým je film natočen, kamera, absence hudby a řada dalších "nedokonalostí" jen podtrhují sílu a naléhavost příběhu. Výkon Emily Watson je naprosto fantastický a jen kvůli němu snad stojí za to film zhlédnout. Tak proč tak nízké hodnocení? Ani ne snad za to citové vydírání, ale za to příšerné a okaté moralizování, podtržené otřesným koncem. Režisér už v mém případě zatlačil na pilu až příliš a úplně mě tak odřízl od jinak možná dokonalého zážitku. (01.04.2005)

Ani ďaľšia Trierovka neprelomila moje presvedčenie, že všetko má svoje hranice a Lars von Trier hranice nemá...má svoje, sú mimo mojich...vďaka čomu vnímam jeho filmy ako priemerné, emocionálne preexponované a so sympatizovaním s jeho filmárskym štýlom mám jednoducho problém...po vstrebaní filmu mám pocit, akoby som práve od niekoho dostala nakladačku (emóciami presýtenú a manipulatívnu)...a to nie je fér. Na druhej strane príbehy, ktoré si pán režisér vezme na mušku sú výborné, životné peripetie mladej veriacej dievčiny s labilnou emotivitou a silnou vôľou scenáristicky zaujímavé, miestami úplne dojemné..ale čo je veľa to je veľa...a keď je veľa, čo v Trierovom prípade skoro vždy platí, kvalita zážitku klesá...a ten môj tentokrát zase klesol len na tri a celkový dojem je úplne totožný s Tancom v temnotách.. (23.11.2009)

Bum, bum, bum, bum..kapky emocí padaly a padaly a na konci jsem byl přece jen trochu zvlhlý :) Naladit se na Triera to chce zřejmě správnou náladu a já ji měl zrovna tak 3/4. Emily Watson byla však božský magor, který mě nenechal usnout, celou dobu jsem věděl, že ta holka něco provede, ale že nakonec zajde až tak daleko... Triere ty jsi hovado, ale omlouvá tě, že zřejmě věřící hovado. (20.03.2012)

Ktoráže to herečka získala na 69. odovzdávaní „zlatých plešivcov” , ocenenie pre najlepší ženský herecký výkon v hlavnej úlohe ? Je to manželka režiséra Joela Coena, Frances McDormand, ktorá v danom roku 1996, dominovala vo filme FARGO, ktoré režíroval jej husband. Videl som ju. Je to veľmi solídny výkon, ale i napriek tomu, je mojou favoritkou, iná kolegyňa, ktorá bola v tomto roku taktiež medzi nominovanými, na prestížnu, filmovú cenu OSCAR... Dána, Larsa von Triera, priznám sa, extra neobľubujem a nemusím. FILM - Prelomiť vlny, mi ale nie je neznámy pojem, pretože poznám herečku, ktorá si v ňom zahrala. EMILY WATSON, podáva vôbec zo všetkých konkurentiek, bezprostredne najlepší, ucelený, vierohodný, absolútne odovzdaný, strhujúci, mimoriadny, odvážny, bravúrny herecký výkon, aký nemá len tak obdoby, týkajúci sa najmä výstupu, v hranom, celovečernom filme, keď sa herec, vôbec po prvýkrát vyskytuje na „striebornom plátne” . Takýto debut ma totálne priklincoval do sedačky. Ja by som dal oscara práve Emily. Film je rozdelený v jednotlivých kapitolách : Bess sa vydáva. Život s Jánom. Osamotený život. Jánova choroba. Pochyby. Viera. Obeť zn. Bess. A na záver - EPILÓG : POHREB. Na ploche takmer troch hodín sledujem naprosto čosi fascinujúce a realistické, i kvôli tomu, že je neustále prítomná - ručná kamera, ktorá dáva výraznejší, intenzívnejší nádych - brutálneho REALIZMU, ktorý sa tak tlačí vpred ! Až by som povedal, že dokumentárne cítenie, je presne to pravé, orechové, čo ma automaticky napadá pri tomto sledovaní. Práve vynikajúca kamera veteránskeho majstra Robbyho Müllera, robí snímok tým, čím bezpochyby je + Emily v hlavnej úlohe. V skratke. V týchto spomínaných kapitolách si prejdem udalosti novomanželského páru - Jána a Bess, a to takým spôsobom, ktorého by som nechcel byť priamym účastníkom. Najprv sa vydáva, a je naprosto šťastná. Spolužitie. Muž odchádza pracovať na vrtnú plošinu, a žena si už želá, aby bol čo najskôr doma v jej objatí... A od tohto okamihu, začne naberať smer ich životov, nepredvídateľne, strmý a krutý pád... Budem svedkom živého obcovania, alebo hlavná postava Bess, sa zvykne rozprávať sama so sebou, čo taktiež neveští nič dobrého. Prihovára sa k „BOHU” . Toto treba radšej raz vidieť, ako o tom hoci sto krát počuť. A varujem, nie je to nič príjemné. Depresívna atmosféra je ešte veľmi slabučké slovo, čo na každého zúčastneného čaká... (25.11.2017)

Neskutečný zážitek. Spočátku jsem měl pocit, že von Trier tu schématem romantického dramatu vykrádá starší belgický film Odvedený... pokud jde o vážné zranění hlavní mužské postavy jako zvrat, který na jedné straně konečně umožní milující dvojici být spolu a umožní jim i naplno pocítit lásku jako něco, co prolomí všechny překážky, na druhé straně ještě tragičtějším způsobem začíná život obou protagonistů ovlivňovat. Ale von Trier se posunul ještě mnohem dál, zaměřil se i na nešťastnou ženskou hrdinku, která oproti svému zdravotně postiženému muži po těžké nehodě stále více trpí sice „jenom“ psychickou poruchou a schizofrénními stavy, ty se však postupně ukazují jako neméně závažný problém s daleko fatalnějšími následky. Těžká deprese se v tomto filmu střídá s úpřimnou velkou láskou a velká láska bez hranic se ve vzájemné konfrontaci fyzického a psychického postižení  záhy proměňuje až v nezvládnutelně šílený gejzír lidské psychiky. Vyvstává otázka, zda může existovat jediná lidská hodnota, která by dokázala zvítězit nad vším ostatním i bez přítomnosti jakýchkoliv dalších hodnot... Film nabízí v tomto směru i nejednu silnou scénu k hlubšímu zamýšlení, i s kritikou, třeba ten farář v morálním dilematu před kostelem nad zraněnou Bess na cestě v momentu, kdy dotyčná nutně potřebuje pomocnou ruku, jenomže farář ví, nakolik morálně zhřešila... Nečekal jsem to, ale ten intimní příběh jdoucí až na dřeň mě svou atmosférou tolik vtáhl, že jsem od něj prakticky nedokázal vypnout, zůstal jsem zasažen a stále doufal v alespoň částečně šťastné vyvrcholení... které svým způsobem přišlo, ale opačně, než jsem očekával a popravdě i s odstupem v druhý den se mi stěží hledají ta správná slova. Emily Watson předvedla obdivuhodný, strhující výkon, který úplně vtáhne do její složité postavy a vůbec se mi nechce věřit, že šlo pro tuto herečku o úplně první filmovou roli. A zřejmě se mi také podařilo cosi prolomit a chytit tu správnou vlnu, ale jakkoliv jsem Larse von Triera jako režiséra dříve vůbec nemusel a párkrát ho i zavrhl, teď se mi po Tanci v temnotách u snímku z jeho tvorby už podruhé dostalo silného emocionálního prožitku. Dost možná poprvé budu na von Trierově filmu chválit jeho typickou nekonvenční kameru, ale tady mi ty amatérsky snímané ručné záběry připadaly nadmíru působivé a posíily již tak intezivní atmosféru k silně realistickému stylu. Velmi se mi líbilo i rozdělení příběhu na řadu tematických kapitol, z nichž každá začínala dlouhým poetickým záběrem a nějakou pěknou písničku, což ten těžký film vždycky na chvíli zjemnilo. [90%] (06.05.2022)