liborek_

Zábavné a vizuálně opulentní v jednotlivých scénách, ale neuspokojivé v celku. Zpočátku to vypadalo na izolované vyprávění o vztahu Maurizia s Patrizií, ale film se postupně rozpadl do útržkovitého příběhu druhé a třetí generace podnikatelské rodiny Gucci a tohle rozmělnění při absenci jakéhokoli vysvětlujícího přesahu filmu ublížilo. I přes tříhodinovou stopáž je takové sousto prostě příliš velké. Nutně tak muselo dojít k různým rušivým zkratkám, posunům vůči skutečným událostem, epizodickým nedotaženostem a časovým skokům, které filmu neprospěly. Do značné míry tu narativní bezradnost udržovaly při životě herecké výkony, ale nevyrovnanost filmu podtrhuje zjevný kontrast mezi uměřeným herectvím (Adam Driver a Jeremy Irons) a karikaturním figurkařením (Al Pacino nebo Jared Leto). Stojí za vidění, ale nic, k čemu bych se chtěl vracet.

Jedna z nejčastějších reakcí na zjištění, že někdo nechce mít děti, bývá nařčení ze sobectví (někdy snad až z neúcty k posvátnosti a vznešené kráse mateřství). Tato (z mého pohledu nesmyslná) reakce, je ostře zproblematizovaná v tomto nenápadném, ale přitom silném filmu, který stojí nejen na skvělých hercích, ale především na velmi chytrém a komplexním scénáři.___ Maggie Gyllenhaal nám představuje profesorku srovnávací literatury Ledu, která přijela na řecký ostrov užít si dovolenou, ale místo klidu a pohody prožívá jakousi osobní krizi, při níž se vrací do minulosti a pod dojmem setkání s mladou ženou Ninou reflektuje své vlastní mateřství. V Ledě se aktivují profesní instinkty: Pozoruje chování Niny a jejího okolí a srovnává je s vlastními zkušenostmi. Ve vzpomínkách pak vidíme mladou Ledu, která se stala matkou nepřipravená na totální transformativnost toho stavu a která byla postavena před dříve neuvědomovaná dilemata, při nichž se rozhodovala mezi (nesvobodnou) prací pro rodinu a (svobodnou) prací na sobě. Tím se dostáváme k úvahám o skutečném sobectví, o společenském obrazu matky, která si uvědomí svoji nenapravitelnou "chybu"(?), a o tom, zda existuje rovnítko "špatná matka" = "špatný člověk".___ Leda na řeckém ostrově prožívá jakési regresivní stavy, při nichž se snaží vrátit k sobě samé; skrze návrat do (vzdorného a bezstarostného) dětství i skrze bizarní kompenzace zpackaného mateřství, při nichž se o "dítě" (ukradenou panenku, podobnou té, o niž vinou vlastní dcery přišla) stará, jen kdy sama chce (a jehož bezelstným "odevzdáním", po němž následuje vcelku pochopitelná reakce, se snad i chce potrestat za někdejší opuštění svých dětí), skrze toto symbolické jednání se snaží vyrovnat s vlastní minulostí a (snad - podvědomě) i varovat mladou přítelkyni před chybami, které nelze vzít zpět.___ Málo filmů se zabývá mateřstvím do takové hloubky, bez sentimentu a bez příkras, jako Temná dcera, a zcela určitě žádný neukazuje tak přesvědčivě, že skutečné sobectví krystalizuje právě až v důsledku mateřství a ne v odmítání mít děti, jak to s oblibou mnozí říkají na adresu bezdětných. Výborné herecké obsazení, atmosféra, kamera, hudba...

Docent Jídlo by si měl udělat manikúru...

Revoluční dokument, jemuž se nic z minulosti nepodobá, a je vysoce pravděpodobné, že co do hloubky, rozsahu a významu jej dlouho (pokud vůbec někdy) nic nepřekoná. A pokud si někdo stěžuje na délku, nechápe, co se tady doopravdy děje. Obávám se, že v krátkém komentáři není možné v úplnosti vystihnout, v čem je tento observační dokument tak unikátní, nicméně pokusím se alespoň heslovitě vyzdvihnout základní témata, z nichž mnohá budou jistě zajímavá i pro ty, kteří o The Beatles neví vůbec nic.___ 1. Jacksonovi se konečně podařilo rozbít desítky let tradovaný mýtus o rozpadu skupiny (a definitivně "očistit" Yoko Ono). Řečeno s nadsázkou: Po tomto dokumentu už se na propagátory onoho mýtu můžeme dívat svrchu jako na "popírače"... Příběh o tísnivé atmosféře a rozhádanosti, kterou eskaluje neustálá přítomnost malé černovlasé Japonky, je už zkrátka neudržitelný. Ve skutečnosti vidíme dospělé muže na prahu třicítky, jejichž vztahy jsou přátelské a u nichž lze pozorovat pochopitelné zrání a posun v životních prioritách, ale rozhodně ne ve smyslu destrukce značky The Beatles. Lze u nich cítit profesní frustraci, tvůrčí krizi a nejistotu ohledně dalšího směřování po smrti Briana Epsteina, nicméně Yoko do atmosféry oněch lednových dnů roku 1969 vnáší oproti zažitému mýtu pozitivní prvek (negativitou občas do jisté míry srší stále-ještě-dětinský Harrison).___ 2. V osmihodinovém sestřihu (!) máme možnost sledovat detailní anatomii tvůrčího procesu. V některých případech (píseň Get Back) dokonce od okamžiku vzniku prvního nápadu, přes postupný vývoj (včetně slepých uliček) melodií, harmonií, textu apod., až po zkoušení písně včetně pořízení finální nahrávky. To je unikátní samo o sobě, zvláště pokud jde o hit toho největšího kalibru.___  3. Tomu, kdo zná osmdesátiminutový dokument Let It Be z roku 1970, který vychází ze stejného materiálu, Jacksonův dokument až brutálním způsobem odhaluje manipulativní potenciál střihu. Vyznění finálního díla pod vedením Michaela Lindsay-Hogga je naprosto odlišné od toho, které nám po padesáti letech předložil Peter Jackson. Film Let It Be lze považovat za jeden ze základních kamenů onoho mýtu a my teď zcela zřetelně vidíme proč...___ 4. Jackson ukazuje členy Beatles jako lidi z masa a kostí; neodděluje jejich uměleckou stránku od jiných. Vidíme jejich spontánnost, přemýšlivost, zaujetí, tvořivost... Vidíme jejich schopnost reflexe, jak se vnímají navzájem nebo jak je vnímá okolí. Přímo vizionářsky vyzní McCartneyho hláška, kterou během jednoho klábosení pronese, když jsou zrovna John s Yoko pryč: "Za 50 let se bude říkat, že se Beatles rozpadli kvůli tomu, že tu s náma Yoko seděla na zesilovačích..." Význam té věty samotné se také dá interpretovat různě (viz bod. 3), ale právě kontext, situace a nálada, během nichž byla ta věta pronesena, jsou významotvorné (a to je jeden z důvodů, proč je ta délka dokumentu podstatná). Btw. veselé jamování, během něhož Yoko kvílí a Paul ji doprovází na bicí, je jeden z nejkouzelnějších okamžiků, které zpochybňují onen zažitý mýtus o jejich vzájemné nevraživosti.___ 5. Jackson se rozhodl zprostředkovat divákovi běžnou rutinu i hluché neproduktivní okamžiky. A bylo to chytré rozhodnutí. Jde proti obecnému trendu dnešní doby vyhýbat se rutině a nudě, vše urychlovat, lakovat vše narůžovo a vyvolávat iluze.... Právě tahle rutina způsobuje, že je osmihodinový dokument tak vtahující. Tvůrčí proces je odlehčen jednoduchými vtípky (Ringo: "I've farted. I thought I've just let you know."; George Martin: "Thank you."), kouzelnými rodinnými okamžiky (stydlivá Heather), diskuzemi o různých událostech, čtením bulvárních článků o sobě samých..., občas se na něco/někoho čeká, po x-té se zkouší jedna a táž skladba nebo se prostě jen tak blbne... Máme pocit, že jsme tam s nimi. Blíž už jim být bohužel nemůžeme.___ 6. V jedné z vrstev dokument nenásilně připomíná, jak se některé narativy ve společnosti neustále vrací: V jedné fázi vzniku Get Back slyšíme poněkud jiný text, než ten o sladké Lorettě Martin, na který jsme zvyklí. Namísto něho slyšíme rasistická slova o Pakistáncích, kteří berou lidem práci, čímž Paul sarkasticky narážel na (tehdy nedávný) projev konzervativního politika Enocha Powella, kritika členství Velké Británie v Evropské Unii a zapáleného bojovníka proti migraci. Povědomé...___ Dalo by se pokračovat. To cut the long story short: Je to celé fascinující a jako spokojený fanoušek žádám 60-hodinový director's cut..!

Nevýrazný produkt komerční kinematografie své doby, který je z dnešního pohledu zajímavý jen tím, že ho režíroval slavný Elia Kazan a že je jednou z mála adaptací slavného románu Betty Smith. Jenže Kazan, který měl mnohem lepší filmy, se scénáristy vytěžil z knihy naprosté minimum. Komplexní román o dospívání mladé dívky, jejíž touhou je vymanit se z osudu prvních generací evropských imigrantů živořících v periferních částech Brooklynu, je filmem zpracován do povrchního melodramatu, které se tematicky i vyzněním od originálního příběhu Fanynky Nolanové odlišuje a dost ho zplošťuje. Houževnatost a píle, které charakterizují románovou Fanynku, jsou zde zásadně potlačeny (těch pár nepodstatných zmínek o vynikajících školních kompozicích v uspěchaném závěru filmu nehrají roli). Otevřenost v popisech dětství v chudinském Williamsburgu a Fanynčiných pocitech, peripetie dospívání v prostředí čistého kapitalismu a vůbec celkové problematizování amerického snu se do kýčovitého komerčního filmu hollywoodské produkce té doby zjevně moc nehodily (kdepak řeči o nějakém americkém neorealismu) a důraz byl kladen především na vizuální stránku. Samostatnou kapitolou, která podtrhuje slabost filmu, je špatné obsazení: Životná a prosta deklamativního stylu je snad jen Joan Blondell v roli tety Sissy. Pochopitelně zde opět narážíme na klasický problém, jak se dívat na filmové adaptace románových předloh (=rozdílná média, svébytná díla); povrchnost filmu a přílišná zkratkovitost scénáře však musejí být zjevné i při neznalosti předlohy. Škoda.

Smutný film o umírání estrádního umělce, jenž si své publikum dlouhodobou a systematickou prací na svém mýtu vychoval tak, aby v něm vidělo cosi jako modlu a národní poklad. Tento dokument je ale bohužel bezcenný, pokud jde o to kriticky zhodnotit Gottův přínos české kultuře (na to příliš opakuje a utvrzuje ony mýty). Určitá cena dokumentu spočívá v zobrazení celebrity na sklonku života, v situacích, které sice sám Gott a jeho okolí stále pevně kontrolují, ale za okolností, které nemohou ovlivnit: stáří a nemoc... Otázka je, zda toto opravdu chceme vidět (zda chceme přistoupit na tu úroveň bulvárnosti, kterou film nabízí).

Jsem jeden z těch, kdo v neděli 11. srpna 1996 seděli u rozhlasového přijímače, poslouchali přímý přenos koncertu Oasis v Knebworth parku v Českém rozhlase s "komentářem" Miloše Skalky a hbitě převraceli dobíhající kazetu na druhou stranu, aby se při nahrávání ztratilo co nejméně... Tu kazetu dodnes mám. A tento film k ní po 25 letech doplňuje obraz a nostalgický komentář aktérů i diváků, kteří měli to štěstí, že akci viděli naživo. Celý film je vlastně především o nostalgii a nekritickém fanouškovství (ostatně film produkovali sami bratři G. a nechávají vzpomínat především své fanoušky). Samotný koncert (resp. oba koncerty ze soboty i neděle) ukázali pouze fragmentárně. Z předskakujících (hvězdných) kapel obrazem připomenuli pouze Prodigy. Nicméně film jako dokument obstál velmi dobře, protože autenticky připomněl atmosféru té doby, bez přehnaného patosu a s kopcem dobré muziky. Víc jsem nečekal.

K zemi hleď! je podbízivá fraška, která se ani nesnaží zakrýt, že jejím hlavním účelem je zesměšňování "druhé strany" polarizované společnosti. A na můj vkus to s tou fraškovitostí příliš přehání. Bohulibá snaha, která zjevně stála za vznikem filmu, totiž poukázat na neřešení hrozby globálních změn klimatu, je utopená v záplavě gagů kolísavé úrovně, které se po krátké době začnou do značné míry opakovat a jejich pointa se stane předvídatelnou. Navíc samotná metafora komety ohrožující život na Zemi je příliš zjednodušující a extrémní na to, aby podnítila reflexi - byť humornou - současného stavu debaty na toto téma (a stejně zjednodušeně a extrémně zobrazuje i mezilidské vztahy). Ano, vtipy na adresu Trumpova elektorátu (a celé mašinerie kolem) v tomto filmu jsou občas (pro liberála) zábavné, jejich konzumace však vyvolává (alespoň u mě) divnou pachuť déjà vu bez katarze; podivný pocit, že se koukám na věci, které mě v reálném životě neskutečně iritují, ale nějaké uspokojení, že se z těch věcí alespoň udělá legrace, se - oproti očekávání - nedostavuje (snad protože McKay zvolil přesně ten primitivní způsob, který nic neřeší). Nikoho k uznání existence problému a nutnosti jeho rychlého řešení (změny klimatu nebo aktuálně covid) nepřesvědčíme tím, že mu povýšeně budeme říkat, že je blbec... Film tohle dělá. Sice správně poukazuje na mediální cynismus, politický oportunismus, antiintelektuální tendence a negativní vliv technologických korporací na životy obyčejných lidí i celých společností, avšak činí tak prvoplánově a selhává v tom hlavním, co dělá satiru satirou: kritika přesahem. Vlastně pouze ukazuje, co je zjevné, a nekritizuje - pouze zesměšňuje, a to na úrovni Baldwinova fraškovitého ztvárnění Trumpa v Saturday Night Live (a nataženě do neúměrné délky). V tomto smyslu film může fungovat jako pouhý ventil frustrace, nikoli jako relevantní příspěvek "kulturní fronty" do debaty o řešení jakéhokoli problému (tedy nulový přesah + jednoduchý humor na první signální; chápu, že je těžké v dnešní době Trumpů a Babišů dělat satiru, ale pouze "ukázat" Trumpa a jeho příznivce a jeho/jejich absurdní chování ještě posunout do většího extrému prostě není humorné...). Navíc McKay sám zhusta využívá to, co tak posměšně ukazuje: Svůj film postavil na povrchní řachandě, v níž zástupci elit a pohádkově bohatých a angažovaných celebrit (DiCaprio, Streep, Blanchet, Lawrence atd.) prostřednictvím globální technologické platformy (Netflix) zneužívají své diváky a jejich frustraci pro svůj "boj", a to prvoplánovým povýšeným vysmíváním se těm méně šťastným, kteří naopak zase svoji frustraci ventilují vzdornou vírou v jiné elity a jiné globální platformy. Film, který je v celku dost roztříštěný a jako komplexní satira vůbec nefunguje, je nakonec nejsilnější ve vážných momentech, zejm. ve finální scéně rodinné večeře, kdy se dobře manifestuje potřeba kolektivního semknutí a odmítnutí prázdných únikových berliček založených na sebestřednosti a nezdravém individualismu. Příznačně pro tento film jsou tyto dobré momenty vzápětí rozmělněny v kaši trapnosti zbytečných titulkových scén.

Nepříjemné, znepokojující, řemeslně skvěle zvládnuté a přesvědčivě zahrané drama z kategorie "justiční potrat". Ačkoli filmů na toto téma vzniklo už nepočítaně (namátkou: od srdcervoucího Sacco a Vanzetti až po nedávnou Polanskeho x-tou variaci na dreyfusiádu), život a institucionalizovaná spravedlnost přinášejí stále nové a nové náměty, které mohou dát vzniknout skvělému filmu, pokud se ho chopí zruční tvůrci. 25 lat niewinności vypráví příběh Tomka Komendy, obyčejného dobráckého maminčáka (přívlastek "prostoduchý" ve zdejším obsahu filmu je prostoduchý), který byl odsouzen za vraždu spáchanou někým jiným. Film se až fyzicky důsledně soustřeďuje na Tomkovu osobu. Především průběh věznění je podán velmi syrově a s ohromnou intenzitou. Přesto film po celou dobu neztrácí ze zřetele hlavní oběť celého případu - zavražděnou dívku. Poněkud do pozadí je však zatlačen průběh vyšetřování a falšování důkazního materiálu (k tomu se film dopracuje poněkud toporně až v samém závěru). Podobně je velmi upozaděna role vyšetřovatelů, prokurátorů a obecně celého justičního aparátu - což je na jednu stranu pochopitelné (film by to zřejmě rozmělnilo a snížilo by se tak napětí pramenící bezprostředně z Tomkovy dějové linky), avšak na druhou stranu to vytrhává celý příběh z komplikovaného společensko-politického kontextu post-komunistického Polska. Přesto se zdá, že autorský záměr soustředit se pouze na oběti (ať už justice či skutečného vraha) byla dobrá volba. Těch pár nepovedených scén mimo Tomkovu dějovou linku (interakce prokurátorů se soudci nejvyššího soudu, interakce matky s neschopným advokátem, role médií aj.) naznačuje, že tvůrci odhadli svoje schopnosti dobře...

Neuvěřitelně nudný, špatně promyšlený, nevalně napsaný a mizerně zahraný nízkorozpočtový mockument, v němž dvě sterilní moderátorky zpovídají různé lidi z toho, jak prožívali pandemie zejm. v letech 2022 a 2024. Vzhledem k tomu, jaké šílenosti respondenti povídají a jak na ně moderátorky reagují, se dá usuzovat, že jde o parodii na všemožné konspirační teorie spojené s aktuální pandemií Covid-19. Vtip je ale v křeči a originalitou i zábavností dalece zaostává za tím, v co se dnes často opravdu věří a jak se o tom píše ve "specializovaných" covidově-orientovaných dezinfo skupinách na sociálních sítích. Deklarovaných 116 minut pocitově trvá týden, z nichž si dobře vybavuju jen (nevím proč) to, že oblíbenými knihami fiktivního afroamerického senátora z Iowy je Pickettyho Kapitál v 21. století a Marcuseho Jednorozměrný člověk...(=vzácně vtipná narážka na neomarxismus). V podstatě je ale tahle bizarní koláž videí z videobank a lacině nasnímaných mluvících hlav ztráta času.