liborek_

Upřímně řečeno, Rory O'Shea - onen živel, který vnesl trochu života do žil apatickému, po mozkové obrně na okolí zcela závislému Michaeolvi - mi přišel jako nesnesitelně nesympatický, narcistický hejsek, který své okolí a zejména Michaela i přes svůj vlastní hendikep pouze využíval a zneužíval ve svůj prospěch.. Takový byl můj dojem 3/4 filmu a v závěrečné části bylo jasně vidět, že jeho styl života a pohled na svět není to pravé a není zdaleka ten nejšťastnější - a díky tomu pro mě příběh těchto dvou hendikepovaných mladých lidí, kteří se snaží nějakým způsobem bojovat s nepřízní osudu, neuhnívat v izolaci Carrigmore a prožít něco víc, než jen každodenní rutinu ohraničenou všemožnými "pravidly", díky tomu pro mě tento příběh nabývá na zajímavosti a důležitosti. Rory uvnitř trpí a maskuje to nenuceností a živelností, Michael je navenek bez života, ale uvnitř tančí. Snímek je skvěle napsaný a natočený, ovšem v některých místech dost nepravděpodobný a idealistický. Pochybuju, že by se ve skutečnosti našla nějaká Siobhan... To však filmu neubírá na síle a zejména scénáristicky vyšperkované finále může slabším povahám vehnat do tváře několik krůpějí slz.___ Existuje film s podobným tématem, který bych rád doporučil a který je u nás dosti opomíjený. Na rozdíl od tohoto snímku je to romantický příběh postiženého muže a ženy a na rozdíl od Roryho je mi postava Bruce ve snímku Běsnící měsíc mnohem sympatičtější...

Ve své době jistě muselo při sledování tohoto bombastického filmu mnoho dívek a žen tajit dech při pohledu na odhalené, krásně vypracované tělo Douglase Fairbankse - nevím, jak je tomu u něžného pohlaví dneska, mně to ale chvílemi přišlo směšné, jak Doug drží vzpříma ramena, vypíná prsa a vykračuje si jak plejboj. Jedno se mu však musí nechat - ani chvilku nenudil a i když film trvá více než dvě a půl hodiny, díky nákladné produkci, megalomanským kulisám a pohádkově poutavému příběhu bylo pořád na co koukat a přestože obsahově vlastně nejde o nějak komplikované dílo, zanechal ve mně Zloděj z Bagdádu silný dojem. To se v mém případě u podobných hollywoodských velkofilmů často nestává. Prostě je to opravdu pěkně natočené.

Zajímavé a solidně natočené drama popisující jeden z největších politických skandálů Francie poloviny šedesátých let. 29. října 1965 mělo dojít v jedné z pařížských kaváren - Brasserie Lipp na Bulváru St. Germain - k setkání marockého levicového aktivisty, politika a kritika krále Hasana II. Mehdiho Ben Barky (mj. i tajného agenta s krycím jménem Šejk, kterého platila československá StB) s režisérem Georgesem Franjuem, novinářem Bernierem a producentem a podvodníčkem Georgesem Figonem, s nimiž měl dojednat podmínky vzniku dokumentárního filmu o dekolonizaci třetího světa. K setkání však nedošlo, jelikož dva policisté jej před kavárnou zadrželi a odvezli neznámo kam. Od té doby nebyl spatřen ani nalezeno jeho tělo. Existovaly zvěsti o zapojení francouzské tajné služby, americké CIA i izraelského Mossadu do tohoto zapeklitého případu, je však pravděpodobné, že Ben Barkovu smrt měli na svědomí maročtí agenti a zejm. ministr vnitra Mohammed Oufkir, kteří tak učinili z loajality ke svému králi. Tento film je napínavou rekonstrukcí šokujícího příběhu, který zaměstnává novináře i po čtyřiceti letech. Na případ je zde nazíráno třemi pohledy oddělenými jednoduchými očíslovanými předěly, děj je doplněn autentickými televizními záběry (zejm. velká tisková konference prezidenta de Gaulla o zapojení tajných služeb do případu) a tísnivou atmosféru umocňuje komentář mrtvého Georese Figona, který je již v úvodu nalezen zastřelen a policií okamžitě označen za sebevraha. Slušně odvedená filmařina, výborní herci (mj. Jean-Piere Léaud, který si po Le Pornographe opět zahrál roli režiséra) a hlavně film s určitou informační hodnotou.

Strhující svědectví o životě v reálném socialismu, které by mělo být povinně promítáno už na základní škole v občanské výchově a také především těm, kterým se tak stýská po minulém režimu! Béla Tarr přibližuje na modelové rodině problémy s bytovou situací Maďarska sedmdesátých let, které ale svými důsledky, společenským ovzduším, mezilidskými vztahy atd. lze přenést do libovolné části Evropy na východ od Berlína. Zoufalá žena (Irén) je nucena žít se slabošským manželem a dcerkou v malém bytě spolu s dalšími členy domácnosti včetně pokryteckého tchána, vykazujícího zřetelné rysy vykořisťovatelského charakteru, který svou snachu nenávidí a nejraději by ji ze svého života vypudil. Zoufalost mladé ženy je umocněna aroganci státní moci, která v osobě úředníka, přidělujícího byty, odmítá akceptovat její tíživou životní situaci a problém jakkoli řešit. Namísto toho je podporován klientelismus a rozbujelá korupce, všude vládne nepořádek, jehož výsledkem je spousta volných bytů, na které zoufalí lidé jako Irén bezvýsledně čekají. Syrový, klaustrofobní a autenticitou prosycený snímek s dokumentární výpovědní hodnotou přímo vybízí člověka k zamyšlení nejen o "výhodách" totality Komunistické strany, ale i o rodinných vztazích, které mají k idylce pořádně daleko. Béla Tarr v tomto debutu ukázal, co v něm je...

Mickey je mladá krásná dívka, sirotek, který je vychováván prostým a ne příliš úspěšným majitelem zlatého dolu. Ten se po dosažení její dospělosti rozhodne poslat Mickey k tetě do New Yorku - ovšem tetička a celá její famílie má finanční potíže a vidí v Mickey pouze perspektivní zdroj peněz. Jaké je to překvapení, když zjistí, jak je to s tím zlatem doopravdy... Chudák Mickey skončí jako služebná! Nebyl by to však správný romantický film, kdyby tu nebyla milostná zápletka a všecko se v dobré neobrátilo - Zkuste hádat, jak asi dopadne trojúhelník Mickey, její sestřenice a mladý charismatický Herbert Thornhill (který byl tetou poslán zjistit, jak je to s tím Mickeyím dolem, a s nímž se Mickey seznámila díky svému pejskovi...) :-) Mabel Normand je ve filmu vynikající! Je to hlavně a především její film. Vedle roztahaného a lehce předvídatelného ústředního děje je tu spousta krásných, ba přímo roztomilých scén, v nichž hraje prim hlavně Mabel - Např. když Mickey utíká a schovává se se svým psem před chlapíkem, který byl pokousán, když Mickey je "přepadena" veverkou, nebo když zachraňuje roztomilou kočičku. Skvělá je scéna, v níž se Mickey koupe nahá v jezírku. Trochu mi to připomnělo tu slavnou scénu z Extase... Mickey je příjemný film, který sice zůstává uvězněn v klasickém Popelčím schématu a nenabízí nic převratného, díky komice Mabel Normand však stojí za to ho zhlédnout.

Pravděpodobně úplně první dlouhometrážní komedie všech dob a vůbec ne špatná... Je sice znát, že jsou to začátky, že film trpí (alespoň z dnešního pohledu) řadou nedostatků, nicméně oproti jiným groteskám tohoto období (rozuměj Chaplin u Keystonu) je opravdu velmi zábavná, s propracovaným dějem a výbornými kreacemi zejména Marie Dressler a Chaplina. Zkrátka patří mezi to nejlepší, co tehdy Chaplin pod Mackem Senettem natočil - i když je taky pravda, že hlavní hvězdou tohoto filmu je právě Marie Dressler, nicméně Chaplin ji skvělým způsobem doplňuje. Děj vychází z tradičního tématu, které skýtá vděčný základ pro celou řadu vtipných gagů - Chaplin se náhodou seznámí s ne moc pohlednou a objemnou ženskou Tilie, která však má bohatého tatínka a tak je jasné, že jde o její peníze a ne o slibovaný chomout, ze kterého Charlie ve vhodný okamžik vyklouzne, aby se vrátil ke své Mabel. Komplikuje se to v okamžiku, kdy Tillie má dědit po svém strýci - milionáři... Tento snímek sice zdaleka nedosahuje kvalit následujících Chaplinových celovečerních filmů, jde spíš o čistokrevnou grotesku bez nějakého většího přesahu, pro pobavení však má všechny předpoklady a dokazuje, že v roce 1914 už nebyl problém vyplnit více než 70 minut dobrou zábavou.

Zajímavý dokument a komplexní průřez bouřlivým rokem 1968. Ne, že by se člověk dozvěděl nějaké převratně nové informace, spíše jsou tu hezky vedle sebe poskládány do jedné velké mozaiky historické události z Vietnamu, USA, Francie, ČSSR atd. a divák si tak může sám posoudit nebo připomenout souvislosti, které stály za všeobecným nadšením té doby, nadějí v lepší budoucnost a posléze i krutým vystřízlivěním. Pro zdejší filmové experty, kterými se to na čsfd jenom hemží, stojí za pozornost i zmínka o festivalu v Cannes, který byl kvůli květnovým událostem rozvášněné Paříže předčasně ukončen - Emotivní projevy Francoise Truffauta ("Chci, aby festival skončil!"), energická vystoupení Jeana-Luca Godarda či Clauda Berriho, revolučně naladěný Jean-Pierre Léaud...atd. atd. - Zde doporučuju knížku Jean-Claude Carriéra Léta utopie 1968-1969, ve které střízlivým způsobem komentuje právě tyto události (ale i ty československé nebo americké).

Pro mě jedna z nejlepších Chaplinových grotesek, kterou natočil u Keystonu. Narozdíl od jiných jeho raných kousků není tak vyčpělá, místy nudná a bez vtipu či příběhu. Naopak vtipně využívá klasické stereotypní situace - opilý manžel / naštvaná manželka - zde rovnou v dvojitém podání. Film navíc končí víceznačným závěrem.

Le Pornographe jest filmem velmi zajímavým, aktuálním...sexuélně odvážným i cudně odtažitým (obé dohromady, ač se to navzájem vylučuje - v tom je jedna z rozporností, jejichž výčet záhy bude pokračovat). Ústřední postavou je stárnoucí režisér pornofilmů Jacques, který se po dlouholeté odmlce vrací k řemeslu (důvody jsou nepodstatné, ačkoli zcela zřejmé - nedostatek peněz). Vrací se však člověk staré školy, který byl v sedmdesátých letech zvyklý šokovat, ale i přes naprostou otevřenost svých filmů též vytvářet estetikou a uměním prosycená díla, která nebyla jenom obyčejnou pornografíí či čirou obscenitou. Doba se však změnila a Jacques jí nerozumí. Klíčovou shledávám scénu, v níž se natáčí závěr jeho posledního filmu - šestnáctiletá dívka svádí na gauči šoféra. Jacques udílí pokyny kameramanům, sděluje svou představu hercům. Po boku má však asistenta režie, který je představitelem nové doby... Jacques zavrhne jeho nápad doprovázet scénu kýčovitou hudbou, chce vidět normální milování. Vše se začíná v jeho režii - v kolika "normálních" pornofilmech uslyšíte dívku něžně pronášet "je t'aime" ? Pak to však pro asistenta režie začne být nuda "Nebudeš jim říkat, co mají dělat?" zeptá se Jacquesa. "Ne, všechno jsem jim už řekl...," odpoví. Asistent se nadechne: "Na tohle jsi už příliš starý! - Hlasitěji, Jenny! Neslyším tě. Jsi jako bez života..." Ujímá se režie, nařizuje kameramanovi točit detailní záběry genitálií apod - vzniká fake. Nakonec se rozezní i ona hudba... Po skončení natáčení Jacques zůstává dlouhou dobu nehnutě sedět na židli.... Jacques přestává být režisérem, spíše se mění v přemýšlivého zralého muže, který se ohlíží za svým životem a bilancuje. Lituje vztahu se svým synem, který ho kvuli práci opustil; znovu se s ním však setkává. Celým filmem se line zvláštní pocit smutku. To není nostalgie, ale regulérní smutek. Škoda jen té nejisté kolísavosti - příběh se rozrůstá o revoluční nálady režisérova syna a jeho kumpánů, problémy v manželství, plány o vybudování nového domu... Dějové přechody jsou nejednoznačné a některé epizody zbytečné. Chybí mi tam větší přesah do reflexe moderní společnosti, která jistě s povrchním chápáním sexu souvisí. Samotný závěr je potom nejednoznačný, nedořešený... Film je to jistě zajímavý, ale mohl by být ještě zajímavější. Jean-Pierre Léaud v roli Jacquesa je však vynikající! (3 a 1/2 *)

V roce 1923 vzniklo v Žilině průmyslové družstvo Interhelpo, jehož členové uvěřili propagandě o životě v Sovětském svazu a kteří podlehli výzvám a slibům bolševického utopisty Rudolfa Marečka, aby svou prací odjeli posilovat sovětskou myšlenku. Tento spolek většinou idealistických esperantistů a idistů následně odjel s bohatým vybavením a nadějemi na lepší zítřky do Kyrgyzstánu, kde je však namísto kvetoucích sadů čekala nevlídná step a drsné přírodní podmínky... Po všemožných útrapách, kdy v prvních letech zemřelo mnoho lidí (i dětí) na tyfus, paradoxně dorazila tuto skupinu stalinistická represe. Dokument výborně odhaluje a přibližuje podmínky, za jakých v nerozvinutém Kyrgyzstánu museli čeští občané žít, jak byli násilně "sovětizování" a jak se hroutila jedna velká iluze o spravedlivém komunistickém světě. Řada autentických záběrů, výpovědí účastníků i jejich potomků přidává na síle dokumentu, který není nikterak přikrášlován zaujatým komentářem. Obraz a slovo svědků mluví za vše... Z dnešního pohledu je skoro neuvěřitelné, jak se lidé mohli vzdát jistot, které jim skýtal poměrně bohatý a demokratický stát, jakým bylo ČSR za první republiky, a odejít za nejistou budoucností uskutečnovat své ideály. Za pozornost určitě stojí i účast Alexandra Dubčeka a jeho rodičů v Interhelpu, kteří v Kyrgyzském Pišpeku strávili celých osm let. Zajímavý dokument.