liborek_

Docela kýčovitý film o literatuře, morálních dilematech, plagiátorství, touze po úspěchu & uznání a o důsledcích pošetilých rozhodnutí. Tedy lépe řečeno "rádoby o"... Vyprávění se vrství do několika rovin, které se tváří jako dílčí důmyslné nositelky hlubokých myšlenek, ale ve výsledku film tragicky líže povrch a nakonec zůstává opravdu jen u toho vyprávění tří samostatných příběhů, spojených celkem nezajímavými styčníky... Literatura nejsou pouhé "vyprávěnky" (byť tragických) příběhů, literatura není historka natažená na dvěstěpadesát stran... Z úryvků autorského čtení Claye Hammonda, vyprávění Starého muže i letmých náhledů do "geniálního románu", který Rory Jansen ukradne, snad každý knihomol vycítí, že "literatura" v tomto filmu má blíž k rodokapsu (banální styl, klišé) než např. k odkazovanému Hemingwayi. Ono by to tak nevadilo, kdyby se toto sahání po "vysoké kultuře" neopíralo o ten nejprůměrnější styl hollywoodského filmkunstu se všemi těmi známými nešvary (pomalou jízdou kamery při každém druhém záběru počínaje a patetickou hudbou konče; o banálních dialozích nemluvě). Čert vem krásnou výpravu, perfektní vypucované interiéry (a zuby) a dokonalou kameru - to je snad u takového filmu samozřejmost... Pro mě je podstatné, že film položí otázku (morální dilema), ale dál se vykašle na jakékoli rozvíjení daného tématu. Pouze naznačí, že jsou tu možná jakési souvislosti s autorem na nejvyšším stupni vyprávění, tj. s Clayem Hammondem (nazvěme to "syndrom točící se káči z Počátku"). Žádná skutečná myšlenka, pouze příběhový výlet do ztracena...Velmi se mi líbil Jeremy Irons a i jeho postava byla asi to nejzajímavější z celého filmu. Vše ostatní ale bohužel líbivý průměr.

Naprostá dokonalost a ideál opera-filmu! Silný tragický příběh divy Florie Toscy a jejího milého, malíře Cavaradossiho, odehrávající se v Římě roku 1800 v mezidobí Napoleonova ústupu z obsazeného Papežského státu a jeho opětovného získání (a vlastně na samém prapočátku Risorgimenta), je vyprávěn ne z prken operního domu, ale v reálných lokacích, kam ho Pucciniho libretisti zasadili: V kostele Sant'Andrea della Valle, v nedalekém Pallazzo Farnese a na Andělském hradě. Tyto působivé interiéry a exteriéry umocňují (či dokonce maximalizují) zážitek z excelentních pěveckých i hereckých výkonů trojice Raina Kabaivanska - Plácido Domingo - Sherrill Milnes, z nichž posledně jmenovaný v roli policejního šéfa Scarpii má u mě od teď schovaný červený diplom a rámeček s nejvyšším čestným uznáním... Scarpia se dá zahrát různými způsoby, dá se mu vdechnout různý charakter a povaha, ale Milnesova aristokratická vznešenost a elegance zakrývající faktickou Scarpiovu brutalitu je nepřekonatelná - viz např. jeho arie během Te Deum v závěru prvního dějství. Ale u tohoto opera-filmu se lze pochvalně zastavit u každé árie (E lucevan le stelle je samozřejmost :-) ) Někdy bych to chtěl vidět na velkém plátně. Zatím dávám 6*.

Bryn Terfel v roli Scarpia je padouch k pohledání (i když to s těma grimasama někdy až přeháněl a občas osciloval mezi karikaturou všemocného šéfa policie a skutečným úchylem). Kaufmann jako Cavaradossi je taky fajn a u Toscy Angely Gheorghiu člověk neví nejen kam dřív s ušima ale i očima... :-) Každopádně skvělé představení s výbornou scénou (zejm. v druhém dějství), perfektní režií a hlavně úžasnou hudbou. Nejsem znalec přes "hudebně-technické" hledisko, ale jako fanda této formy si snad mohu dovolit trochu té laciné dojmologie a konstatovat, že se mi to líbilo a že to bylo představení přesně dle mého gusta... :-) Jo a Antonio Pappano je sympaťák, který rozhodně ví, jak z taktovky vytřepat dobrou operu.

(Možný spoiler!) La petite sirène je příběh o zvláštním milostném vztahu 14leté Isabelle k 40letému automechanikovi Georgesovi. Zvláštnost toho vztahu není ve věkovém rozdílu; nejde o parafrázi Lolity - Isabelle není atraktivní nymfička a Georges není manipulátor chorobně přitahovaný mladými dívkami. Vše je vlastně naopak. Georges je normální chlap, který laškovně hvízdá na kolemjdoucí dívky, ale jinak udržuje konvenční vztah s ženou svého věku; a Isabelle nenápadná puťka, která žije svůj zprvu nevinný dětský život. Isabelle se při náhodném setkání do Georgese zamiluje a svoje dětství začíná pomalu a s nepříjemnou obsesí transformovat do své nejoblíbenější pohádky - Malé mořské víly. Georgese pronásleduje, vnucuje se mu a narušuje jeho současný vztah, až její vyvolený princ podlehne. Z nevinného dítěte se stává posedlá bytost, která zapřísahá svého prince, že si nesmí vzít jinou, jinak by ji tím zahubil. Doma si memoruje repliky z oblíbené pohádky, inspiruje se Příběhem Adély H., na který chodí do kina a u něhož cítí(me) mohutné paralely, a jako hrdinky obou příběhů se hystericky snaží být se svým vyvoleným. Přesto je vztah vášnivý, a ačkoliv neuvidíme žádnou milostnou scénu, sexualita ze snímku přímo vyzařuje. Jejich vztah je romantický i trapný (viz scéna v restauraci), ale ze všeho nejvíc divný a bezvýchodný; a tragický v tom, jak osamělá dívka ničí život nejen sobě, ale i zralému muži, který podlehne jejímu vábení.

Tento Pialatův první celovečerní film se často přirovnává k Truffautovu celovečernímu debutu Nikdo mne nemá rád, ale myslím, že je to zcestné přirovnání. Tyto dva vynikající filmy mají jen velmi málo styčných bodů, z nichž nejvýraznějším je téma ukradeného dětství. Charaktery a osudy hlavních hrdinů se však dále rozcházejí. K Antoinovi divák cítí sympatie; je zranitelný a utíká z domova, kde má být pro rodiče nesnesitelně neviditelný. Francois je ale zlý a krutý, a přestože se jej rodiče zřekli, adoptivní rodiče se jej snaží zahrnout láskou, o kterou on nestojí; sympatií si tedy moc nezaslouží. Jiné jsou oba filmy i zpracováním, atmosférou, záměrem a pointou. Téma náhradních rodin a dětských domovů zde stojí v protikladu k sice nefunkční, ale přesto existující rodině a jejího vlivu na malého chlapce. V tomto směru se mi Truffaut jeví jako lepší psycholog než Pialat, ale to nijak neumenšuje kvality Nahého dětství (které mimochodem Truffaut produkoval).

Poměrně slušný filmařský crossover, který má ale až příliš chyb na to, aby z něho mohla být veřejnost oprávněně tak odvázaná, jak je prezentováno v médiích. V čem film selhává nejvíc, je detektivní zápletka. Těžko může detektivka fungovat, když každému je od začátku jasné, kdo "je vrahem". Se zoufalou předvídatelností souvisí i antikomunistická čepička, kterou je film přikryt: Opět nechybí klasické zdůrazňování identifikačních symbolů a doslovné vysvětlování pro mladší a neznalé (zde např. u měnové reformy). Tento film tím spíš nechtěně přispívá k zprofanování antikomunismu a vytváření historického mýtu, kterého se lidé přestanou bát, protože přestanou věřit skutečné historii. Nejde o to, že by se antikomunistické filmy neměly točit, ale neměly by být tak tupě edukativní; u tohoto filmu to naštěstí není tak přehnané jako např. u jiného letošního filmu - u Konfidenta. Politizace detektivky je o to kurioznější, když si všimneme, že hlavní postava je přísně apolitická - nijak se nevymezuje k systému, není ve Straně a jakoby byla z úplně jiné doby. Přitom ve skutečnosti by takový člověk z příběhu vypadl v okamžiku nástupu StB na scénu (nedůvěryhodný nekomunista, který maří inscenování politického procesu). V kontextu závažnosti vyšetřovaných trestných činů se dokonce divím, že kpt. Hakl nezemřel někde ve druhé třetině příběhu... Takhle by se dalo pokračovat dál: indicie zjišťované skrz nezakryté okno, neschopnost StB najít klíčový důkaz proti ní, vůbec smysl celého jednání StB, která nemá zapotřebí takto komplikovaně vyrábět důkazy proti židovské obci atd. atd. Co nelze filmu upřít a nepřičíst k dobru, jsou detaily; takové ty drobnosti, které si divák třeba ani neuvědomuje, ale které zvěrohodňují scénu a přibližují atmosféru doby více, než všechno to vyřvávání úspěšných procent a antiimperialistické propagandy z tlampače na ulici nebo recitování Kulaka - viz výprava, kostýmy, kulisy, rekvizity, sluneční brýle na očích členů soudu apod. Povedené jsou i náznaky milostných scén, technické provedení vražd, Muchowova hudba... Jako celek je to ale trochu kostrbaté.

Passe ton bac d'abord (česky něco jako "Nejdřív odmaturuj"), je Pialatovou kinematografickou ilustrací deterministického chaosu v sociální sféře. Jak známo, deterministický chaos je jev, který je deterministický ve smyslu existence příčinné souvislosti mezi příčinami a následky a chaotický v důsledku nepředvídatelnosti důsledků na příčinách (prof. Janíček promine, že jsem mu tuhle definici sprostě šlohnul :-) ) A přesně tohle sedí na bandu devatenáctiletých výrostků pocházejících z dělnických rodin průmyslového města Lens. Tato banda prochází životní fází, která je zlomová pro jejich budoucnost - čeká je složení baccalauréatu (obdoby naší maturity); ale místo učení a přemýšlení o dalším fungování v životě si plnými doušky, ale s neskrývanou frustrací, užívají nevázaného sexu, kouření trávy a vysedávání u sklenky v kavárně Caron. Kluci to zkoušejí se všemi holkami v dosahu a ty ochotně přijímají role "les petites putains". Všichni touží z toho Zapadákova zmizet; "odjet do Paříže a tam si sehnat práci" je jakýmsi imaginárním rájem, únikem do lepšího života. Všichni členové bandy se chovají naprosto chaoticky a nepředvídatelně, jenže jejich jednání je pevně vymezeno zakořeněním v místě jejich rodiště a třídy s pevnými vazbami. Scéna se svatbou zřetelně dokumentuje faktickou nezpřetrhatelnost těchto vazeb. Mladí nechtějí být jako jejich rodiče, myslí si, že jsou už dál a chtějí žít skutečný život. Divák ale vidí, že ti mladí nejsou nic zvláštního, že jsou stejní, jako jejich rodiče, že žijí život, který je předem nalinkovaný a točí se v kruhu, že budou žít naprosto stejně. Mladí se nechtějí v devatenácti ženit a mít hned dítě, přesto nakonec vstupují do manželství bez lásky a k maturitě docházejí s pětiměsíčním břichem... __Velice syrový a takřka dokumentární styl Pialat zesiluje angažováním neherců z místní dělnické komunity. Zvláštní je, jak se popis života těchto lidí v 70. letech dá bez větších úprav přenést do současného Česka. Tyto určité šablony jsou prostě univerzální. V určitých momentech Passe ton bac d'abord připomíná Clarkovo drama Kids nebo Dolanovy Imaginární lásky, ale lze se na film dívat též jako na myšlenkové pokračování Pialatova debutu Nahé dětství. Velice zajímavý film.

Ned Med Vaabnene! (česky Odzbrojte!) je první a dosud jedinou adaptací významného (ale v našich končinách již pozapomenutého) románu mírové nobelistky Berthy Sofie Felicitas hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova, provdané baronky Suttnerové. Film, v němž se autorka předlohy sama v úvodu na okamžik objeví, je také pozoruhodnou ukázkou dánské kinematografie rané fáze němé éry; Holger-Madsenova režie je velice inovativní a snese srovnání s filmy, jež dnes řadíme do kánonu němé kinematografie. __Příběh mladé šlechtičny Marthy Althaus je poměrně jednoduchý, ale je psán velice silným a naléhavým protiválečným perem. Žena pocházející z vyšších kruhů rakouské společnosti vyrůstá od dětství v prostředí definovaném bezmeznou podřízeností císaři, státu a církvi, důstojnickou ctí a militantní filosofií, jež staví dějiny proti jednotlivci, muže proti ženě, církevní rigor proti zdravému vývoji dítěte. __Film začíná v okamžiku, kdy Martha je již vdána za rakouského důstojníka Arna Dotzkého a jejich syn Rudolf slaví narozeniny. Dostáváme se tak rychle k samotnému počátku tragického desetiletí naplněného dvěma válkami: italsko-rakouskou (1859) a prusko-rakouskou (1866). Z filmu se toto historické, geografické a časové zařazení stejně jako další detaily nedozvíme, ale to už je dáno limity němého filmu, který v tomto případě klade důraz spíše na morální apel a vizualizaci syžetu. Ostatně tato adaptace, k níž scénář napsal pozdější velikán světového filmu Carl Theodor Dreyer, je předloze tak věrná, jak jen může 50ti minutový film z roku 1914 být pětisetstránkové knize. __Román psaný z pozice emancipované pacifistky, kterou by dnes mnoho lidí označilo visačkou "levicová feministická pseudohumanistka", je přímo natřískaný argumentací ve prospěch pacifismu. Živé polemiky Marthy s jejím otcem, vášnivým monarchistou a militaristou, jsou přesnou ukázkou vyhraněnosti dvou rozdílných životních přístupů: Na jedné straně obhajoba války jako základního prvku přirozeného stavu a obrana konzervativních hodnot, na straně druhé obhajoba mírových konceptů, s nimiž v průběhu historie přicházeli Jiří z Poděbrad, Jindřich IV Francouzský nebo Immanuel Kant. Marthino zoufalé volání po odzbrojení, kantovském republikánství a federalismu a nastolení věčného míru však je ve filmu zobrazeno jen ve velmi letmých náznacích. Naopak můžeme vidět propracované a zřejmě nákladné bojové scény (zobrazující pravděpodobně bitvu u Hradce Králové), silné záběry z lazaretů, ale také společenská setkání v bohatých interiérech, v nichž se možná odehrávají právě ony zmíněné polemiky. To vše natočeno překvapivě dynamickou kamerou, která místy působí velmi moderně. __Jaký osud mohl mít takovýto film v předvečer války, kterou jsme si navykli označovat 1. světovou? Mírová propaganda se opět minula účinkem. Autorka předlohy zemřela ještě téhož roku a pacifistické hnutí na čtyři roky přesunulo svou činnost do podzemí. V poválečném Československu se snažili tyto myšlenky šířit např. Pavla Moudrá, Přemysl Pitter nebo dnes už zapomenutá brněnská mírová a protialkoholní aktivistka Jindřiška Wurmová. A dnes? Film bude leckomu připadat směšný, stejně jako Schumannova vize moderní evropské federalizace a pacifismus jako takový. Ale to už je osud koloběhu dějin...

V úvodní části celkem zábavný popkulturní produkt odkazující na uzoulinkou výseč britské historie a bohaté dědictví britské POPkultury posledních padesáti let... Boyle zařídil, že zahajovací ceremoniál (zvláštní svébytný umělecký útvar) byl tentokrát ne-nudný a o poznání snesitelnější než všechny předchozí, které jsem od Soulu nebo Barcelony viděl. Sice to byl slepenec velmi vzdálený vznešeným Coubertinovským myšlenkám z konce předminulého století, ale čekal snad někdo něco jiného..? Druhá, oficiálnější část ceremoniálu již nepostrádala onen obvyklý patos a planetární monumentálnost, což však Boyle mohl ovlivnit pouze v detailech. _ Česká výprava v gumácích a s deštníky, znuděná královna, twitterující Usain Bolt a Paul McCartney obdivující zvuk svého popěvku z úst desetitisíců dívek a žen... Vidět a zapomenout. _ Jsme na filmovém serveru, tak ještě palec nahoru za dvouvteřinový záběr na letící Kes...

Konfident se dá snad nejlépe charakterizovat spojením "další z řady". Další z řady filmů, které se snaží o reflexi naší komunistické minulosti. Česká polistopadová kinematografie v této reflexi dost selhala a jakoby se to snažila poslední roky nějak dohnat. Přitom paradoxní je, že zdaleka nejlepší filmy na toto téma vznikly v době, kdy jsme ještě byli sovětským protektorátem. Konfident patří spíš mezi průměrné; nedá se srovnávat se strašlivým Klíčkem, ale je viditelně slabší než nedávná Pouta. Jeho největší slabinou je scénář, který je plný šablon přejatých z učebnic dějepisu pro základní školy, nepřesvědčivých vztahů i motivací a komunisticko-reflexivních klíšé. Estébáci i disidenti jsou zde vykresleni tak, "jak se to má dělat" - tj. neoriginálně, tupě doslovně, edukativně (viz např. Goldflamovo doslovné vysvětlení zkratky RVHP). Ne že by film neukazoval, jak to doopravdy bylo; selhává ale v uměleckých měřítcích - ukazuje estébáky, disidenty i vpád sovětských vojsk učebnicově a bez kontextu, zato s přemírou snadno identifikovatelných symbolů (radio Luxembourg, prominentní disidentský spisovatel, vlasatý volnomyšlenkář - Bylo by také zajímavé udělat sestřih scén zobrazujících vpád vojsk v osmašedesátém, jak se objevily ve všech polistopadových filmech a seriálech... Tento moment našich dějin je natočen vždy jak přes kopírák a otázkou je, proč ho tam ti filmaři vlastně pořád cpou?) Naprosto nepřesvědčivý a nedostatečný je důvod, proč se Adam rozhodne tak, jak se rozhodne. Vůbec nevidíme, že by se snažil situaci řešit jiným způsobem - prostě hned jde a podepíše. Vzhledem k jeho povaze, soukromému životu a následným výčitkám působí tento automatismus poněkud nekonzistentně. Zajímavé je, že Adam s Evou vůbec nemluví o svých rodičích (zvlášť Eva o svém otci, který emigroval). Zvláštní je též scénáristovo nakládání s onou inkriminovanou nahrávkou velitele Dravce (objeví se pouze 2x a pokaždé s inženýrskou přesností tak, "jak by měla" - a pozorný divák od první minuty ví, kdy se objeví...). Pozoruhodné také je, že naprosto nikdo si nevšimne Adamových sabotážních pokusů. Naopak velmi dobře Konfident nakládá s detaily - zobrazení umakartové každodennosti je efektní a práce s jemnými technickými detaily i velmi efektivní; ale tíseň, kterou by divák zřejmě měl pociťovat, to nijak zvlášť nezvyšuje. Film určitě není nudný a není ani blbý, ale těžko se ubránit dojmu, že za např. tématicky podobnými Uchem a Životy těch druhých zaostává o několik kol...