alchac

Ajer potvrdil žumpoidní trend i v tomto pokusu o další recyklát Honzy Chuje (akorát tady mu asfaltoví padouši nekuchli štěně, ale vykostili bábu a navrch mu rosmrtali úly), u něhož ta absolutní nezničitelnost vadí daleko méně než bezskrupulózní „dějové“ oslí mostění, které je vydáváno na odiv takovým způsobem, že divák naprosto nemá pochyb v tom, co si scénářiťsta (aha, teď vidím, že stejný neumělec páchal podklad i pro čtvrté Expendebily, tím se to vysvětluje) myslí o jeho inteligenci. Chudák Jasoň měl co dělat, aby to udržel tak tak nad hladinou septiku.

Tradičně netflixovsky pitomý (blbé je to vskutku jen o trochu méně než např. Zachariášova Měsíční Rebelka), přeslazený, přesluníčkovaný atd. příběh amorem postřeleného Mij-Ka Ďu-Šííí-Na zachraňujícího svou lásku ze spárů šíleného MUDr. Mengelštajna. Naštěstí aspoň jeho parťák, Hodný, zlý a nerudný zKundysyn, je vcelku sympaťák a jako vždy velmi schopný fyzioterapeut, kterému jeden klidně uvěří i toho aligátora, a jak je v zemi kimči zaslíbené dobrým zvykem, je to řádně plnokrevné a bojově choreograficky docela kvalitní, takže jako uležet se to celkem dalo.

Tenhle Ranr je sice místy Bledý více, než by mu to slušelo, resp. na můj vkus se zbytečně stydí pořádně ukázat svého Dicka, nicméně kvalitního sci-fi, které není jen přebarvičkovanou pohádkou pro požírače pražené kukuřice, ale je hodno svého žánrového označení, je v posledních letech silný nedostatek tak nějak globálně, přičemž v našich luzích a hájích pak jde o úkaz tak vzácný, že to už spíš jeden narazí v MHD na dobrotivého altruistického slovenského miliardáře. Z toho důvodu tedy velkomyslně odpouštím většinu drobných vad a nedodělků a uděluji čtyři celé, byť připouštím, že příčinou bude možná částečně i odkrvení mozku způsobené silně hypnotickými horními partiemi Hrobovic Andy.

Pohádka o tom, kterak se Kalvera s Nekromongery vydal rekvírovat píci v Gándhíovicích nad Sluníčkovou a nedopatřením při tom nasrali slečnu Obi-Wan Brynnerovou, která s kreténským Sancho Panzou v zádech následně odcválala schrastit po galaxii Sedm dementních za účelem řádného Hovězdného zválkování agresorů, což jim v závěru „velepřekvapivě“ zkomplikoval (pozor, přítlačné křídlo!) Hoň Sólo, je jasným důkazem, že uvařit výživný a chutný ajntopf opravdu nezvládne úplně každý. Byť mě docela nemile překvapilo, že do sorty kuchyňských neumětelů tedy musím po zhlédnutí zařadit i dříve oblíbeného Zachariáše. Vykuchat z tohoto kusu všechny pozérsko patetické kydy, učebnicovou demonsraci artritické neakční antichoreografie a vůbec celkově absolutního scénáristického mentálního vakua, mohly z toho být takové docela hezké závěrečné titulky.

Il grande prudenzio. Ani by mi tak nevadilo, že je to ušito podle jednoho z nejohoblovanějších akčně thrillerových mustrů, nicméně to by provedení nesmělo být takové, že úvodní hodinku tohoto z 90 % němého filmu divák pouze vzdoruje spánku a ve zbytku stopáže protáčí oči nad zfilmováním jakési značně debilní videohry. Sice jsem nečekal víceméně nic, leč dostal jsem ještě méně.

Je to sice nepříliš invenční, nepříliš překvapivé, nicméně řemeslně obstojně zpracované, ergo v podstatě nenudící a navíc díky úvodu Honzovi Tesařovi musí fandit snad každý, kdo se někdy nevědomky nachomýtl v obchodním centru v době výprodeje a šťastně vyvázl jen s pohmožděninami či lehčím PTSD.

Tím Lynčem v obsahu opravdu nebylo vyhrožováno nadarmo, neb šlo o vskutku velmi zvláštní počin, ve kterém sice muselo hrabat i té dechovce v gramofonu, ovšem jinak je to celkem ukousávací nepříliš záživná nuda. Herecky ovšem vynikající, to nemohu říct. Takže i s přihlédnutím (přičuměním/přislintáním) k Páje v upnutém tílku za sumasumární slabší trojici.

V podstatě takový reládovaný Míša Kohlhaas, tentokrát naštěstí alespoň jemně říznutý Robrojem a Sokolím okem (byť o vivisekci Maguy se tentokrát musela postarat hrdinova milá). Jelikož o osmnáctostoletním Dánsku nevím ani prd, nejsem schopen posoudit, jak moc to (ne)bylo bejzd on a trů, sorry, nicméně Mikkelsen samozřejmě ty utrápené pohledy do širých dálav v lezavé kose má nacvičené dokonale, vzhledem ke geolokaci děje se ve filmu nevyskytne tuším ani jediný strom, na jehož větrem zmítané koruně by mohl kameraman nacvičovat uspávání insomniaků a vůbec je tenhle dánský Mičurin o něco méně rozvláčilený než výše zmíněný obchodník s jezdeckými zvířaty, byť i zde v podstatě toliko sledujeme, jak si jedna ambitchiózní bývalá guma dvě hodiny srovnává ve skandinávské prdeli životní hodnoty. Musím nicméně uznat, že to mělo jistý westernový šmrnc a la má velmi oblibovaná Krajina střelců a zvládl jsem to zhlédnout bez jediného usnutí i v pozdních nočních hodinách, byť spočívající v poloze ležícího střelce, etnicitu hrdinovy schovanky lze tentokrát zhodnotit jako dějově legitimní, takže suma sumárum v zásadě beznámitková trojice (ovšem vykuchat trochu vaty a naopak přidat na stopáži plnokrevně hnusné likvidaci loupežníků, mohlo to být i lepší).

Po vynikající jedničce byla má očekávání vysoká, leč již trailer poněkud vyděsil, a to ani ne tak kvůli přítomnosti páně Lecterova prapradědy, ale ve smyslu obav, zda z toho tentokrát nebude jakási podivná akční čalamáda, po jejíž premiéře Alex směle osvětlí půlku Paříže. Jaké tedy bylo mé překvapení, když se z dvojky vyklubala jakási podivná akční čalamáda, jež sice byla cca půlku stopáže jakž takž snesitelná, ovšem čím více se nesla v jihoamerickém telenovelním stylu, tím více mě začínala ze stále intenzivnějšího kroucení lebkou bolet krční páteř, kdy zejména za ten konec, byť již trpně očekávaný, jde dolů hned jedna celá, přičemž celkový dojem tentokrát nezachránila ani Evka, která nejenže je stále prudce použitelná jako vizuální doprovod k pulírování bodných zbraní, ale ty femme fatale jí fakt jdou, nicméně, ač mi to samotnému zní poněkud neheterosechcuálně, ve snímku nemusela až tak často opíchávat vycvičené šermíře, neboť jsem kvůlivá tomu měl zhusta dojem, že čumím na nějaké porno od Mrvel Cumix.

Říkal jsem si, kdy také filmoví fajnšmekři pohrdající fást fůdem a jiní inteleguáni dostanou svého Hanyse Chuje a dočkal jsem se! Což o to, Michal Fprdelohýbač ty sociopatické roboty umí, ale co je to platné, když je jeho nájemný hoch vetknut do opravdu výjimečně děsivě vatované a krutě nudné žvanírny o existenciálních trampotách jednoho osudem smýkaného assasína, u jejíž již první pařížské části jsem jasně cítil, jak obrůstám mechem. Žvanírny navíc pojaté ve stylu zaseklé gramofonové desky a s příběhem tak triviálně pitomým, až mě při sledování napadaly dokonce tak kacířské myšlenky, zda i ten assasínující Nýjo nebyl záživnější (byl). S politováním tedy musím i Finčra škrtnout se seznamu svých oblíbenců a splachuji.