alchac

Žabožrouti se překvapivě docela vycajchnovali, a byť je to převyprávěné mírně neklasicky (což ovšem v případě perunvíkolikáté adaptace spíše pozitivně kvituji), tak mám dojem, že Alex teď nemusí zas až tak moc dumat, zda se nemá proměnit v dynamo. Mírně mi sice natahovaly rozličné anachronismy a obsazení v porovnání s dle mého soudu nejlepší verzí s Yorkem méně nabušené (ale buďme rádi aspoň za to, že tvůrci nenechali Francii kolonizovat Kamerun už někdy za Merovejců a omezili se jen na lehké vyplenění Oranu) a co se Porthose týká, ten byl tak trochu buzna vždycky, nicméně alespoň v případě mého největšího oblíbence Athose se podařilo téměř se přiblížit Reedovi, kteréhožto považuji v daném partu za objektivně nepřekonatelného. Takže suma sumárum a s přihlédnutím k osvěžujícímu potemnění obvykle více či méně komediálně pojatého adaptování mírně nadstřelím a pokračováním nepohrdnu.

Bylo opravdu nesmírně povznášející vidět po užaninevímjakdlouhé době sci-fi, které není toliko lobotomicky vypláchlým digitálním maglajzem o přebarvičkovaném a/nebo přeslazeném hofně, ale je skutečně hodno svého žánrového označení (což ovšem asi bude též důvodem, proč to tu do červených vedle Avangejs asi nikdy nevyleze). Skajpovací formát byl možná poněkud znouzectnostní, nicméně zde i povedeně druhoplánově mementizující a k tomu řádně vychlazenému a ostře Dickovskému tématu sedl jak pederastovi sutana. Pan Baranov mi tímto potvrdil své kvality, resp. ukázal, že umí nejen výpravnou fantasy, ale je i velmi zručný v dirigování nízkonákladové kutálky, ze které dokáže vyždímat silně nadstandardní hudební výkon. Byť na Svatopeterském náměstí si po tomhle koncert asi nikdy nestřihne.

I dříve sice platilo, že Andersonovy filmy jsou jako Hvozdní bonboniéra, ze které se nicméně nějaký ten Grandhotel vylovit dal, ovšem obávám se, že zde autor již definitivně ztarantinovatěl  v tom nejhorším slova smyslu, tj. jeho ego mu zatížilo mozek a tvůrčí schopnosti tak, že pojal potřebu procpat svůj osobitý styl a vizuál na plátno i přesto, že jej neměl pořádně na co napatlat, pročež zde v umění živých obrazů mistr směle dýchl na záda i jednomu zapomenutému českému takysupergéniovi, kterej byl ovšem na rozdíl od tohoto kusu, jenž by hravě do půl hodiny uspal regiment insomniaků na pervitinu, obvykle vtipný a zábavný. V podstatě takový opačný konec křivky, na které se nacházela Francouzská depeše (= obojí o hovně, pouze starší kus dynamicky užvaněný, tento staticky mlčenlivý), na rozdíl od kteréžto zde ovšem chyběl aspoň krátký záblesk na úbytě pošlého Andersonova komediálního talentu v podobě umělecké kapitoly. Takže jedna a půl  z nostalgie za těch několik příjemně kýčovitých barevných fotek.

Historie má zvrácený zlozvyk opakovat se v té nejhnusnější podobě, neb lidé jsou zkrátka nepoučitelní. To se třeba kdysi jeden já taky nechal v důsledku nadstandardně pochvalných recenzí a hodnocení od svých zdejších topmanů ukecat ke zhlédnutí pokračování nejmenované řídké stolice o nejmenovaném citlivém überhitmanovi, byť mu již první část té kejdy způsobila zřejmě doživotní trauma, aby následně dávil i pokračování gumoxichtního Dicka ještě týden a vida – uteklo pár let a ten debil udělal úplně stejnou chybu! A že to dežo ví bylo fakt silné - zase empatický nájemný sociopat vytažený z důchodu, zase ségra na zabití, zase akčně pičoidní čalamáda, v níž např. hrdina sundává helikoptéru ležérně Sylvestrovsky drženým kulometem, ač dva kroky od sebe má lafetovanou M60, padesátikilová kikina hravě zmakává v boji zblízka dva spetznazy paralelně, úplně všichni se libovolně teleportují odkudkoliv kamkoliv (vč. kompletně vybaveného protitankového pluku z Tbilisi do Prateru), neb scénárista je pořád ten stejný kretén, co se bez oslího mostění patrně nezvládne přemístit ani od klávesnice na hajzl a nepohrdne ani obligátním viselcem, zde ovšem vskutku neobyčejně pitomým. Atp. A ne, já fakt nepotřebuju u akčního filmu nějakou sofistikovanou zápletku s nerdsky pečlivou přípravnou scén, ale pokud se ze mě někdo snaží dělat debila až takto mocně, tak se mozek i vkus, kteří oba netoužili po ničem jiném než na dvě hodiny vypnout, chca nechca bouří a posílají nespokojené petice do trávicího traktu. A žel toto není to nejhorší, neb pauzy mezi lobotoakcí byly opět přepečlivě vyfutrovány silně fekálopudnými rodinnými pouty. Oproti jedničce tak shledávám jediný rozdíl v tom, že asi bylo více chechtáků, tak prostě hoši nechali rozjebat o něco více aut, vrtulníků a jatečních cigošů a najali šikovnějšího choreografa, pročež tentokrát to do senkruvny nezahučelo, pouze těsně lízlo její hladinu.

Klucí očividně strašně chtěli nechat uprostřed Hindúkuše havarovat Černého jestřába, ale povedlo se jim to jen tak nějak napůl, neboť než v K.O. Kozojebech nad Džalalabádem dojde k finálnímu gangbangu, v němž si hoši již bez jakýchkoli skrupulí ukazují naleštěné kulky a vyměňují tělní tekutiny (a vice versa), musí divák před zmíněným chytáním olova přetrpět hodinu nepříliš záživného konverzačního chytání bronzu, jsoucího převážně o představování všech gumáků, co tamo prošli. Zkrátit tuto část aspoň na polovinu, byl bych téměř nadšen. Nicméně malýho Klinta po jeho psychedelicky Ďábelském traumatu za jeho zmrdečka v Jasoňově hněvu a za Jasoně v tomto kusu asi vezmu na milost. Jen doufám, že zase nedostane chuť na nějaké spaghetti ai funghi!

Mohu zodpovědně prohlásit, že k nejnovější exCimmeřanově prostituci jsem přistupoval s větší opatrností než na prach alergický celiakik ke generálnímu úklidu mlýnice a přesto se to ukázalo jako zcela nedostatečné. Árný je samozřejmě úplně stejný neherecký špalek jako celou svou kariéru (což zde tedy ale zas až tak moc do očí nebije, neboť kásting – patrně za účelem zamaskování uvedeného – do zbývajících rolí obsadil výhradně jakési podivné moldavské ochotníky), nicméně když zde k obligátnímu výrazu atrofovaného orangutaního samce v LDNce přidal i odpovídající pohyby a držení těla, což jednomu mně definitivně zničilo poslední zbytky bláhových nadějí, že bych se snad možná při velké porci štěstí mohl té Hodiny draka ještě dočkat, šlo o (pro mě zřejmě definitivní) skácení se dětského idolu depresivní samo o sobě tak, že to hravě přebilo dokonce i zážitek z prudce „inteligentního“ „děje“ tohoto kusu, v němž partička retardovaných Austinů Powersů a sluníčkářských dobroserů ze síájej osm dílů honí mezinárodního tenoristu superrafinovaného a ultranebezpečného tak, že by ho na první dobrou a s prstem v nose sebrali i četníci ze Sentropé, přičemž každý svůj pohyb a odkaz na dřívější protagonistovy hity musí ještě opatřovat vysvětlivkami pro průměrné zámořské publikum (čti „pro nevkusné dementy“), pročež si např. při sledování Predátora napříště budu muset u vrtulníkového rokecu vypínat zvuk. A jakkoliv to ještě cca tři čtyři díly vypadalo na jakž takž snesitelnou hovadinu, v jejímž každém dílu se objeví až jeden téměř vtipný vtip a možná i pět vteřin akční akce, bylo volume flašinetářského psychoanálytikování, mentorování a vztahového a rodinného patopatohovnotování šroubováno postupně tolik, až jsem při kulminaci hladiny toho žluklého marcipánu v protiatomovém bunkru bušil čelem o stůl a tajně doufal, že se snad v mezidobí venku zblázní Skynet a z humanitárních důvodů nasype hrdinům na hlavu několik vodíkovek (já bych si teda bezprostředně po zhlédnutí jednu rozhodně dal, neb toto bylo jednoznačně to vůbec nejbolestivější spláchnutí, jaké jsem tu kdy musel učinit) a od chcacího zpěvu (sic!) jsem si musel pustit do sluchátek oblíbené kusy Železných Paniců počínaje tematicky vhodným The Longest Day, aby to má ubohá duše, třesouc se strachem zvracející, nevzdala a nepřinutila k témuž můj žaludek.

To se vám takhle v baru sejde Trojklanně zanícený netopýr s Touhou prznit tvůrce nejlepších netopýrů a Touha Trojklanně zanícenému netopýrovi říká: „Trojklanně zanícený netopýre, já tě sežeru.“ A Trojklanně zanícený netopýr nehne brvou. Asi takhle nějak mohl vypadat vtip před bankou, kdyby chtěl být Rodriguez krutopřísný k(K?)ameňákový vtipálek a nezvládl toliko vykrádat sám sebe a zejména jiné, pročež když už hledal nějakou pořádnou Dominu, měl si dát raději normální inzerát třeba někam do El Metra a dále si nemrvit mlýnkařskou pověst podobným hokuspokusem, který dělal dojem příjemně sedmdesátkově mrazivého mysteriózního thrilleru pouhých cca 10 úvodních minut, aby následně rezignovaně přiznal další Bobbyho scénáristické béčko (a když už vyčórované, tak navíc dost neumětelsky, což mj. vyústilo i v rádoby sofistikovaného viselce, jestli teda jako vlastně vyhrál Kwisatz Haderach nebo Gilda), v němž ovšem tvůrce vyměnil svou osobitou Desperádně Mačetovskou patinu, jež tomu vždy dodala nadsázkový šmrnc a dojem jednoznačně chtěného, za snahu o seriózní áčkovost, která z toho ovšem ve výsledku udělala pouze křečovitě rozpačitou parodii, v níž se, aby té hrůzy snad nebylo málo, režisér navíc tentokrát kástingově „poněkud“ utnul, neb obsadit do poměrně emoční role někoho, kdo za celý snímek téměř nezmění výraz v xichtě, by snad bylo možné s někým jako Lino Ventura nebo Mark Rylance, ale s Mr. Pokrfejsem rozhodně, ale rozhodně né (!!!), anžto snaha o mimické projevy řečeného jelimana ve mně jako vždy vyvolávala silně ambivalentní pocity, zda řvát smíchem či ze zoufalství nad tím, čím jsem to zase zabil hodinu a půl života. Tak snad jedině Bragovic Alči, která z toho jako jediná dělala jakž takž ukoukatelnou záležitost, tedy na tomto místě gratuluji ke druhému zářezu v rubbermanovském triatlonu Démon – Eflek – Nýjo. P.S.: Obsahovalo přítlačná křídla!

Že je Rýčovic Gája Džentleman, je samozřejmě notoricky známým faktem, pro který netřeba snášet Peroutkové důkazy. Nicméně svou minulou Stathamovou parkerovštinou ukázal, že umí i velmi kvalitní retro s neodolatelným aromatem toho nejlepšího z let sedmdesátých a osmdesátých, pročež zde si jednoduše postavil do řady Bergovy retardované Tuleně a rukou Šónova Pistolníka do nich s nonšalancí sobě vlastní vyprázdnil sollimovský Revolver, resp. v závěru rovnou via AC-130 mou celkem oblíbenou odreagovávačku Modern Warfare.  A kdyby tento chutný koktejl autor zbytečně nerozředil, když zejména tomu krocení Hindúkuše by slušel kratší sestřih (a když už jsme u toho, tak o tom, že by bylo bývalo daleko vhodnější, aby si místo dick... pardon, místo Jarheada, střihl tu afghánskou hřebenovku třeba Hunnam, snad ani nijak dlouze nemusím. Tak aspoň že obsazení ústředního uzenáče se povedlo), dával bych plný počet. Takto žel jen o něco slabší čtveřice.

Ad kreténum překombinovaný a patrně z tohoto důvodu několika strašlivými logickými lapsy trpící nehumorně impotentní pokus o znásilnění Agáty, v němž bych exBonda nejraději s rozběhem nakopnul do jeho Herr Kulésů nejdéle po dvaceti minutách – mj. zoufaje si z vědomí, že ta jedovatě přeslazená parodie má ještě další dvě hodiny. Bez hrnku kafe a nějaké dobré knížky v ruce dle mého soudu nedohleditelné na jeden pokus.

Očekával jsem nudnou chujovinu louhující už perunví pokolikáté Stokera, v níž bude pan Klecík utěšeně pokračovat ve zdárném pohřbívání své někdejší kariéry, abych dostal kromobyčejně zábavnou a anemikům nepřístupnou taškařici chutně louhující ty nejlepší kousky jeho strýce (pouze místo starého Corleona zde máme Expandující kmotru a Michaela zkříženého s Fredem), v níž hlavní antihrdina po drahné době dokonce i něco hrál! Jo a nevím, kde vyhrabali tu krpatou Číňanku, ale rozhodně bych z ní udělal příští bondgérl.