alchac

Jó, to byly časy. Špión nebyl vyfintěný desetibojař s kulometem v pravici a kozatou blondýnou okolo krku, padouši nebyli za asfaltové holuby a hlavně vůbec nebylo jasné, kdo je ten hodný a kdo ten zlý, pokud tedy někdo hodný vlastně byl. Zde je ovšem současně ošklivý (ano, blbá reminiscence - to asi ten Morricone). Počasí bývalo stejně zamračené a nevlídné jako čelo hrdinovo, hippoendy se obvykle příliš nekonaly a patos byl pojmem neznámým. A pravda? Tu napsal vítěz do hlášení nad mělkým hrobem, jelikož účel světí prostředky. Žádná uslintaná bondovka s uhlazeným pornohercem v titulní roli, ale syrové francouzské sedmdesátky (teda vlastně už osmdesátky, ale jen o fous) - nádhera.

Redneck Fiction - velmi dobře provedeno. No a ve zbytku odkazuji na přítele stuntmanMIKA.

No toto? Žádný superbuk v přiléhavém nylonu? Výtvarně velmi povedené, resp. v rámci komixových mantinelů zvratkovitě nepřeplácané? Zábavné a vtipné? Je to ještě vůbec Marvel? Kupodivu ano. Ergo povedený vykrádačkový (zejména Hvězděválkově vykrádačkový) koktejl, který nakopává Avengerům prdel na všech frontách. A obsazení pana Nafty jako Grootova dabéra je snad nejzdařilejší džouk ze všech. Alzo - dů jů got máj dyk mesidž?

Mno, to zas jednou padla hlava daleko od špalku! Prvních cca patnáct minut to vypadalo, že se bude železně klátit zhruba stejně obstojně, jako v jedničce. Sice v podstatě naprosto identicky, jelikož až na vypatlané kaledonské sukničkáře nahrazující hordy Dánů je vše při starém (v Anglii už asi rezignovali na referendum o odtržení a řekli si, že proč nerejpnout statečným srdcím pod žebra). Nicméně Vláďu Kulicha jakýsi artritický Jugoš nemůže nahradit ani omylem, čili hlavní záporák zde není tohoto titulu sebeméně hoden. Naneštěstí je tento nedostatek citlivě vyvážen nahrazením takřka dokonalého jedničkového Solomona zdejším Geyem de Ližiňón, který se tváří celou dobu tak, jako by si jeho nerozlučný nosatý přítel zapomněl svůj kyják u něj v prdeli. Želbuch to nejsou ani zdaleka poslední rozšklebené jizvy na rozsekané zdechlině, jelikož namísto obstojně řemeslně zpracované prvokládové řezničiny se film záhy zvrhne v plytkým patosem přesycenou a totálně nelogickou hovadinu (jeden opravdu nemusí být de Vauban, aby poznal, že v počínání obléhatelů i obléhaných cosi nesedí), v níž v souladu s aktuálními jů es trendy svěřili kameru opět jakémusi panu Parkinsonovi a střih epileptickému šňupači pervitinu. Choreografii bojových scén pak pokládám za rafinovanou snahu dodat paraplegikům odvahu také provozovat historický šerm, nebo hodně blbý vtip. Ještě v půlce to bylo tak na hodně slabší dvojku, ale... P.S.: Perlička na závěr - byť jsme svědky obléhání středověkého (!) anglického (!!!) hradu, neobjeví se ve filmu ani na pikosekundu jediný luk.

Koukám, že Vatikán začíná výrazně fušovat už i do filmové produkce. Takže: syn maďarského funebráka, který svou práci zjevně až příliš miluje, zdrhne z baráku a nenapadne ho nic lepšího, než zašít se před tatíkem na Artistovu kolej (nezaměňovat s artistickou kolejí). Chtěje odtud po čase prchnout, je ovšem promptně odlifrován do Vatikánu k apgrejdu na fanatického církevního psychiatra, a jelikož u něj vymývání dutiny lebeční neprobíhá ke spokojenosti vrchního velebníčka, neb se dokonce opovažuje poukazovat na logické nedostatky implantované ideologie (no považte!), je z něj učiněna podržbible Antonína von Hopkinsow. S tímto mistrem kaďolického rajtu tedy chvíli pochybovačně rajtuje na několika magorech, následně si zarajtuje i na šéfovi (kterému zřejmě prdlo v kuli z notorické pařby datadisku Diabla 2), při kteréžto příležitosti odvrhne pochyby, prohlédne a najde vír, pročež perspektivu rajtování s fešnou novinářkou vymění za kariéru profesionálního demagoga s vyhlídkou na maximálně sem tam nějaký ten rajt s ministrantem v zákristii. Hippoendu už chyběli jen prdelatí andělíčci hrající na harfu a svatozář kolem hlavy hrdinného faráře. Pominu-li zdařilou agitační stránku snímku, je to nedomrlý pokus o Vymítače ďábla s nějakým tím zvracením železářských výrobků, rudookou kobylou a hejnem žab. Takže velebnosti, jdu blejt.

Očekával jsem jen velmi slabý odvar zpuchřelého Žhavého sedla, který bude při troše štěstí říznutý alespoň trochou vyšeptaného Podivného dědictví. No a světhe div se, ono to do jisté míry skutečně tak bylo. Ovšem naštěstí jde především o výtečnou, rafinovaně černohumorně fekální záležitost plnou "nekorektních" sexistických, rasistických, antisemitských, homofobních a jiných istických a fobních vtípků, u které jsem se nekontrolovatelně téměř dvě hodiny tlemil. Nebo už mi možná měkne mozek. Ale stávají se i horší věci, třeba že lidé na trhu prostě umírají, pročež sem tam nezbývá, než věci vyřešit tak, že si kolektivně vezmete drogy a nakopete černého kondora do koulí.

Nemohl jsem si po zhlédnutí filmu nevzpomenout na následující dialog: ...polní maršál Haig sestavil brilantní taktický plán k zajištění našeho vítězství na frontě. - Je součástí plánu, že vylezeme ze zákopů a budeme se pomalou chůzí přibližovat k nepříteli? - Jak to víte Černázmije, je to přísně tajné. - Je to stejný plán jako posledně. A taky v sedmnácti předchozích případech. - No, to je pravda. A to je na tom plánu to geniální! Překvapíme pozorného Huna nepřipraveného. Poslední, co by asi předpokládal, je, že uděláme po devatenácté to samé. Je tu však jeden malý problém. - Že ve třiceti vteřinách zase všichni padnou? - Přesně tak. A polní maršál Haig se obává, že to může působit depresivně.

O tom, že tunelování není žádná prdel, by i dnes mohl zasvěceně povyprávět nejeden bahamský exulant. A co teprv za krajně ztížených pracovních podmínek, kdy se musel zchvácený havíř od protinožců lopotit s krumpáčem a lopatou po pás v bahně v temné, úzké štole a bál se přitom i hlasitěji pšouknout, aby jej naslouchající Jerry výbušně neatomizoval i s věrným přítelem kanárkem a oblíbenou krysí rodinkou na dřevěné uhlí. Celé se to navíc obešlo bez patetického a patriotistického žvanění, salutování rozstříleným vlajkám a obdobných blicích rekvizit, které s takovou oblibou servíruje produkce z jů es ej.

Norský nekrofil oprášil své sněhem zaváté, promrzlé nácky, ovšem tentokrát popustil svým úchylkám uzdu do té míry, že bych se vůbec nedivil, kdyby mu v rodném Norsku preventivně rezervovali celu hned vedle Breivika. Nicméně opět se mu povedlo spáchat příjemně čer(ve)nohumornou hovadinu, a jelikož po Grimmovském melouchu měl zjevně o dost tučnější prasátko, mohl se dosyta vyřádit i coby náruživý pařan Wolfensteinu a Hvězdněválkový nerd. Co mě ovšem nejvíce šokovalo je fakt, že pan Wirkola miluje Titanic... Anebo nesnáší? Každopádně finále výrazně rozhoupalo i můj trávicí trakt, který jinak pokládám za v daném směru celkem odolný.

Nápad s Šíleným Parkerem by sice možná nadchl i pana Donalda, leč pan Mičuda se příliš snažil to říznout silnou dávkou něčeho ve stylu Tenkrát u klokanů, aniž by měl Leoneho talent a Morriconeho za prdelí (zde je hlavním hudebním motivem zvuk kotouče cirkulárky mučeného železnou tyčí), a současně prudí s rádoby Tarantinovským kecáním, což mu jde snad ještě hůře. A nejhorší je, že autor zjevně chce cosi sdělit, ovšem sám patrně neví, co by to tak mělo být. Výsledkem je tedy roztahaná hodina a půl čehosi, co nudí s každou uplynulou minutou stále intenzivněji a čehož pointa je stejně blbá, jako předvídatelná. Nejvíc mě tu kupodivu bavilo zoufalé a křečovité Patyzónovo přehrávání - to bylo zvrhlým způsobem opravdu vtipné...