kulyk

Hohol se Strašně mstí divákovi tím, že ve vzácných chvílích, kdy je nějakým omylem vzhůru, preferuje Předkusnu Nudiprdnu Vyblitnaju  před koukatelnou Gnijnou Utopenkovou. Ze záhrobí se vrací více lidí, než tam stíhá odcházet, motivaci některých postav by pochopil snad jen sám Nikolaj Vasilejevič na prahu svého šílenství, závěrečné zvraty a zvratky zmatou i lecjakého protřelého rusoznalce. Ovšem i tak stojí celá trilogie za vidění, už jen proto, aby si divák mnul pacičky, kde a v jaké době sám žije, či, a to je ještě důležitější, že někdy až celé DNY! neomdlí.

Hohol bere vyšetřovačku do vlastních rukou, takže sebou fláká o zem co pět minut a většinu děje stráví v limbu. Dobří ruští lidé jej permanentně sbírají a přesouvají do postelí, aby jim neumrzl, či aby jej neokusovaly veverky.  Kozenky se začaly zbytečně halit, ovšem i tak stojí. Vij. Za vidění.

Díl první. Hohol zaujme svou zálibou v epileptických záchvatech, komatózních stavech i narkolepsii. Nastěnky se docela koukatelně prsí všude, kde to jen jde, proto je Začátek jako jediný přístupný až od osmnácti. Vizuál výborný, mužici uvěřitelní, smrdí i z obrazovky.