alchac

Ježto patřím mezi jedince, kteří si ještě jako malí fakani na základce za účelem důchodového zabezpečení pečlivě střádali víčka od limonády a při jakýchkoliv zdravotních potížích se bodali vývrtkou, ovšem v současnosti jsem se již stihl dožít zdravé skepse velící mi pokud možno nikdy se na nic netěšit předem, neb obvykle pak následuje bolestivé zklamání (viz např. první díl filmového zprasení nejoblíbenější knihy pisatele tohoto pamfletu, které spáchalo Vilné F, kvůlivá čemuž stále váhám, zda se vůbec pokoušet mučit dvojkou), jsem směrem k tomuto seriálu opravdu urputně potlačoval veškeré neblahé doufání a raději se snažil zůstati tím septikem. Naštěstí mohu nyní prohlásit, že zcela zbytečně, neb vizualizace nejenže úplně přesně vystihla atmosféru původních herních klasik překrásným výtvarnem počínaje a stylovým hudebním doprovodem konče, ale i obsazení hlavních xichtů bylo velmi prdelohrncové (zejména „small frame“ bráchu hlavní protagonistky, který jako by Lannisterům z Tyriona vypadl, jsem si velmi oblíbil), ba dokonce nebylo opomenuto důkladné prošpikování děje odkazy na nejlepší film evr via hodný, zlý a ošklivý Gogginsův ghůl, vulgo mazlík numero uno (při přechodu pouště za Tuca, na návštěvě u farmáře za Sentenzu, jinak, ač vlasů nemaje, víceméně Blonďákovatý a sumasumárně skvěle vystižen tímto songem), v míře obdobně hojné, jako jimi byl k mé někdejší radosti nacpán nejoblíbenější (a imo nejlepší) druhý díl hry.  Vykreslení postapo světa shledávám rovněž předloze věrným (= doma rádobyidylická utopie, z níž by se ovšem Orwellovi děsem stáhla prdel, nahoře fašouni nalevo, sekty napravo, pošahanci a kanibalové všude), kvituji plnokrevné zpracování a co se týče děje, tak byť jsem byl první cca dva tři díly mírně znepokojen občas možná zbytečným oslím mostěním, které po zhlédnutí hodnotím spíše jako vynucené pouze osmidílnou stopáží, a některými obecnými seriálovými nešvary, kvalita příběhu i jeho odvyprávění měla naštěstí vzestupnou tendenci, stejně jako úroveň mile morbidního a absurdního černého humoru, který nezůstal naštěstí jen v rovině narážek pro falloutí nerdy (rozbitý vodní čip), ale naopak se na dnešní dobu velmi odvážně dopouštěl tak břitkých alegorií na současné Spojené státy, až jsem občas jen nevěřícně kroutil hlavou, že to dav všelikých neziskových cenzorů ze socek vůbec pustil (asi těm blbům nesepnulo, o čem vlastně to rozličné počínání stádeček ovcí ve vaultech vlastně bylo) a u řady momentů zejména v předposledním díle regulérně hýkal smíchy. Pokud bych chtěl být subjektivně co nejobjektivnější, dával bych asi za čtyři, avšak patře k fanouškovské základně, uděluji jednu navíc za Dogmeata se Šmikšmikem. A samozřejmě chci dalších aspoň pět řad v minimálně stejné kvalitě a to ideálně nejpozději ihned.

Hele, tihleti nízkorozpočtoví hicující Iksmuži vlastně nebyli vůbec špatní. Rozhodně lepší, než inspirační zdroj. Teda myslím samozřejmě ten zMrvel, Corleonovi Sr.+Jr. to samozřejmě nesahá nikam a na nic. Prostě taková mírně nadprůměrná sci-fi zábava s mírně mangovou kyberpříchutí, která rozhodně neurazí.

Tchýně a uzený nejlepší jsou studený. No teda ufff – kam se hrabe batalion Ledrfejsů na jednu princmetálovou bábu! Intenzita tísně, kterou jsem pociťoval při sledování tohoto dokumentárního hororu, by se snad dala vzdáleně přirovnat k tomu, kdybych se probudil z chloroformového rauše přikurtovaný v zubařském křesle a přede mnou si právě pan Lorenc rovnal náčiní. Či ještě přesněji řečeno – probrat se u stolu s před sebou sedící Pekovou, které po zhlédnutí absolutně nevěřím, že to jenom hrála (a propos, Kratina svého strýce Balouna ztvárnil taktéž úžasně), začnu se štípat do ruky doufaje, že jsem na tom zubařském křesle jenom zbaběle omdlel. Snad až příliš děsivě sugestivní a nebýt toho ošizeného závěru, byla by to jasná pětice. I takto se ovšem obávám, abych se dnes nočně nepomočil, pročež si raději pustím na uklidnění třeba oblíbené Vetřelce, byť Ripleyová v mém osobním žebříčku největších filmových nebojácných drsňaček právě klesla na druhé místo za Anetu, neb na jejím místě by mě vezli do Bohnic nejpozději po dvou dnech ve společnosti nastávající švigrmutry.

No to mi ho teda vyndej! Z důvodu účasti členů Thorovic famílie jsem očekával další blivné Vyprštění (zde toliko s kašpárkujícím XXXL Gladiátorem na vrh) a naprosto překvapeně jsem dostal dost možná nejlepčí akčňák poslední pětiletky! Zápletka je sice jak vystřižená z mnou stále celkem oblibované Moderní Warfáry, kvůlivá čemuž jsem neustále šmátral na klávesnici na WSAD, kdykoliv se mladší Šunkomeč zatoulal někam, kam podle mě neměl (a hajzl navíc nereagoval ani na tlačítko „fire“), nicméně provedeno naprosto excelentně, akce je akční, bojová choreografie bojově choreografní, porážkoví Rákosníci nejsou příliš asfaltoví a dokonce i roní krev, ústřední hadrová hlava řádně odporná, Vrána na telefonu tomu dodává i přes mohutné panděro charismatický šmrnc a vůbec to má ten správný říz v duchu nejlepších RamboPredátorózních tradic – pročež zde opravdu netřeba šetřit superlativy a pěticípými! Na lože tedy dnes půjdu zase jednou s širokým úsměvem a dokonale ukojen.

Tihle kokoti na sněhu, nebo spíš na něčem daleko výživnějším, se sice zpočátku jeví jako taková sice pitomoučká, ale jinak celkem stravitelná oddechová komediální blbinka, kterou vskutku mohli být, kdyby Tikka po slabé půlhodince nepřisypal do hrnce nějakou opravdu výživnou duhovou masalu, nezamíchal to jednorožčím rohem a následně výsledný pokrm neservíroval jako hlavní chod skupinové agitační tranzistorové psychoterapyje, u jejíhož sledování jsem ve chvílích, kdy jsem se asi měl smát, zachovával takový pokrfejs, že vidět mě Eflek, okamžitě ukončí nehereckou kariéru, a jejíž klíčové oselství by se dalo shrnout jako „je úplně jedno, jaký jsi beznadějný zoufalý pablb, prostě z toho měj radost!“ A já tedy plně v souladu s tímto vrcholem zenové moudrosti uděluji zasloužený plný počet. P.S.: Dost by mě zajímalo, co to vlastně Fassbender v poslední době hulí.

Oproti předchozí Ďáblově lsti již dr. Runa prakticky nekašpárkuje, příběh více strhává a méně hluše lavíruje a prostředí pražského podzemí mi přišlo také o něco kulantnější. Ovšem prim tu z mého pohledu opět hraje ústřední dvojice Dvořák & Geislerová, jejichž vzájemná buddy chemie opět funguje tak skvěle, že člověk u jejich dialogů snadno překousne i občas přespříliš na sílu tlačenou sázku. Docela mě mrzí, že tihle dva nedostali s Ivanem šanci ještě v další minisérii, která by tak aspoň zase jednou mohla být vítanou protihodnotou za veřejnoprávní výpalné. K absolutní spokojenosti mi tentokrát chybělo jen to, že finálnímu rozuzlení se přece jen nepodařilo schovat „drobné“ alogismy ani za svým mohutným nadpřirozením.

Ajer potvrdil žumpoidní trend i v tomto pokusu o další recyklát Honzy Chuje (akorát tady mu asfaltoví padouši nekuchli štěně, ale vykostili bábu a navrch mu rosmrtali úly), u něhož ta absolutní nezničitelnost vadí daleko méně než bezskrupulózní „dějové“ oslí mostění, které je vydáváno na odiv takovým způsobem, že divák naprosto nemá pochyb v tom, co si scénářiťsta (aha, teď vidím, že stejný neumělec páchal podklad i pro čtvrté Expendebily, tím se to vysvětluje) myslí o jeho inteligenci. Chudák Jasoň měl co dělat, aby to udržel tak tak nad hladinou septiku.

Tradičně netflixovsky pitomý (blbé je to vskutku jen o trochu méně než např. Zachariášova Měsíční Rebelka), přeslazený, přesluníčkovaný atd. příběh amorem postřeleného Mij-Ka Ďu-Šííí-Na zachraňujícího svou lásku ze spárů šíleného MUDr. Mengelštajna. Naštěstí aspoň jeho parťák, Hodný, zlý a nerudný zKundysyn, je vcelku sympaťák a jako vždy velmi schopný fyzioterapeut, kterému jeden klidně uvěří i toho aligátora, a jak je v zemi kimči zaslíbené dobrým zvykem, je to řádně plnokrevné a bojově choreograficky docela kvalitní, takže jako uležet se to celkem dalo.

Tenhle Ranr je sice místy Bledý více, než by mu to slušelo, resp. na můj vkus se zbytečně stydí pořádně ukázat svého Dicka, nicméně kvalitního sci-fi, které není jen přebarvičkovanou pohádkou pro požírače pražené kukuřice, ale je hodno svého žánrového označení, je v posledních letech silný nedostatek tak nějak globálně, přičemž v našich luzích a hájích pak jde o úkaz tak vzácný, že to už spíš jeden narazí v MHD na dobrotivého altruistického slovenského miliardáře. Z toho důvodu tedy velkomyslně odpouštím většinu drobných vad a nedodělků a uděluji čtyři celé, byť připouštím, že příčinou bude možná částečně i odkrvení mozku způsobené silně hypnotickými horními partiemi Hrobovic Andy.

Pohádka o tom, kterak se Kalvera s Nekromongery vydal rekvírovat píci v Gándhíovicích nad Sluníčkovou a nedopatřením při tom nasrali slečnu Obi-Wan Brynnerovou, která s kreténským Sancho Panzou v zádech následně odcválala schrastit po galaxii Sedm dementních za účelem řádného Hovězdného zválkování agresorů, což jim v závěru „velepřekvapivě“ zkomplikoval (pozor, přítlačné křídlo!) Hoň Sólo, je jasným důkazem, že uvařit výživný a chutný ajntopf opravdu nezvládne úplně každý. Byť mě docela nemile překvapilo, že do sorty kuchyňských neumětelů tedy musím po zhlédnutí zařadit i dříve oblíbeného Zachariáše. Vykuchat z tohoto kusu všechny pozérsko patetické kydy, učebnicovou demonsraci artritické neakční antichoreografie a vůbec celkově absolutního scénáristického mentálního vakua, mohly z toho být takové docela hezké závěrečné titulky.