alchac

Musím říct, že po nic moc vlakovém gangbangu a silně korektálním Smradu od Nilu jsem se regulérně obával, že se opět odehraje „cosi podivného" v domě benátském, nicméně nyní musím konstatovat, že jsem nemohl býti dále od pravdy! Branach očividně nalezl ztracené gule a/nebo sebeúctu, přestal agitovat a přihasil si to s dost možná nejlepší kristovkou evr, okořeněnou nádherně renesančně temnou atmosférou potápějícího se sídla, z níž mrazilo téměř stejně jako v ochozech mrazíren kamuflovaných za zimní stadion v jednom středočeském městě stejného jména (přesněji řečeno mrazilo cca stejně, ale mnohem příjemněji).

V podstatě veškeré kouzlo série spočívalo v účasti akčních ikon let osmdesátých a devadesátých, resp. jejich vzájemnému pošťuchování a (sebe)ironizování, takže nelze považovat za překvapivé, že když došli důchodci – dílem vlivem neúprosného zubu času, dílem kvůli jednopoužitelnosti padouchů (tj. nejpozději po nic moc trojce, ovšem fakticky po druhém dílu – pokud tedy člověk pomine vepřového taváryšče Seagala, v současnosti již toliko obskurního pomatence, páně Solovjovova přicmrndávače a mediálního rozkuřovače cara Vladimíra) – byl vskutku nejvyšší čas parkinsonovsky roztřeseně zamávat publiku francouzskou holí, nostalgicky zamáčknout slzu a svěsit oponu. Leč chechtáky jsou chechtáky a Holé Wůdů je třeba páchat až do vyždímání oběti do posledního centíku, a tak zde máme další díl, nyní již zcela nepokrytý pásový recyklát, který je i v rámci žánru Expendebilní naprosto mimořádně, ke vší hrůze navíc v jedné z ústředních rolí osazený patrně nejodpornější jedovatě plastickou… nepěknou věcí současného filmového prů(j)myslu nacházející se vzhledem a nehereckým projevem někde na pomezí voskové figuríny a oživlé nafukovací panny, paní Liškovou, zde navíc opravdu děsivě zmalovanou tak, že mi z ní permanentně zalézaly kulky (doufám, že Statham si za zápasnickou a postelovou scénu vydupal pořádně macatý příplatek za před kamerou provozované zvrhlosti), jíž v otravnosti, akční nepoužitelnosti a trapnosti zdatně sekunduje ten jakože Desperádistův ústřik. Mé dojmy z utrpěného zážitku by se tak daly směle přirovnat k tomu, jako kdybych naklusal na koncert Železných Paniců, přičemž z plakátu u vstupu bych se ke svému nesmírnému poděšení dozvěděl, že Harrisovu basu nahradí Michal David se svým ikonickým nástrojem, za bicí zasedne Ringo a po úvodní Aces High, kterou ještě Murray s Dickinsonem udrželi v mezích jakés takés snesitelnosti, byl druhý jmenovaný skopnut z jeviště a nahrazen Britny Spírsovou, která s kompletní suitou Luneticu po boku okamžitě začala bez jakýchkoliv skrupulí výt The Number Of The Beast. Byť jsem předem čekal, že propad směrem žumpa zahájený ve trojce bude uděšeně pokračovat, tak i já jsem byl zhrozen, o jak žluklou kejdu se jedná, a nebýt stále poměrně funkční chemie mezi původními členy týmu (zejména mezi Slájem a Jasoňěm, ovšem ani Couture a zdravotními problémy očividně limitovaný Dolfi v tomto ohledu nezklamali), kteří to uhláškovali na slabší nostalgické dvě, zcela určitě bych nyní splachoval.

No teda ale tfuj - tohle bylo jen o něco méně hrozné, než když onehdy kuchli čokla Džonu Dickovi! Začátek sice sliboval konečně pořádně plnokrevného komisaře Rexe, nicméně ve zbytku snímku šlo spíše o demonstraci pravdivosti fyzikálních teorií o relativitě času, neb z té zbylé cca hodinky a půl tvoří asi tak 526 minut detailní studie obličeje hlavního hrdiny v ordinaci u cvokaře při jeho zamýšlení se nad oním chlupatým Chocholouškem vytrvale opakovanou otázkou, zda se chce či nechce zabít (mému skandování „Ano, ano!“ žel protagonista nevyhověl). Takže jedna a půl za to, že Dvojxicht přece jen není Gumoxicht, zaokrouhlená nahoru, neboť mám rád pejsky.

Nikdy mě asi nepřestane udivovat, proč úplně ale úplně ta samá kohorta jedinců, která tu je schopna drtivou většinu Rychle a Zběsile pásově (re)produkovaných zMrvlených lobotomických výplachů, v nichž je originality méně než ve vietnamských konverskách, vyhonit do naprosto neadekvátních červených čísel, se čas od času sejde nad vybraným kusem za účelem jeho poflusání z důvodu absence originality, resp. opisování z oblíbených večerníčků (jistě to nebude tím, že tu kdosi napísal, že vraj Stvoriteľ kradne z Camerona), a proč zatímco např. u takových Hvězdných válek je úpa super, jak v nich Lukáš recykloval všechno od válečných filmů po samurajské řezničiny a je znakem správného nerda, že všechny tyhle odkazy do písmene zná, jinde by za totéž měl být tvůrce minimálně popraven světelnou katanou. Předně nechápu, proč aby bylo něco dobré, musí to být nutně nové, dále by mě zajímalo, co se po nějakých sedmi osmi tisíciletích písemného zaznamenávání pohádek všeho druhu dá vlastně označit za originální, přičemž konkrétně ve vztahu k hodnocenému dílu lze cca 90 % v něm obsažených myšlenek najít už v R.U.R a Válce s mloky, které ten pán, co napsal Dášenku (*mrk, mrk*), bohužel neopatřil obrázky s bublinami. Čímž chci zejména naznačit, že ty zde údajně fujky fujky opsané kulturní klenoty na tom v daném ohledu nejsou lépe a argumentovat stran oněch „zlodějin“ dokonce brutální kopírkou jménem Avatar, lze směle označit za opravdu elegantní nasrání si do huby. Ano, Stvořitel je bez jakékoliv debaty neuvěřitelný sci-fi eintopf, do něhož autor neváhal semlít i své předchozí kusy, nicméně eintopf dynamicky akční, až na několik Rambo momentů vůbec ne blbý a zejména přenádherně vizuálně rozmáchlý (s příjemně lahodnou Falloutově mangovou příchutí), v němž mi k mému velkému překvapení dokonce vůbec nevadil ani Denzl junior, a který jsem si proto z uvedených důvodů do poslední lžíce vychutnal a ještě do sucha vylízal talíř. Z důvodů výše uvedených pak povyšuji subjektivně objektivní čtyřhvězdu (no, čtyřapůlhvězdu) na protestní plný počet. P.S.: Po zhlédnutí bych docela rád viděl Edwardse zahrát si ping pong s Blomkampem.

Výsledek nepříliš podařené spiritistické seance pořádané v rámci hodně vostré swings párty, které se zúčastnili Batman, Joker a Marilyn Manson, se vydal z Vyšných Vlkodlaků vybubákovat jedno provensálské dívčí lyceum, přičemž po cestě si např. zahrál s jedním farářem na Palacha. Úvodní setup tedy velmi slibný, leč byť ani tentokrát se nedá říci, že by se démon příliš žinýroval dělat „baf“ už od začátku, byl z pro mě nepochopitelných důvodů hanebně nevyužíván potenciál ústřední světové přebornice v plašení štírů xichtem a namísto toho byl ponechán na můj vkus přespříliš velký prostor tomu nesympatickému spratkovi, její mamince a související rodinné lávstory (aniž by aspoň Mořic paňčelku řádně posedle vypr... ééé, pomiloval a zadělal na pokračování se synkem, kterej by byl nějakej divnej) a rovněž jedné krutě emancypované sestře v akci, kterážto postava je zde kromě plnění povinných soudružských kvót dle očekávání úplně k hofnu. Nemusím přitom ani naznačovat, jaké vykutálené piškuntálie bývala mohla Švíca páchat na frekventantkách výchovného ústavu! Z druhé strany uhledět se to dalo bez přílišného nudění se, takže ve výsledku sice tentokrát poněkud slabší, ale ještě tři.

Když jsem po nadějném začátku už pomalu začínal zívat a brblat na odkudsi se zjevivší utahanost a zbytečné věnování se detailům z páně detektivova osobního života, začaly ty pomalu troušené dílky skládačky konečně pasovat do sebe a violisté zrychleně utahovat kolíky svých nástrojů tak, že ty struny málem natáhly až na plný počet. Po dlouhé době opravdu kvalitně napínající detektivka s lahodně zamřelým odérem toho nejlepšího z klasických kusů francouzsko italských sedmdesátek, tj. mj. se sympaticky pomalým tempem a bez zbytečného žvanění pro debily, k téměř dokonalosti delikátně ochucená výtečným Býčijem, který dokonce ani nemusel dobově poplatně do solárka či obléci lososovou košili, ale vystačil si toliko s velmi šik východoněmeckým pornoknírkem.

Jakožto entita bez platného řidičského oprávnění, která nikdy nevlastnila ani Trabanta a je empiricky ověřeno, že posadit ji za volant čehokoliv pohybujícího se rychleji než traktor jedoucí po poli na redukovanou jedničku (se zapřaženým pluhem), je životu nebezpečné pro kohokoliv v okruhu půl kilometru, v životě se nedotkla plejstejšnu a jediná závodní hra, kterou kdy hrála, je pravěký hit 286tek F1 Race, s níž pohled na čerstvě navoskované Ferrari F8 dělá zhruba totéž, co ranní míchání ovesnou kaší a závody F1 považuje za účinnější hypnotikum než noční čumění na přenosy z MLB, jsem asi již nemohl být méně cílovkou tohoto kusu, a kdyby jej nespáchal můj oblíbený Jihoafričan, patrně bych o něj neotřel sítnici. Co se týče Blomkampa, tak samozřejmě chápu, že jíst se musí, a když mu jistý ješitný Skot zatrhnul jeho Vetřelce (ano, Řiťly, jehly do panenky s tvým xichtem stále ještě zabodávám!), tak holt nepohrdne i tematicky výjimečně tupou hauptkou, v kteréžto si tedy, neměv žádného prostoru pro své typické mírně narudlé sci-fi opičárny, alespoň podobně jako v Čapím humorně zalaškoval s češtinou, pročež slavný italský velocipedista Juju Pepe (jako vždy vrcholně otravný a nyní již i značně vyžilý tak, že by se snad už ani na to gáj porno nehodil) není za jediného zapáleného šulína snímku. A ještě teda něco k filmu – jako nevím, ale sledovat dvě hodiny značně kýčovitou, přeslazenou a krutě šablonovitou pohádku o tom, kterak synek vysloužilé velšské kopačky vytrvalým pařením ke štěstí přišel, mi dvakrát zábavné nepřišlo, a kdyby mě opakovaně nevytrhávali z mikrospánků Sabbati, patrně bych to napálil do svodidel nejpozději v první šikaně. Takže s přihlédnutím k občas kvalitnímu soundtracku ještě za tři, ale s hodně odřeným lakem a urvaným zrcátkem.

Anderson stále umí sehnat skvělé herce a skvěle je povodit mezi půvabně kýčovitými obrázky, leč už nějakou tu dobu trpí též neschopností (nyní asi již chronickou) uplácat zajímavý příběh, jehož absenci se zde podobně jako ve Francouzské depeši snaží maskovat kulometným drmolením dávajícím jednomu mně vybrat toliko ze dvou možností – buď přestanu páně režisérův slovní průjem nejpozději po deseti minutách sledovat, nebo si budu muset skočit pro aspirin. Lepší dvě díky Monsieuru Gustavovi, Šmakovi a zejména staršímu z obou přítomných Benů, který byl jako vždy vynikající.

Krom toho mírně přehnaného začátku (resp. zejména začátku), který mi nemohl neevokovat nevyčerpatelného kulometčíka Toppera Harleye (akorát, že tady by Čárlí skončil zasypaný nábojnicemi ne po pás, ale minimálně po uši), jde o velmi solidní klasicky staroškolské akční béčko se všemi typickými neduhy ale i duhy, takže ve výsledku výrazněji převažuje spokojenost, neb jsem dostal naservírováno přesně to, co jsem si objednal.

Zajímavý příběh jednoho šlonského psychopata s nadstandardně podprůměrnou sociální inteligencí, který patrně díky (kvůli?) tomu, resp. konkrétně z toho plynoucí ochotě jít do naprosto šílených rizik (žel nejen pro sebe), ve své době přinejmenším výrazně dýchal na záda velikému Messnerovi. Nebo jej překonal, zde jde asi čistě o úhel pohledu. Nevím, jestli to byl záměr tvůrců, ale můj dojem ze zhlédnutí je takový, že Jurkovy zážitky bych si jistě rád poslechl někde v klidu nad flaškou vodky (nebo radši bez té flašky – tu chybu snažit se chlastat s Polákem jsem již jednou učinil a stačilo mi to, přičemž je-li v polském filmu někdo označen za nadstandardně vytrvalého i v tomto ohledu, pro běžného smrtelníka je to minimálně na slepeckou hůl), ale do hor bych se s ním asi nevypravil.