alchac

Zhruba takhle nějak by asi vypadalo Grimsby, kdyby byl Šáša Kohn zoofil. Ergo velmi slušné animalfekalporno s několika opravdu vytříbenými gurmánskými momenty, pročež nechápu, co pohnulo distributora k tomu cos takového dabovat, neb tato skutečnost mi jako vždy toliko kurfila výsledný dojem a navíc kdokoliv by na toto vzal své nezletilé ratolesti, které by si o tom následně před spolužáky otevřely ústa, má neprodleně na krku stíhání za ohrožování mravní výchovy mládeže a hned druhý den ráno by mu na dveře zavile bušilo úderné komando soudružek z OSPODstapa. Beranidlem.

Netuším, zda nekorunovaným mistrem světa v dělání debila ze svého publika je autor předlohy, či zda se mu pouze na knize „kreativně“ vyřádil „scénárista“, ovšem vzhledem k tomu, že již po nějakých deseti minutách sledování tohoto nemastně neslaného eintopfu ryzí tvůrčí impotence jsem si připadal jak datel stachanovec po šichtě (pročež napříště asi budu jako jednotu patologické demence používat jeden Napoleon) a jediné, po čem jsem toužil, bylo zítra ráno vstát a opařit kompletní tvůrčí štáb čajem, to ani zjišťovat nehodlám. Doufám, že když už je na konci tak nehezky nab(l)ito na pokračování, dají si Lara s Indym a Old Larderhandem hned nějak zkraje ve Šlonsku hlt kvalitní místní metylovice a ty další dvě hodiny budou jen prázdným čuměním na černou obrazovku, do které si každý s IQ vyšším než dva zvadlé listy špenátu jistě domyslí daleko zajímavější, smysluplnější a napínavější příběh.

Po velmi nadějném začátku pojatém jako Píseň o Rolandovi z pohledu druhé strany zřejmě tvůrčí štáb zpronevěřil rozpočet na nákup dvou cisteren toluenu, pročež snímek velmi rychle zdegeneroval ve velmi neinvenční a lacinou hodinku a půl pyrenejské speleologie s poměrně nepříjemným Antrikristním odérem, takže pokud už náhodou budete mít chuť na nějaký ten legendární úsvit lokálních dějin, sáhněte raději po tomhle Hoffmanovi.

Je naprosto vedlejší, zda protagonista nejprve honil Longinovu píku, aby následně utekl s nástrojem osudu, či zda by třeba hledal v tom naciharaburdí Lindrovu pípu, kterou chtěl vetknout do sudu, neboť šlo o tu nejryzejší esenci klasického Indiánského Jonášování, lekci úspěšného hraní na nostalgické struny a opulentně povedené rozloučení s legendou, které snad muselo potěšit minimálně každého narozeného před koncem poslední dekády minulého tisíciletí. Co se týče drobných vad a nedodělků, tak zde bych si dovolil souhlasit s jeho verbalstvem stran výtek k jisté nevyváženosti, neb i já jsem při leteckém pohledu na trirémy u Syrakus již začal nadšeně pulírovat gladius a nakonec houno, noa ta britská verze Anny Polívkové mi také způsobovala estetický diskomfort. Nicméně přenádherná čtveřice buď jak buď.

Kde už ani astrální zmrt nebere, nezabere ani přilití syntetické náhražkové rodinné cukrové vaty řízlé terpentýnem a voskovkami (vše z výprodeje v Lidlu). Resp. s hororem, u kterého jsem asi 6x usnul, dle mého soudu nebude úplně všechno v pořádku. Tak doufám, že aspoň v pokračování Švícy se zase jednou bude bubákovat pěkně od podlahy.

Kterak Cimrmanův Hamlet bez Hamleta potkal uprostřed hvozdu Zaklínače s Cronenbergem tlachat nad flaškou skřetího dryáku o Záhadě Blair Witch. A celé to zálesácké dostaveníčko jim porežíroval Juraj Herz.

Po zhlédnutí skutečně nevím, zda mám být rád, že alespoň první dva díly byly hravě vtipnou a v tom nejlepším slova smyslu ani trochu nezMrvlenou podívanou, či mám být pekelně nasraný, že v tom třetím Strážci Galaxie naopak zdegenerovali na obligátně zMrvlené Sráče Gaylaxatie, tj. v křiklavě barevný maršmeloun o tom, jak jsou na sebe všichni mocinky mocinky ňuňu bestfrendi, žížátka, dětišky, Kemily femily pro tupé debily, hovnot plný septik, pročež bliju, ač již předem skeptik. Nicméně pokřivená doba si žádá pokřivenou propagandu, takže ač dílem zklamán, nejsem zas až tak moc překvapen tím, že i skrzevá dříve oblíbené hrdiny se mi tu nyní kdosi snaží provést frontální lobotomii, přišít na xicht povinný blahoslavený úsměv a samozřejmě též podprahově vysvětlit, že jediná správná rodina je taková, kterou si člověk sám poskládá ve spojených barvách duhy (a nejlépe z toho, co přistálo Kdovíkde), což je v poslední době již tak rozšířený a otravný kinematonešvar, že provést dneska někdo Holé wůdů dle podobného mustru třeba na Predátorovi, tak si Dutch s emzet nimrodem po závěrečné muchlovačce padnou kolem krku a vstříc zapadající vodíkovce se odkráčí registrovat, načež adoptují facehuggera a odfrčí Noemovou archou šířit lásku do galaxie Aštara Šerana. Takže za tento kýbl vrcholně trapné a dávivě přeslazené nudy jedna opravdu hnusně odřená z nostalgie, ovšem nevidět první dva díly, házel bych právě krutě zesrané montérky do pračky.

Na endlich, Císaři třikrát Sígl Horst! Pokud chtěl doposud jeden já sledovat kvalitní vizualizaci čehokoliv z Wé40Ká, nezbylo mu než slídit na tytrubce po fandovských produktech, jejichž tvůrce žel božstva Chaosu z GW s démonickými hordami právníků v zádech v lepším případě zotročovala (i když – v lepším případě?), v horším je prostě sprostě zařízla a fertig, pročež z oficiálních kanálů se bylo možno nadíti přinejlepším výtvarně a animačně podprůměrných Ultrašmoulů. V případě Angels of Death tak jde o dle mého soudu historicky první ofiko počin, který nejenže konečně dokázal přinést tu správně temnou wárhamráckou atmosféru, ale též solidní zpracování a kvalitní akci (pouze o malinký chloupek horší než v Astartes) s opulentní all inclusive přílohou všeho, co mohou imperiální Übermenschen nabídnout, tj. od řadových plechovek přes terminátory, dreadnaughty a dokonce i bitvy vesmírných flotil – až jsem z toho samým nadšením u patrně nejrozmáchlejší páté epizody málem zavařil hlaveň bolteru. Takže houšť a větší kapky, prosím!

Žabožrouti se překvapivě docela vycajchnovali, a byť je to převyprávěné mírně neklasicky (což ovšem v případě perunvíkolikáté adaptace spíše pozitivně kvituji), tak mám dojem, že Alex teď nemusí zas až tak moc dumat, zda se nemá proměnit v dynamo. Mírně mi sice natahovaly rozličné anachronismy a obsazení v porovnání s dle mého soudu nejlepší verzí s Yorkem méně nabušené (ale buďme rádi aspoň za to, že tvůrci nenechali Francii kolonizovat Kamerun už někdy za Merovejců a omezili se jen na lehké vyplenění Oranu) a co se Porthose týká, ten byl tak trochu buzna vždycky, nicméně alespoň v případě mého největšího oblíbence Athose se podařilo téměř se přiblížit Reedovi, kteréhožto považuji v daném partu za objektivně nepřekonatelného. Takže suma sumárum a s přihlédnutím k osvěžujícímu potemnění obvykle více či méně komediálně pojatého adaptování mírně nadstřelím a pokračováním nepohrdnu.

Bylo opravdu nesmírně povznášející vidět po užaninevímjakdlouhé době sci-fi, které není toliko lobotomicky vypláchlým digitálním maglajzem o přebarvičkovaném a/nebo přeslazeném hofně, ale je skutečně hodno svého žánrového označení (což ovšem asi bude též důvodem, proč to tu do červených vedle Avangejs asi nikdy nevyleze). Skajpovací formát byl možná poněkud znouzectnostní, nicméně zde i povedeně druhoplánově mementizující a k tomu řádně vychlazenému a ostře Dickovskému tématu sedl jak pederastovi sutana. Pan Baranov mi tímto potvrdil své kvality, resp. ukázal, že umí nejen výpravnou fantasy, ale je i velmi zručný v dirigování nízkonákladové kutálky, ze které dokáže vyždímat silně nadstandardní hudební výkon. Byť na Svatopeterském náměstí si po tomhle koncert asi nikdy nestřihne.