alchac

Druhá světová v Atlantiku bývala mé velké hobby, takže jsem se na toto filmové setkání vlčí smečky se spojeneckým konvojem dílem těšil, dílem se jej obával. O něco více byly nakonec naplněny obavy, neb o podobných rimmerovsky sebevražedných (= pod rouškou denního světla) hladinových útocích německých ponorek na doprovod konvoje jsem v literatuře nic nečetl. Asi měli klucí německý nastavenou nízkou obtížnost, takže jejich ponorky měly hodně HP, nekonečnou zásobu torpéd a mohli vesele porušovat rádiový klid dokonce čistě za účelem nadávání z bezpečného úkrytu, zatímco spojenci měli málo hlubinných pum a v hladinové přestřelce (ehm…) netrefovali ani na padesát metrů, leda sebe navzájem. A přitom začátek, ve kterém byla stíhána jediná nespatřená ponorka, byl daleko napínavější a atmosferičtější, než ty závěrečné sci-fi orgie námořních pervitinových smažek. S hodně kyselým xichtem a silným sebezapřením za tři a už nikdy více.

"Zabili jste mi kardinála, tak tady máte přes držku." Několik měsíců čekání na to, kdy budu moci něčemu s klidem napálit pět rudých, se tedy naplnilo. Tahle tudorovská hala plná šlechticů pokládajících se za psovité šelmy, netušíce, jak s nimi jediný skutečný černý vlk v rouše Cromwellově hodlá v souladu s nejznámějším klingonským příslovím zatočit, je i přes zde často zmiňovanou mírnou roztahanost pokoukání vskutku nadstandardní, které se sice nesnaží prvoplánově oslnit, ovšem o to více působivější dojem zanechává. Škoda, že to bylo utnuto dříve, než jsme se dočkali utnutí hlavní postavy po jejím prohnání soukolím jindřichovských „božích mlýnů.“ Rylance byl skvělý a jeho pohled do davu na popravišti by možná trumfnul i Mikkelsenova Kohlhaase.

I přes účast jako vždy odpudivé Zellwégerky mohlo jít o mírně nadprůměrný western, kdyby si Harris uvědomil, že nemá Leoneho filmařský talent, Tarantinovu dialogovou brilantnost a Morriconeho za zadkem, pročež by upustil od zejména ve druhé polovině filmu velmi špatně snesitelné rozvláčnosti a narkotizujících rozhovorů o hovně a kdyby protagonisté častěji než kokoty před téměř automaticky roztahující Bridget Jonesovou tasili taky občas kolty.

Nařeďte sice nepříliš invenční, ale pořád jakž takž koukatelnou vybíjenou v malebných zákoutích jihoasijských slumů odporně sladkobolnou džondickovskou pilčerijádou, z níž příčetného evropského akčního diváka nanejvýš rozBolýwúdu, kterýžto měl po zhlédnutí traileru v pohotovosti, a výsledkem je toto Vyprstění vhodné výlučně pro retardované rádobyvalkýry, jež sní po nocích o tom, jak přeleští ásgardskému gerojovi rukojeť Mjöllniru, či aspoň zadují jeho ebenovému bráchovi do Gjallarhornu. A jelikož závěrečný odjezd hrdinův do Valhally výše řečené dokázal povýšit na čtvrtou, byl jsem nucen hodit šavli a spláchnout.

Zajímavý film o tom, jak řešili rozvoz zdravotnického materiálu v době epidemie před cca sto lety v extrémních podmínkách aljašské zimy. Psíci byly ňuňu, Elias zase po letech vytáhl své nejlepší Četově ztrápené úsměvy, hezky nám tam CGI bouřilo, praskaly ledy a tak. Nicméně s ohledem na aktuální události se mi stále vtírala myšlenka, zda by se nedalo popsanými historickými událostmi inspirovat i v této nelehké době boje proti zákeřnému neřádstvu, které nás aktuálně sužuje. Samozřejmě nemyslím to z Číny, ale ze Strakovky. A když už se před časem nabídl přivézt každému lékaři masku sám Mazku (= Maďar zkurvený), napadlo mě poskládat spřežení ve složení Hamáček, Vojtěch, Schillerová a Prymula s Burešem vpředu a zapřáhnout je do žebřiňáku s nákladem alespoň patnácti metráků… no, ideálně třeba kyslíkových bomb, ale mohlo by se to doložit třeba pytli s cementem (důležitá je zkrátka váha), s kterýmžto povozem by následně zmínění národní tahouni objížděli celou zemi. Musheři by se střídali nejvýše po pěti kilometrech, aby nedošlo k nežádoucímu ochabování bič třímajících paží a délka trasy by byla limitována padnutím posledního tažného kusu. Žel mám ale dojem, že se bude spíše opakovat toliko poučný závěr z tohoto snímku, kdy si zásluhy za cizí úsilí nakonec přisvojí jistý podvraťák, který se nechá zapřáhnout těsně před cílem, aby zapózoval před objektivy.

Как сказал господин Сталин - Нет человека, нет проблем. Tak toto nemělo chybu – od první hysterky přes latentního bukanýra Lábuse, přezvědnou Dášu až po posledního Trojana s jedinou replikou za celý film. Mé pocity po zhlédnutí oscilují mezi potřebou se nekontrolovatelně smát a nutkáním vykopat si zemljanku někde v pohraničí, neboť kdo byl někdy přítomen libovolné schůzi více než dvou osob, na které se mělo něco vyřešit, asi ví, že tohle je těžce bejzd on dz trů story. Zatraceně nejlepší dokumentární horor, jaký jsem kdy viděl!

Sympaticky odsýpající a vysoce natlakované kličkování mezi půvabnými vetřelcoidními potvůrkami a hromadou vodníků, ze kterých by se posral i Karel Jaromír, navíc se závěrečným vášnivým vzplanutím hlavních hrdinů a zde to trůní v modrých? To zase měli v Kauflandu v akci Šalamounovo lejno?

Kokot drevený plechom pobitý byl již od jihoamerické výpravy dle mého soudu nejsilnějším článkem Přibáňovy party a s velkým natěšením jsem tedy vyhlížel jeho vlastní roud můví. Po zhlédnutí musím konstatovat, že žák překonal mistra, což jsem tak nějak očekával. Lebo toto bolo po všetkých stránkach veľmi dobré.

Já jsem samozřejmě čekal, že se v Galaxatii moč a moč dalekokot tentokrát odehrál pěkný průser, ovšem že až takhle velký, to mě v nejčernější noční můře nenapadlo. Děj… teda vlastně jaký děj? Věci se tu od začátku odehrávají jen proto, že si to tak scénáristé řekli, a to bez ohledu na elementární logiku, motivy a charaktery postav, návaznost… prostě úplně všechno. Hrdinové si tedy poletují šup sem šup tam z planety na planetu a po příletu do nové destinace pokud možno co nejrychleji mizí, aby se nebohý divák nedejsith nestačil zamyslet nad smyslem jejich počínání (etalonem čehož jest po celém vesmíru se jen tak teleportující Darth Emo), stříhač jede jak stroboskop na technoparty, deus ex machini makají jak negři pod bičem zavilého konfederáta, dialogy zase někdo pečlivě oškrábal ze stěn Šalamounova septiku a počet zmrdvýchvstání trhá řiť i Noci oživlých mrtvol. Gratuluji tedy panu Abramsovi a jeho ansámblu, že se takto nesmazatelně zapsali do kinematografického análu, protože vymyslet a realizovat něco tak veskrze pitomého je svým způsobem také kumšt. Jen by mě zajímalo, kdo z Disnejích trychtýřů řádu Židáj tak strašně nenávidí Hvězdné války, že mu stálo za to zacvakat Lukášovi a následně septikulárně celé universum pohřbít Mandalorianem, předchozí epizdodou a zejména tímto hnojem, jehož mottem by mohla být poslední (či dočasně poslední) Paltapínova slova před smrtí (dočasnou smrtí) – I am all the shit. Tů bí inkontinjůd…

Samozřejmě jsem mohl čekat, že když už někdo potěší alespoň animovaným ztvárněním nejkreaturitivnějšího (= subjektivně nejlepšího) nápadu na zpracování jinak nesnesitelné DC ikony, tak to ve výsledku přesladí, přizdisráčsky z rudé přelakuje na hvězdněpruhovano (viz např. emocionální podpásovka s gulagem a následná anihilace Džugašviliho) a zejména okleští o geniální závěrečnou pointu, za kteréžto "opomenutí" bych autorovi scénáře naordinoval aspoň třicet let v nějakém fajn letovisku na Kolymě.