alchac

Budu se sice v podstatě opakovat, ale hledět na skupinku historicky šermujících osob, byť toliko čtyřčlennou, která s rozličným bodnosečným arzenálem nezachází jako s krumpáčem, mému oku ulahodilo natolik, že jsem ochoten jej přimhouřit i nad tím, že jako pravlast pastevců koní mohlo být zvoleno spíše České středohoří a že režisér za flašku medoviny neukecal tuhle partičku o práva na song pod závěrečné titule.

Dokud Miss fretčí xicht pouze Brutálně Nikituje, tak to ještě celkem jde. Jakmile ovšem začne rodinně hovnotovat, tak... to také jde, ale rychlosešupem do hajzlu.

Ohavná CGI lvice zabija… zabíje… zabijákyně, schopná zhypnotizovat svou oběť, donutit jí odejít s ní do křoví a teprve tam ji naprosto bezhlučně zahlušit, nařezat jí kůži na souměrné kostičky (asi na pozdější opékání), jakož i zjevovat se v nejpředvídatelnějším místě a čase hrdinům v zádech, ale neschopná vlézt pod auto vs. PTSD terapeutická skupina tří nesnesitelných kravek a žoldnéřského kokotmanda složeného z hluboce citlivých, zásadových a morálních hoššanů a velitelky, jež je ve svém partu uvěřitelná zhruba stejně, jako by byl Dolph Lundgren v roli Nelsona Mandely. A to ještě není to nejhorší! Nevzpomínám si, že by v jakémkoliv z audiovizuálních zvěrstev mnou dosud zhlédnutých míra debility počínání jednotlivých postav dosahovala až takto neuvěřitelných hlubin – počítaje v to i první díl Premiéra Jaromíra Soukupa…

Fujtajbl, to jsem si zase jednou naběhnul! Časy, kdy pan Ayer dovedl napsat vskutku nadstandardně kvalitní vybíjenou umaštěnců či/a nigga chlapců, jsou nejspíš definitivně minulostí, neboť toto byl ten suverénně nejdebilnější kus jím popsaného hajzlpapírů, který se kdy jal vizualizovat. Marně nyní lovím v lebce snímek, v němž mi byly absolutně všechny postavy ukradenější, téměř celý děj (včetně „uzemňovací“ pointy) dával dokonalejší nesmysl, a který byl promořen bestiálnější dávkou dávivý reflex stimulujících rodinných flešbeků. Závěrečné titulky této pseudomexické telenovely, do níž kuchtík, nemaje chilli, po babicovsku najebal tolik patetického žvanění, že by to stačilo na tři řady Esmeraldy, jsem toužebně vyhlížel cca od poloviny stopáže.

Poměrně realisticky pojatý, řemeslně velmi kvalitně zvládnutý, značně naturalistický, překvapivě minimálně patetický, občas i povedeně vtipný, do vlastních řad nemilosrdně pálící (neb míra principiálního zmrdství a absence elementární úcty k životu jednotlivých gumáků roste úměrně se šarží, vzdáleností od přední linie a úrovní stranické vymytosti) film o Velikoj otěčestvennoj vojně, katoryj byl sdělánnyj v Sajůzu? No to snad ani neni! Pravda, v závěru si přece jen malodci neodpustili trochu velkovlastenecké kecavky (mezi producenty jsem marně hledal Ruskou pravoslavnou církev) a také „ruský“ útok na kulometné hnízdo v podání Wehrmachtu, takže musím tomuto dílku chca necha trochu proplejt epolety, ale jinak překvapivě velmi kvalitní feldflaška vodky!

Lannisterovi škrtli ze scénáře ségru, pročež, nemaje do čeho píchnout, zachlastává na lesní samotě taktéž škrtnutý potěr, chrání stromy, objímá jeleny a leští pomalu rezavějící lauf. Tato idyla mu však vydrží jen do té doby, než mu v rezervaci začne mírně jebnutý Kopčem Železný masařit luzné náctky, což nasraného lesa pána zvedne od flašky a vyrazí ozdobit si hájovnu hejkalí kožkou. Od té chvíle se perunžel zajímavě začínající leč zvrhne v pitvání starých traumat dvou vidláckých rodin, v němž značně debilní počínání protřelého expytláka z mokré čtvrti shledávám ještě nejméně patologickým. A vše se samozřejmě vyřeší a v dobré vyzvrátí.

Královi, jehož filmové adaptace mě (až asi na tři výjimky) s železnou pravidelností těžce nudí, jsem dal s ohledem na dvě oblíbenkyně v pozici protagonistek (resp. antagonistek) po dlouhé době zase šanci a musím říci, že po zhlédnutí se ve mně mísí velmi rozporuplné pocity, neb Můra zvládla tu fanatickou svíčkovou ježibabu s krutou fobií z penetrací (byť v práci píchá dokonce s pomocí mašin!) zahrát tak sugestivně, až mě po dvaceti minutách přepadlo nutkání vykosit jí ze své herecké topky, neb nyní mě bude zřejmě strašit ve snech minimálně stejně tak dlouho, jako svého času Šmeral po první ráně Kladivem. Nicméně kašlat na tu starou Torquemádovou s přece jen již poněkud přetočeným tachometrem, ale z Chloé mi kvůlivá jejímu rovněž vysoce kvalitnímu ztvárnění přestoupení ze světlé na temnou stranu Síly bude asi taktéž pěkně dlouho cukat pouze v oku! Každopádně hezká ukázka toho, jaká prdel bývala mohla být s obdobně pochybně upleteným Anakinem, kdyby jej vrhla ultrabigotní hydra a v mládí byl vychováván v souladu s moderními kuřimskými trendy rozvoje osobnosti a šikanován Ártůem a mistrem Yodou.

Hodnotím jako naprosto ženiální, neb se mi již dlouho nestalo, abych u nějaké podobně laděné chujoviny (zde doslova) hýkal smíchy. Ale ať mi nikdo netvrdí, že autoři scénáře nevykradli Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého!

Druhá světová v Atlantiku bývala mé velké hobby, takže jsem se na toto filmové setkání vlčí smečky se spojeneckým konvojem dílem těšil, dílem se jej obával. O něco více byly nakonec naplněny obavy, neb o podobných rimmerovsky sebevražedných (= pod rouškou denního světla) hladinových útocích německých ponorek na doprovod konvoje jsem v literatuře nic nečetl. Asi měli klucí německý nastavenou nízkou obtížnost, takže jejich ponorky měly hodně HP, nekonečnou zásobu torpéd a mohli vesele porušovat rádiový klid dokonce čistě za účelem nadávání z bezpečného úkrytu, zatímco spojenci měli málo hlubinných pum a v hladinové přestřelce (ehm…) netrefovali ani na padesát metrů, leda sebe navzájem. A přitom začátek, ve kterém byla stíhána jediná nespatřená ponorka, byl daleko napínavější a atmosferičtější, než ty závěrečné sci-fi orgie námořních pervitinových smažek. S hodně kyselým xichtem a silným sebezapřením za tři a už nikdy více.

"Zabili jste mi kardinála, tak tady máte přes držku." Několik měsíců čekání na to, kdy budu moci něčemu s klidem napálit pět rudých, se tedy naplnilo. Tahle tudorovská hala plná šlechticů pokládajících se za psovité šelmy, netušíce, jak s nimi jediný skutečný černý vlk v rouše Cromwellově hodlá v souladu s nejznámějším klingonským příslovím zatočit, je i přes zde často zmiňovanou mírnou roztahanost pokoukání vskutku nadstandardní, které se sice nesnaží prvoplánově oslnit, ovšem o to více působivější dojem zanechává. Škoda, že to bylo utnuto dříve, než jsme se dočkali utnutí hlavní postavy po jejím prohnání soukolím jindřichovských „božích mlýnů.“ Rylance byl skvělý a jeho pohled do davu na popravišti by možná trumfnul i Mikkelsenova Kohlhaase.