HERGImanCZ

Origin epizoda, která ale moc nekoresponduje s dosavadním děním v sérii. Páté epizoda třetí řady Titans se nám snaží vysvětlit, jak to vlastně bylo se vznikem Red Hooda. Přestože to jako epizoda působí v podstatě dobře, jako část série to moc dobře nefunguje. Zatímco doposud nám byl Red Hood totiž prezentován jako záporák, jenž se neštítí brutálně vraždit nevinné civilisty či hrdiny, zde se nám snaží namluvit, že se jedná pomalu až o klasického antihrdinu. Navíc je tu částečně problém i s kontinuitou, kde se tolik událostí za tak krátkou dobu zkrátka nemohlo stát. Nejsem také fanouškem berliček, jako je zde plyn od Scarecrowa, protože postupný psychologický přerod v zápornou postavu má zkrátka větší grády. Pokud pominu samotné komiksy, tak může být příkladem například videohra Batman: Arkham Knight, kde to díky tomu vše působí více uvěřitelně a postavy lze lépe chápat. Na druhou stranu se mi zde líbilo vykreslení vztahu mezi Jasonem a Brucem v kontrastu s tím, jaký měl Bruce vztah k Dickovi. Porušení Batmanova kodexu v první epizodě tak dává mnohem větší smysl.

Hodně zvláštní mix, který i přes svou snahu zaryté fanoušky asi nepotěší. První epizoda Křídového kempu na první pohled působí jako snaha vyždímat o něco více značku Jurského světa a prodat ji tak mladšímu publiku. Problémem ale je, že to působí neskutečně schizofrenně. Na jednu stranu tu máme několik vizuálních odkazů na první Jurský park, ze něhož je převzata i samotná hudba, zatímco na straně druhé je tu tolik nesmyslů, že si nejsem jistý, zda tvůrci viděli některý film z nové trilogie, kam je seriál zasazen. Už samotný vizuál připomínající původní park totiž nedává smysl, protože ve filmu z roku 2015 bylo dost jasně naznačeno, že vedení Jurského světa nechce mít se starým parkem moc společného. Dalším nesmyslem je například scéna, kde zaměstnankyně prohlásí, že vezmou uniklého Compsognatha zpět k rodičům, což už z principu toho, jak dinosauři vznikají, nedává smysl. Také se zde mluví o kapacitě 500 dětí v plném provozu. To jsem také nepochopil, když dle filmu by Jurský svět už v plném provozu měl být. Celé místo navíc působí neskutečně nebezpečně na to, že by to měl být kemp pro děti. Ocenil bych také vysvětlení, jak se do výběru těch šesti šťastlivců dostal chlapec, jehož jediná charakterová vlastnost je zvracení. Samotná animace je dost průměrná, ale na seriál asi dostačující. Vypíchnout musím ale dinosaury, kteří hlavně v druhé polovině epizody vypadají nádherně. Na druhou stranu jejich pohyby, hlavně pak Velociraptorů, zase vůbec nedopovídají tomu, na co je divák zvyklý. Nejvíce na tom zamrzí to, že vše zmíněné jsou v podstatě detaily, které by šly jednoduše opravit. Takový úvod epizody totiž ukazuje, že to jde a tvůrci jsou toho i schopní. Během ní jsem opravdu žasl a byl nadšený. O to větší zklamání byl zbytek, kde se zmíněné detaily prostě nakupily tolik, že kazí výsledný dojem.

Klasická blbina mířená na teenagery, která je ale svým způsobem i zábavná. První krev rozhodně nenabízí nic originálního. Je to klasický příběh o zakázané lásce, který je ale zabalen do upíří tématiky. S hlavními hrdinkami nemá nikdo pochopení a chtějí je přetvořit v ty správné slečny, tady konkrétně v upírku, jež bude dělat čest své rodině, a lovkyni nemilosrdně zabíjející všechna monstra, přičemž se nikdo neptá, co by chtěly samotné dívky. Zkrátka dokonalý recept, aby se v postavách viděl každý puberťák, protože ruku na srdce, také jsme v té době měli často pocit, že nám nikdo nerozumí. Na zvolené cílové kategorii v podstatě nevidím nic špatného, problém je spíše v detailech. Často tu slyšíme o historii, složité upírské politice či pravidlech cechu lovců. Informací tu máte zkrátka mnoho, přesto z nějakého důvodu nedostanete pocit, že byste sledovali funkční svět. To způsobuje primárně fakt, že to není soubor pravidel, ne kterém by se mohlo stavět, ale čisté střípky jen tak na oko, které do sebe ale zkrátka nemohou zapadnout, pokud si je pokusíte zpětně poskládat. Jeden příklad za všechny je, že v tomto světě očividně vědí o existenci upírů, nebo alespoň to vyplývá z posledních epizod. Neexistuje tu ale žádná speciální vládní či městská organizace, která by byla prevencí před monstry. Dalším kůlem do srdce seriálu je pak samotná audiovizuální forma zpracování. Většina scén je natočena až příliš obyčejně, je tu přebytek hudebních pasáží a červený filtr, když Juliette má chuť na krev, působí spíše komicky. Když už se objeví nějaký zajímavý nápad, jako například pohled z očí umírajícího člověka v předposledním díle, nemůžete ho brát vážně kvůli předchozí nebo následujíc scéně, jež je prostě zmršená. Zároveň jste občas svědky něčeho opravdu bizarního. Ukázkou nechť je závěr páté epizody, kde se to blíží pomalu k dialogům ze čtvrtého Sharknada. I přes všechny nedostatky mě však drželo to, že jsem holkám zkrátka celou dobu fandil, ať jim to vyjde, a trochu mě mrzí, že se pokračování nikdy nedočkáme. Je mi ale jasné, že by si to seriál ve výsledku ani nezasloužil. I když kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby druhou řadu dostal na starost někdo alespoň trochu kreativnější, třeba by z toho byl úspěch blížící se nechvalně proslulému Stmívání.

Opak toho, čím Bonding do té doby vynikalo. Zatímco humor první řady balancoval mezi podivnou reálností a šokováním diváka, začátek druhé řady pro mě byl zklamáním. Některé vtipy pořád pobaví, hodně jich ale působí vecpaných na sílu, mimo charakter daných postav či dokonce nevkusně (viz scéna s chodidly). Místo jednoduchých charakterových oblouků z první řady se tu dostavila snaha o rozebrání více postav a připravení zápletky pro zbytek řady. Na krátkou stopáž je toho ale moc, působí to překombinovaně a v podstatě tu chybí nějaký mini příběh, jak tomu bylo doposud, takže to jako celek moc nefunguje.

Bonding je hodně specifickým seriálem. Někomu to bude připadat praštěné, někomu bizarní. Ve výsledku je ale první řada perfektním využitím zvoleného tématu. Je to primárně komedie a tak to musíte brát. Zatímco ale takových Padesát odstínů šedi je v podstatě pouze vlhkou představou autorky předlohy, zde v podstatě vše vychází z často paradoxně poměrně reálných situací. Příběh je tu poměrně jednoduchý, dokonale tak ale pasuje k malému počtu epizod navíc s krátkou stopáží. Obě ústřední postavy si tu projdou svou cestou a předposlední epizoda je v podstatě perfektním uzavřením. Jedinou vadou na kráse je asi závěrečný díl, který je poměrně zbytečný a jehož funkce má být snad jen lákáním na pokračování. Jinak jsem si ale první řadu Bonding užil jako v poslední době málo co. Rozhodně mohu doporučit každému, kdo hledá něco s touto tématikou, ale ve výsledku i těm, kteří by chtěli v odlehčené variantě nakouknout pod pokličku těchto netradičních praktik.

Je Avatar vážně tak dobrý? Avatar... Film, o kterém jste v roce 2009 nemohli neslyšet. Upoutávky běžely v televizi, rozebírali ho v rádiích, mluvili o tom vaši kamarádi. Pro mnohé to byl technický zázrak, pro jiné silně nadhodnocení Šmoulové či sci-fi kopie Pocahontas. Mně bylo tehdy 13 a už to, že mou nejoblíbenější částí byla tehdy hláška „chčijou nám všem na hlavu a ani se to nesnaží vydávat za déšť“ z úst Sigourney Weaver, poměrně vypovídá, že jsem nebyl náročným divákem. Takže jsem dodnes žil v podstatě bez jasného názoru, čím Avatar tehdy byl. A když se po třinácti letech znovu vrátil do kin, nedalo mi to a šel jsem to bez předsudků s myslí čistou jako vyprané ponožky zjistit. Podle samotného Camerona je totiž právě návštěva kina tím správným způsobem, jak si snímek vychutnat. A jsem neskutečně rád, že jsem to udělal. Divil jsem se, jak to během úvodního přistání na Pandoře postupně v hlavě všechno naskočilo. Všechny postavy, ač vychází z běžných archetypů, se mi v tu chvíli vybavily, což jen ukazuje, jak silným filmem Avatar je. Když už jsme u toho, je to zároveň dokonalá ukázka, jak James Cameron dokáže s jednotlivými šablonami charakterů pracovat. Už jen samotný Jake Sully, jehož příběh o lásce k Neytiri, která je v podstatě nepřítelem, je v základu v podobné variaci postavou tolika dalších filmů, že byste to na prstech rukou nespočítali. Ale Cameron mu přidal jeden detail, který příběh obohatí hned o několika vrstev. Jake nemůže chodit. Tato vlastnost nejenže přidá Jakovi nadšení, že může pomocí svého avatara stát na nohou, zároveň ale posílí i druhou stranu vah, kde za shromáždění informací může získat schopnost chodit i ve svém reálném těle. A je to detail, ale Jakovo rozhodnutí a postavení se proti Quaritchovi, který mu ty nohy slíbil, je o to odvážnější a emočně silnější. A i právě zmíněný Quaritch je vybudován tak, že je vám už předem jasné, aniž byste ho před samotným finále viděli v jakékoliv akci, že zabít ho bude pekelně těžké. Mohl bych povídat o všech postavách, ale myslím, že jsem už dostatečně naznačil, že si Cameron zkrátka dal záležet, a tak vypíchnu už jen tu nejlepší. Mou nejoblíbenější postavou je samotná Neytiri a Zoe Saldana si svým výkonem bere většinu scén pro sebe. Dokáže totiž dokonale skloubit půvab a krásu s její divokostí, kdy místy působí opravdu až jako zvíře. To si jde samozřejmě ruku v ruce s vizuálem a CGI. A u této kapitoly musím říct, že je mi špatně z toho, když vidím, co chrlí ven třeba Marvel v posledním roce. U Avatara je vidět ten čas, ta práce, ta snaha a ta chuť vytvořit něco unikátního. Práce s kamerou, close upy, správně využitý slow motion, dokonale padnoucí hudba, všude je taková pečlivost, která prospívá nejen akci, ale hlavně emocím. Z těch postav je cítit, co prožívají, a máte zkrátka pocit, že jste tam s nimi. To vše je zasazeno do prostředí, které působí neskutečně živě a funkčně. Příkladem ať je opět úvodní scéna při přistání, kde chodí roboti a přesouvá se náklad. Už tady můžete totiž vidět v kole jednoho z vozidel obrovské šípy, což nádherně ukazuje, že se to RDA nejde s domorodými Na’vi úplně snadno. V pandorské přírodě pak můžete vidět nejen zvířata, ale i zajímavé rostliny, které zdejšímu propojenému ekosystému dodávají zase další vrstvu. Slyšel jsem argument, že žádní ti tvorové vlastně nejsou tak unikátní a jsou vesměs odvození od našich reálných tvorů. A ano, to uznávám. Ale řekněte mi, když pominu geniální design Vetřelce, kde najdete tvory, které nejsou našim zvířatům podobní? To bychom pak museli odsoudit drtivou většinu i těch nejkultovnějších sci-fi, na něž nikdo nedá dopustit. Avatar je zkrátka jedním z Cameronových klenotů. Pokud vám příběh přijde slabší či příliš 90kový, ač je dle mého zabalen do unikátního zasazení s novými nápady, budiž. Nikdo ale Avatarovi nemůže upřít tu práci, kreativitu a preciznost, se kterou je nám naservírován, a já jsem neskutečně zvědavý, co nám přinesou kolik vydělají pokračování.

Akční nářez s nabušeným tempem! Black Adam si na nic nehraje, je to superhrdinský akčňák, který je rychlý, zábavný a plný sympatických postav. Je to v podstatě klasika s Dwaynem Johnsonem, jen tentokrát zabalena do komiksového pozlátka. Největší problém filmu je, že si tvůrci vzali až moc velké sousto. Postav je tu přehršel a to samé platí pro myšlenky či nové informace pro DCEU (rozšířený vesmír DC). Působí pak trochu zvláštně, že je zde představena jakási Justice Society, o které například v Justice League nepadlo ani slovo, i když se domnívám, že by se na záchranu světa tento tým vcelku hodil. To samé platí pro nový materiál. Scénáristé Black Panthera si můžou v klidu dovolit používat hojně vibranium, protože ho známe už z předchozích filmů. Tady by to ale zkrátka potřebovalo nějak definovat, co s tím lze dělat, jaké má vlastnosti, atd. Krásný příklad z DCEU je, když Lex Luthor v Batman vs. Superman během dialogu představí kryptonit a divák hned ví, co čekat. Co se týče myšlenek, máme tu například myšlenku utlačovaného lidu nebo otázku, co znamená být hrdinou či padouchem a kdo je svých schopností hoden. A na všem zmíněném by se v základu dalo stavět a rozvést to do něčeho hlubšího, ale tady na to tak nějak není čas. Pokud jste dočetli až sem, musíte si myslet, že jsem byl zklamaný. Opak je ale pravdou. Veškeré tyto problémy jsou opravdu čistě ve scénáři. Vizuál k sobě vcelku ladí, hudba je skvělá a tempo smrtící. Ten film vám během své stopáže nedá ani čas přemýšlet a já jsem si pomítání neskutečně užil. Pokud na Black Adama tedy půjdete s tímto vědomím, věřím, že zklamaní nebudete.

V podstatě filmu nemám moc co vytknout. Snímek The Woman King mě nedávno nalákal svým trailerem a já si řekl, proč to nezkusit? Čekal jsem lehce nadprůměrný akčňák inspirovaný historičkou tématikou. Ve výsledku se z toho ale vyklubalo něco lepšího. Film funguje jak po emocionální stránce, tak po dějové. Některé postavy se sice více drží zavedených archetypů, samy jsou ale zároveň důkazem, že při správném uchopení a našroubování na děj to vůbec nevadí. Hudba je tematická a občas doplněna o tanec domorodců, což filmu dodává o něco artovější nádech. Nakonec nechybí ani poselství, jež ale nejpůsobí nijak nuceně. Kdybych si měl nějak rejpnout, mohl bych zmínit asi samotné souboje, které jsou místy trochu chaotičtější. Jedná se ale spíše o standard současné akce, takže to ani neberu v rámci hodnocení v potaz. Raději si tedy rejpnu do některých zdejších uživatelů, protože dát filmu odpad a jako jediný argument uvést, že tam není žádný běloch, je fakt směšné. A navíc to ani není pravda, takže takoví lidé film asi ani neviděli. Pak se tu také objevuje kritika odchýlení od skutečné historie, což je rozhodně validní argument. A vzhledem k tomu, že tuto dobu nemám plně zmapovanou, nemohu proti tomu nic namítat. Jen by mě zajímalo, jestli to všichni tihle lidé vyčítali i opěvovanému Gladiátorovi a taky ho odměnili nula hvězdami. Vím, tohle je asi trochu zvláštní styl recenze, myslím si však, že u snímku, který dostává nízká hodnocení v podstatě za nic, je občas potřeba na podobné výlevy reagovat. A vy ostatní, šup do kina a sypejte sem nějaká relevantní čísla, ať Češi a Slováci nepůsobí jako kulturní barbaři.

Tohle je ta cesta, kterou se MCU musí vydat! Abyste mě nepochopili špatně, ne, opravdu to nemyslím tak, že by zbytek následujících snímků musel být černobílý. Vezmeme to ale popořadě. Marvel se poslední dobou snaží tak trochu experimentovat, doteď to ale nikdo nedotáhl do té správné míry. Měli jsme tu WandaVision, kde byl začátek dost slibný, pak se vše ale zvrhlo a byla z toho taková MCU klasika. Pak přišla Ms. Marvel, která se ze začátku tvářila jako dobrodružná teen komedie, kde bude největším úkolem hlavní hrdinky dokázat své rodině, že dělá správnou věc. Vše se ale opět muselo překlopit na záchranu světa, přičemž to zajímavé bylo zahozeno. Čtvrtý Thor byl rozhodně autorský film, ale bylo to až moc infantilní, na film v kinech měl špatné efekty a krom záporáka to prostě nefungoval. She-Hulk byla zase pokusem o sitcom, samotní tvůrci si ale očividně moc nebyli schopní poradit s našroubováním toho všeho na superhrdinský seriál. Nejeden fanoušek tak pomalu ztrácel víru v tento velký vesmír. Pak ale z čista jasna přišel Werewolf by Night. Není sice perfektní a místy tam je cítit Marvel víc, než by bylo potřeba, ale ve výsledku to funguje! Film vidím jako takové tři segmenty. Nejsilnější je rozhodně začátek, kde atmosféra a tajemnost celé té noci vytváří neskutečné napětí a skvěle to funguje se stylizací starého černobílého filmu. Trochu to sice opadne v prostřední části, jež se spíše konverzační. Potěšilo mě ale, že dialogy jsou psané více na vážno a hlavní dvě postavy jsou vcelku dobře vykresleny. Líbilo by se mi ale něco podobného i u ostatních lovců, kteří mě vizuálem velmi zaujali a doslova jsem prahnul po tom vědět o nich víc. Finále má pak skvělou gradaci a je cítit, jak je monstrum každou sekundu dravější, brutálnější a krvelačnější. Tady opět vynikne rozhodnutí pro černobílý snímek, kde právě ta potřeba domýšlení si barev nejen všude stříkající krve dělá vše děsivější. Werewolf by Night mi dodal naději, že se správnými lidmi na režisérském křesle má tento vesmír ještě co nabídnout, a nezbývá se než modlit, že podobných projektů bude víc.

Je tohle opravdový konec zlaté éry poníků? První klasická řada nové generace My Little Pony navazuje na nedávný speciál a já nechápu, jak je to možné, ale nese si zase ty stejné problémy. Zatímco staré postavy jsou karikaturou toho, čím byly v New Generation, motivy a pozadí nových nedávají úplně smysl a hlavně Misty si často protiřečí tím, čemu věří, s jejím reálnými činy. Pozor, teď bude malinký spoiler, ale proč trénuje dle jejích slov zlý smích, když věří, že její mentorka dělá tu správnou věc? Chápu, jedná se o humorný prvek a v podstatě to se všemi ostatními vtipy dokonale ukazuje, že zde chybí jakákoliv snaha potěšit kohokoliv jiného, než jsou malé děti. A já jsem to schopný tolerovat, problém je, že taková Pipp se tu mnohokrát dostane do situace, kde mě ta postava svou existencí už jen vytáčí. Seriál tak už není ani něco, co by rodič mohl pustit dětem, zatímco by nerušeně mohl dělat své věci. Děj se u několika epizodách točí opravdu okolo ničeho, svět se během celé řady nikam neposune a divák navíc stále nedostane skoro žádné odpovědi jak na staré otázky z filmu, tak na nové ze speciálu. Jedinou světlou chvilkou je asi osmá epizoda, která se točí okolo Izzy a jejich přátel. Pouze tady je totiž vidět, proč si tahle skupinka vlastně rozumí, proč jsou přáteli. Charakter Izzy je konzistentní, jako postava je vtipná, milá a jen ona drží vší svou vůlí tu jednu hvězdu, kterou seriálu dávám. Pokud jste si tak tuto skupinku poníků oblíbili, doporučuji spíše kouknout na Tell Your Tale, kde mají jednotlivé epizody sice jen pět minut, dokáží ale sdělit nějakou pointu, pobaví vás a jsou k dispozici zadarmo na YouTube.