HERGImanCZ

Tahle epizoda ukáže, jestli je seriál pro vás. Po tragickém pilotu jsem váhal, zda vůbec pokračovat. Přestože ani druhá epizoda není to pravé pro mě, vidím tu alespoň nějaký směr a vizi, jak má seriál dále vypadat. Tempo je trochu volnější (ač na detektivku stále moc zběsilé) a jednotlivé charaktery dostávají jakousi strukturu. Dějové linky jsou však až příliš zkratkovité a pořád tomu hodně věcí chybí. Doporučuji ale zhlédnout alespoň tuto druhou epizodu, než nad Velmou zlomíte hůl, protože tady už zkrátka budete vědět, na čem jste.

Velmi slabý začátek, který velké množství diváků právem odradí... Velmu už před vydáním předcházela kontroverze kvůli změnám etnik jednotlivých postav. Čekal jsem tedy, že takto bídné hodnocení bude ovlivněno nějakým tím review bombingem. Bohužel se ale ukázalo, že nízká procenta jsou oprávněná (a ne kvůli výše zmíněnému důvodu). Pilot selhává ve většině aspektech. Snaží se být hrozně meta a prorážet čtvrtou zeď, tlačí při tom ale tak na pilu, že je to otravné. Na to, že se jedná o krvavý seriál, je většina vtipů při nejlepším pubertálních. A vše „dospělé“, čímž myslím rádoby násilí a sexuální narážky, působí naprosto nevyužitě, jakoby to tu zkrátka jen muselo být kvůli ratingu. Tu jednu hvězdu tak dávám za pár zajímavých myšlenek a snahu (ač úplně špatnou) to zkusit to udělat jinak. Bohužel slepé parazitování na ostatních „dospělých“ seriálech bez vlastního stylu a inovace úplně nefunguje.

Ujetá podávaná v originálním animovaném kabátku! Rodina na baterky je rozhodně něčím, co byste neměli minout, pokud jste milovníky animace. Podobně jako stále poměrně nový Spider-Man: Paralelní světy se totiž vymaňuje ze standardu, kterého se drží například Disney, a místo toho se snaží využívat méně otřelí prvky. Vše se nese v humorném stylu, který je sice místy ztřeštěný a výstřední, zároveň to ale dohromady skvěle funguje. Příběh kombinuje rodinné vztahy s odlehčeným postapo zasazením. Můj největší problém asi vychází s nedostatečným rozvinutím některých postav, převážně mamky hlavní hrdinky, což zrovna u rodinného filmu zamrzí. Místy mi apokalypsa přijde také až příliš zkratkovitá a některé vtipy nejsou úplně můj šálek čaje. Většina humoru mi ale sedla a musím ocenit, jak byl zajímavě do filmu zapojen. Příkladem buď vtípek se psem někde v polovině filmu, který se na první pohled zdá jako jednorázová (ač velmi povedená) záležitost, avšak nakonec má velký význam později. Rodinu na baterky bych rozhodně neoznačil za něco pokrokového, zároveň si ale zaslouží ocenění za to, čím je. Pokud hledáte něco odlehčeného, na co se ale více než dobře kouká, tady rozhodně nenarazíte.

Tohle je průšvih... Pokud se podíváte na má hodnocení, bude vám jasné, že se řadím k té sortě lidí, kteří se k seriálovému Zaklínači staví pozitivněji. Možná je to tím, že jsem předlohu, přestože ji beru jako více než příjemné čtení, nikdy nebral za modlu, možná ale také tím, že netoužím po přesných adaptacích. Tak či onak jsem měl od Blood Origin očekávání minimálně v podobě průměrného fantasy s příjemnou akcí, která mě asi potěší více než zapřísáhlé fanoušky. A popravdě nechápu, že je tomu jinak. Svět Zaklínače nabízí poměrně velké množství možností, kudy se v příběhu dá vydat, a šikovný scénárista by tak neměl mít problém připravit příběh, který tento fanoušky milovaný fikční svět rozšíří. Problém je, že asi šikovní scénáristé došli. A to platí i pro režiséry, designéry a kameramany. V seriálu totiž není nic, co bych označil za dobré. Akce je místy průměrná, jindy tragická. Hlavní postavy jsou (možná kvůli rozhodnutí posouvat děj pomocí vypravěče namísto dialogů) nerozvinuté a vztahy tak nefungují. Záporáci mají spíše pouhé náznaky jakýchsi motivací, na kterých se stavět také nedá. Celá elfská kultura tu navíc působí jako něco ze hry Assassin's Creed: Valhalla, pokud byste smrskli Isu technologie s vikingskou architekturou. A mohl bych pokračovat do nekonečna. Místy je tu přitom vidět ta snaha. Snaha odlišit lidské stavby od elfských, snaha vybudovat jakousi hierarchii na Kontinentu, snaha položit základy pro svět Zaklínače a pro události v něm, o kterých ještě určitě uslyšíme. Ta snaha ale není vůbec dobře prodaná a působí jako promarněná vize, kterou se ale nikdo zároveň nechtěl zabývat, nebo na to tvůrci neměli dostatečné prostředky či zkušenosti. Pokud jste tedy fanoušky seriálu s Henrym Cavillem jinými médii nepolíbení, tady nové informace v rozumné formě nenajdete. Lepší je přečíst si knihy, nebo, pokud vás zajímají konkrétní události a nechcete je stránku po stránce vyzobávat, projeďte zaklínačskou Wiki či kodex v rámci herní série. Od Blood Origin ale ruce pryč.

Nutnost po Blood Origin! Oheň v krbu je ideální pro navození poklidné atmosféry během chladných či osamělých večerů. Hudebně to dodá tu správnou atmosféru Zaklínače, vizuálně v rámci mezí také. Určitě by se našly lepší věci, co si můžete pustit na pozadí, ale rozhodně tímhle nic nezkazíte. :)

Avatar: The Way of Water je přesně taková filmová událost, kterou všichni čekali. Trvalo to 13 let, než jsme se prostřednictvím Jamese Camerona dočkali pokračování příběhu z měsíce Pandora. Diváci se dávno před vydáním rozdělili na několik táborů. Jedni čekali mistrovské dílo, druzí předem předpovídali katastrofu, jiní opatrně vyčkávali. Je tedy druhý Avatar tak velkolepou podívanou, jako to před 13 lety dokázal první díl? To vám vzhledem k tomu, jak byly místy rozporuplné reakce u jedničky, nemohu říct. Místo toho se ale pokusím shrnout, co můžete čekat a jak se k tomu stavím já. Co mohu prohlásit s klidným srcem, je, že jste v životě v žádném filmu ani seriálu neviděli nic tak nádherného. Když film začal, měl jsem z audiovizuálu, který mě ihned pohltil, neskutečnou radost. Byl to nefalšovaný hřejivý pocit, že po (z pohledu CGI) odbytých filmů od Marvelu vidím něco, co demonstruje tu neskutečnou sílu digitálních efektů. Musím vás ale upozornit na to, abyste si promysleli, na jakou verzi půjdete. 3D je tu podle mě povinností, volba vás však čeká mezi verzí klasickou a HFR (verze s vyšší snímkovou frekvencí). HFR verze totiž rozhodně není pro každého a trvalo mi dobrou půl hodinu, než si na to oči zvykly. Abyste rozuměli, ta vyšší snímková frekvence je tam jen místy a často se mění s tou nižší klidně na jednu scénu. Akci to sice spíše pomáhá a dělá jí to přehlednější, místy však kvůli tomu celý dojem může působit trochu sekavě. V rámci příběhu Cesty vody prozkoumáváme zcela nová prostředí, tvory a zvyky. Cameron tu znatelně více prosazuje svůj postoj k přírodě a kritiku k lidem. Přestože to podle mě perfektně sedí do příběhu filmu, na někoho to možná bude působit místy až příliš okatě. Když už jsme u příběhu, řeknu to narovinu. Pokud u vás byl příběh v roce 2009 tak velký problém, že jste si film nedokázali užít, narazíte tady úplně stejně. Postavy opět čerpají z běžných archetypů, které jsou ale funkční a tak rozsáhlý film s tolika postavami zkrátka není jiným způsobem udržitelný. Mileneckou lásku tu vystřídala rodina a vztahy čerpají z klasických problémů mezi rodiči, vrstevníky nebo nevlastními sourozenci. Vše je to zabaleno do fantasy/sci-fi kabátku, každému divákovi v kině je to ale zkrátka blízké. A to je záměr, protože Avatar má vydělat 10cifrové částky a na experimentování tu zkrátka není místo. Některé věci jsou tu zvládnuté o trochu lépe než v jedničce, jiné naopak. Můj největší problém asi vychází ze struktury, kde se jednotlivé pasáže až příliš podobají kostře jedničky, jen v jiném pořadí. Některé linky jsou tu až příliš otevřené a jsou očividnou přípravou pro další díly. A nakonec pár konkrétních postav, které mají na konci hodně silný emocionální efekt, by si zasloužilo o trochu více čas. Na druhou stranu je zde více charakterů zapamatovatelných a už teď se těším, až se jejich linky více rozvinou v dalším díle. Tempo mi navíc sedlo o něco více, protože se Cameron nebál na chvíli zastavit, což byl můj problém někde v prostředku prvního filmu. Některé motivy a myšlenky byly také zajímavější a dokonale do sebe ve finále zapadly. I tak ale doufám, že příběh trojky bude trochu více svěží, protože se bojím, že tahle kostra zkrátka není udržitelná přes více než dva filmy, přestože tady to stále funguje. Doufám tedy, že se mi v tomto odstavci podařilo shrnout co nejlépe ty nejdůležitější myšlenky. Na závěr musím jen dodat, že druhý Avatar je ten film na který jít do kina. Protože pokud nepůjdete na něj, tak už nevím, kde byste dostali lepší zážitek.

Příjemné fantasy, které je věrné své předloze. Jak tomu už tak bývá, když hodnotím adaptaci videohry, začnu asi svým postojem k této franšíze. Sérii Dragon Age mám velmi rád a konkrétně první díl je pro mě jedno z nejlepších RPG, co jsem měl tu možnost hrát. Není proto divu, že všelijaké pomrkávání na fanoušky v Absolutionu mi dělalo neskutečnou radost a asi mírně zvyšuje mé hodnocení. Snažil jsem se však během sledování přemýšlet i nad tím, jak by některé scény a dialogy působily na nefanouška, a v následujícím zhodnocení se vám vše pokusím podat, jak to jen nejlépe dokáži. Stejně jako například Dota může i Dragon Age na první pohled působit jako generické fantasy, díky čemuž není potřeba vysvětlovat většinu aspektů příliš do detailu. Přesto bych rád pochválil tvůrce, že odvedli dost dobrou práci. Většinu času kombinují poměrně svěží formou reference na různé události, jež potěší spíše hráče, s vysvětlováním té nejzákladnější politiky a elfské historie (primárně v rámci Tevinteru, kde se příběh Absolutionu odehrává), takže neznalý divák nebude v tomto světě plavat (až tedy na závěr poslední epizody, kde se budou orientovat spíše právě fanoušci). Podobný přístup navíc platí také například pro souboje, kde lze v relativně klasické akci rozpoznat v konkrétních úderech schopnosti ze hry. Až jsem se divil, jak dobře za obyčejné mlácení mečem dokázali animátoři schovat charakter Dragon Age (konkrétně třeba úder štítem v kombinaci s audio designem byl dokonalý). Opravdu cítíte, že celá tahle krátká série zkrátka do toho světa patří. Animace je sice poměrně klasická, přesto hlavně během akce velmi poutavá a mě zkrátka bavilo sledovat každou sekundu. Slabší bylo snad jen využití 3D animace, jež byla snad až příliš rozpoznatelná, z celkového dojmu mě to však zas tolik nevytrhlo. Velmi se mi líbila také hudba, která byla originální, avšak tóny odpovídající tomu, co jsem si představoval. Nejslabším aspektem pro mě byl asi příběh v kombinaci s celkovým tempem, a to hlavně v prvních třech epizodách. Seriál až moc spěchal a postavy, přestože spolu očividně v některých scénách měly mít už trochu prohloubený vztah, na sebe zkrátka neměly tolik času. Jsou tam sice vidět nějaké náznaky, kdy spolu během tréninku vtipkují a občas laškují, nepřišlo mi to však dostatečné. Pomohla by třeba jedna epizoda navíc, aby seriál mohl na okamžik zpomalit a připravit tak podklad pro nadcházející zvraty, jenž by díky tomu byly výrazně emotivnější. V druhé půlce se situace už zlepší (přeci jen je sledujete už hodinu a půl) a třeba chemie mezi Lacklonem a Rolandem mě opravdu bavila. Ve výsledku jsem tak byl dost potěšen a díky své délce, myslím, mohu seriál doporučit většině lidem, kteří mají rádi fantasy, a věřím, že fanoušci herní série budou velmi spokojení. Teď už nezbývá než počkat, zda Netflix dá zelenou další řadě.

Příjemný seriál, který ale ničím zásadně nevyniká. U adaptace je na začátku dobré vždy zmínit, jak moc se kamarádíte s původním materiálem. Co se Doty 2 týče, jsem dost neznalý. Odehrál jsem asi dvě hry, ale League of Legends, asi největší konkurent Doty, mě oslovil o něco více, navíc obecně nejsem milovníkem MOBA her. Jakmile se ale objeví jakákoliv herní adaptace, chci jí dát šanci, protože jsem zkrátka hráč. A podle toho, co jsem o Dotě slyšel, jsem se dost těšil. Když jsem se konečně dostal k první řadě, chápu, proč jsou fanoušci nadšení. Vidět schopnosti svých oblíbených postav na své obrazovce, prožít jejich příběhy a to vše ještě navíc v poměrně surovém kabátu, to musí být super. Pro někoho, kdo je však světem Doty skoro nepolíbený, to může být dost matoucí. Svět vychází z poměrně generického fantasy prostředí, takže by v podstatě nemělo být potřeba přílišně do hloubky rozvíjet zdejší mechaniky. I tak by si to ale místy něco zasloužilo. Můj nevětší problém se asi týká fungování magie a zdejších náboženství. Je tu sice například vidět, že dost schopností vychází ze síly Měsíce, chybí tu ale nějaké podrobnější znázornění limitací, srovnání sil, množství schopností, a podobně. To ubližuje i postavám, které jsou mimochodem v zásadě všechny charakterově dost podobné, jen jejich motivace se liší. Kvůli tomu nějaká chemie mezi Davionem a Miranou začne fungovat vlastně až ke konci. Hlavních postav je tu navíc šeredně málo a  je vám tak u nich jasný jejich plot armor, protože kdyby téměř kdokoliv zemřel, nemáte koho sledovat. To hrozně ubírá na akci. Ta má v zásadě velmi povedou animaci, ale když přihlédnu k anime stylu, který tvůrci zvolili, tak se snaží zbytečně o realističnost místo o kreativitu. Celý vizuál nejen kvůli akci působí dost nezajímavě a extrémně všedně a podrývá tak výhodu podstaty animace. Asi zním dost negativně, ale neberte mě špatně, mě to sledovat bavilo. Myslím si ale, že to šlo udělat výrazně lépe. Hlavně myšlenka konfliktu Daviona při srovnání, co se zavázal dělat, oproti tomu, co v něm dřímá, má neskutečný potenciál. A samotné finále mě dost bavilo a celkem nalákalo si pustit tu druhou řadu. I tak si ale po první řadě nejsem jistý, jestli bych Dotu mohl s klidným srdcem doporučit někomu, kdo není fanouškem hry.

Takovou zhovadilost jsem dlouho neviděl! Když na mě na Netflixu naskočila ukázka na Rozhodnutí nebo život, zaujala mě zajímavá premisa. Říkal jsem si, že by to mohl být dobrý psychologický horor, který prověří morální zásady postav, které postaví před opravdu těžká rozhodnutí. Opak je bohužel pravdou. Ve filmu je špatně v podstatě skoro všechno a druhá půlka je dokonce spíše komická. Tu jednu hvězdu dávám za nápad a druhou úroveň hry, která dokázala cílit na představivost diváka a vyvolat v něm tak dosti nepříjemné pocity. Jinak ale promarněný potenciál.

Nejlepší kino zážitek z letošních Marvelovek. Asi mi nikdo nebude oponovat, že filmy z nejnovější fáze MCU, a obzvláště ty z posledního roku, rozhodně nejsou ničím, co by vám ještě dlouho po zhlédnutí zůstalo v paměti. Přestože tedy druhý Black Panther lákal velmi působivými trailery na velkolepou emoční jízdu, byl jsem trochu skeptický, ale také zvědavý, jestli mi dokáže, že tento multiverse zvládne stále nabídnout něco jiného než pubertální vtípky a fan service. A druhý příběh z Wakandy to nakonec dokázal. Je to sice stále Marvel s minimem inovací, ale Marvel z té lepší stránky. Film se soustředí primárně na postavy a servíruje nám jejich pocity i motivace za jejich činy. Herci své role zvládají na jedničku a dávají do toho vše, co je v jejich silách. Akce je příjemná a doplněna úchvatnou hudbou, která mi v kině rozproudila krev v žilách a většinu scén dokázala udělat lepšími, než ve skutečnosti byly. Líbily se mi také pasáže věnované Chadwicku Bosemanovi a třeba z tichého intra byla cítit neskutečná úcta, kterou k němu tvůrci chovali. Ano, má to i své mouchy. Některé linky nejsou úplně rozvinuté, efekty stále spadají k těžkému průměru a finální souboj je kvůli nedostatečně viditelným sázkám výrazně slabší, než předchozí bitva ve vesnici. To nic ale nemění na tom, že se na to kouká skvěle, a pokud budeme dostávat Marvelovky alespoň takové kvality, budu spokojen.