Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Akčný
  • Krimi
  • Komédia
  • Dráma

Recenzie (208)

plagát

Baby na úteku (2024) 

Hodně specifická komedie, která nesedne každému. Panenky na útěku jsou pořádná lesbická jízda plná sexuálního, ulítlého a místy morbidního humoru. Když někomu doporučuji komedii, často zdůrazňuji, že humor je extrémně subjektivní. A pokud vám u filmu založeném čistě na humoru nesedne, může pro vás návštěva kina být útrpnou nudou (můj případ u čtvrtého Thora). No a u Panenek na útěku to platí dvojnásobně. Film za mě odvádí extrémně dobrou práci ve snaze naladit diváka během několika prvních scén na tu správnou vlnu a nastínit, jaký typ vtipů máte čekat. Hlavní duo má mezi sebou super chemii a žánrově odlišný přístup k rozdílům mezi protagonistkami mě neskutečně bavil. Hledání společné cesty v mezích sexuality a lásky mi v rámci žánru přijde dost svěží a je v nádherném kontrastu s hlavní dějovou kostrou, která působí, jak kdyby vypadla z minulého století. Záporáci do toho všeho působí až karikaturně a spolu s (pouze) na první pohled abstraktními a nic neříkajícími přechody dotvářejí celkovou haluzní atmosféru, kterou jsem si zkrátka nemohl neužít. Asi největším problémem jsou dvě dodatečné dějové linky, které se filmem táhnou. Přestože se mi ve výsledku poměrně líbily a obě mají ve filmu svůj význam (i když jednu jsem si musel nechat chvíli uležet v hlavě a do teď si nejsem jistý, jestli vidím význam stejný, jako Coen zamýšlel), ubírají filmu na tempu. O to víc, když asi v první třetině stopáže přichází pasáž, kdy je těch prostřihů zkrátka už moc, a film tak hází totální zpátečku. Kvůli této části jsem zvažoval ubrat v hodnocení jednu hvězdu, nakonec to ale přebila zábavnost a celková jízda, kterou jsem během filmu prožíval. Mohu film jednoznačně doporučit? Určitě ne. Je to skok do neznáma, za který ale (pokud budete mít štěstí a film se vám trefí do noty) můžete být více než odměněni.

plagát

Počatie (2024) 

Obyčejný mírně podprůměrný horor. Film Neposkvrněná není ničím originálním. Jedná se o další produkt pásové výroby moderních hororů. Tentokrát se tvůrci snaží nalákat na půvabnou Sydney Sweeney, která (jak jsem pochopil) má nějakou tu fanouškovskou základnu. No a toho se film snaží v rámci koketování mezi onou nevinností a falešnou nahotou využít na maximum. Výkon herečky vám v hlavě sice neutkvěje, ale v rámci žánru je to vlastně v pohodě. Problém je spíše množství scén, kde vlastně nemá moc co hrát. V rámci horovosti si pak film většinu času spíše podráží nohy. Nápad tu sice je, ale je tu cítit, že by lépe fungoval na poli misteriózního dramatu či thrilleru. Protože bylo ale cílem vytvořit horor, cpou se všude možně falešné lekačky, které v kontexu hlavní myšlenky vůbec nedávají smysl a nijak nevycházejí z celého výsledného tajemství. No a možná i díky tomu a faktu, že v podstatě od první scény tušíte, kdo za to vše může, ale zároveň vůbec nevíte, jak a za co vlastně může, působí výsledné odhalení dosti zvláštně, pro někoho možná bizarně nebo až vtipně (můj případ). No a to u hororu úplně nechcete. Jakmile ale přistoupíte na tuhle hru tvůrců, dostáváte se pomalu do finále, které je celkem dobré a jedná se o nejsilnější část filmu. Na to je však už trochu pozdě. Ve výsledku se ale jedná o koukatelnou jednohubku, která v tuto dobu díky nedostatečné konkurenci v rámci žánru asi i za návštěvu kina stojí.

plagát

Duna: Časť druhá (2024) 

Událost, která není v kinech každý rok. Tady není moc o čem psát (respektive co kritizovat). Druhá Duna je po všech stránkách precizně zvládnuté dílo, které naprosto splnilo očekávání, a to jak příběhově, tak hudebně a vizuálně. Stejně jako u jedničky se jedná o jedno z nejlších sci-fi poslední doby. Generace vyrůstající v 70. letech měla Star Wars, my máme Dunu. Kdo můžete, jeďte do IMAXu, tady je to zkrátka nutnost.

plagát

OneRepublic, Assassin's Creed, Mishaal Tamer: Mirage (2023) (hudobný videoklip) 

Klasický klip spojený se značkou. Klip kombinuje záběry na interprety s herním trailerem na Assassin's Creed Mirage. Kamera i trailer super, samotná skladba taky, avšak samotná kombinace originalitou nijak nesrší. Z pohledu fanouška hry je výsledek takový příjemný standard, který neurazí, nenadchne. Skladbu si někdy pustím znovu, ale klip příště oželím.

plagát

Neobyčajný svet (2022) 

Tentokrát si Disney bídu nezaslouží. Divnosvět se snaží o jakýsi mix mezi dobrodružným filmem ve stylu Atlantidy, novodobými tématy a takovou tou rodinnou mezigenerační klasikou, kde spolu jednotlivé postavy musí najít řeč. I možná díky tomu místy může působit, že na jednotlivá témata není tolik času, kolik by si zasloužila. Na druhou stranu si nemyslím, že by jakékoliv z nich bylo jen nakousnuto bez uspokojivého konce. Některé pasáže jsou sice zkratkovité, některé zprávy až moc očividné, ale v rámci rodinného filmu je to takto za mě dostačující. Film hezky pracuje s foreshadowingem a balancuje na takové té ideální hraně, kdy si pozorný divák může pomalu domýšlet závěrečný zvrat, zatímco pro jiné to bude překvapení. Je to navíc zase něco jiného než princezny, kouzla a typické chytlavé Disneyho písničky. Zdejší vybudovaný alterantivní svět je tak akorát rozvinutý, aby postačil pro jeden sólo film. Animace je již tradičně na perfektní úrovni, tady zkrátka není co řešit. No a chemie mezi animovanou rodinkou na mě působila velmi příjemně, což je u tohoto typu filmu zkrátka důležité. Je smutné, kolik lidí v recenzích řeší svůj světonázor, namísto aspektů samotného filmu (čest výjimkám, kdo rozebírá skutečné problémy, které s filmem má). A dát do filmu jako ústřední myšlenku ekologii (která se zkrátka bude řešit stále častěji, protože to je reálná problematika, se kterou se současné děti budou muset v budoucnu potýkat) nebo říct dětem, že je v pořátku být sám sebou, to je něco špatného? Pokud to tak tolik lidí vidí, jenom to ukazuje, že už včera na tato témata bylo pozdě, a jen to podtrhuje to, co film chce ukázat.

plagát

Madame Web (2024) 

Úplně typická Sonystrofa. Madam Web ničím nevyniká. Sledujeme variantu příběhu, který každý už někde viděl, s všemožnými klišé, která každý už někde viděl. Postavy jsou psané zkratkovitě (ale celkem dávají smysl), záporák není řádně vybudovaný. Konec je typický chaos. V mnoha ohledech je to takový svižnější a trochu zábavnější Morbius na druhou. Jsou tu ale i světlé stránky. Vizuál byl poměrně překvapení. Není to žádná pecka, ale působí to většinou méně jako pěst na oko než třeba některé poslední počiny z MCU. Holky jsou zahrány dobře (působí opravdu jako teenagerky) a i přes jejich zpočátku nesympaticky napsané charaktery jsem si je nekonec oblíbil. A pomyslné pomrkávání na fanoušky Spider-Mana jsem si vlastně dost užil. Tam je jenom škoda, jaký bordel Sony ve svém multiversu má, takže nic z toho v budoucnu asi nikam nepovede. Ve výsledku z tohohle filmu nikdo asi nemůže být zklamán. Je to prostě to, co si každý myslel, že to bude. Místy se člověk zasměje nad občasnou bizarností a vše uteče rychle jako voda. Není to kvalitní, ale lepší než třeba prázdné Marvels.

plagát

Echo - Maya (2024) (epizóda) odpad!

Co se dalo, to se pokazilo. Finální epizoda Echo je jedném z nejhorším zakončením seriálu, které jsem kdy viděl. Hned začátkem varuji, že zde budou spoilery. Marvel si zkrátka nemůže pomoct a musíme v poslední epizodě vidět konfrontaci dobráka se zlounem. Unést rodinu hlavní postavy a během toho nechat postřílet celý festival, když do té doby Kingpin celou dobu dával najevo, že mu na Maye pořád záleží, je ten nejvynucenější konflikt, který si dokážu představit. Kingpin navíc na konci působí, jako kdyby vše zlé ve svém životě dělal jenom kvůli traumatu z dětství. Nedovedu si představit, jak s ním chce Marvel po tomhle paskvilu pracovat dál, a scénáristy, který to dostane za úkol, je mi upřímně líto. Problém ale je, že v této epizodě nefunguje občas ani jednoduchá posloupnost scén, aby dávaly smysl. Je to zkrátka k pláči a pro mě je to jen další ukázka toho, že Marvel míří hlouběji a hlouběji do svého hrobu.

plagát

Echo (2024) (seriál) 

Příjemně našlápnuto, ale nedotáhnuto. Od Echo asi v době oznámení nikdo nic moc nečekal. Když ale vyšel trailer, mnozí doufali, že nakonec možná půjde o menší překvapení. A ze začátku to tak opravdu působí. Seriál se drží pěkně u zemi a koketuje s indiánskou tématikou či místy artovějším stylem, kde se tvůrci inspirovali starými němými černobílými filmy. Chybí tu sice jasný směr či citelné motivace některých postav a tempo je při nejmenším diskutabilní, ale jako taková jednohubka by to u mě naprosto v klidu prošlo. Jakmile se však dostaneme do poslední epizody, vše se sesype jako domeček z karet. Marvel si zkrátka neodpustí finální konfrontaci hrdiny a záporáka, která je však v tomto případě naposto nucená. Navív fakt, že celé to mystično vede nakonec jen k odhalení schopností pro opravdu hodně podprůměrný souboj, kde jsou tyto schopnosti použity bez jakékoliv pořádné logiky, zanechá v ústech pořádnou pachuť. Postava Kingpina je tu zároveň naprosto podryta a nedovedu si představit, jak s ním Marvel po tomhle bude chtít pracovat jako se záporákem. Ve finále se zkrátka pokazilo, co se dalo, a celá snaha o osobitější počin byla tak zašlapána.

plagát

Aquaman a stratené kráľovstvo (2023) 

Správná žánrovka bez něčeho víc, ale vadí to vůbec? Superhrdinské filmy v poslední době dostávají jednu facku za druhou. Ať už se jedná o fiaska herců ztvárňující tyto kompisové postavy (Ezra Miller, Amber Heard či Jonathan Majors) nebo diskutabilní až velmi pochybnou kvalitu některých snímků (Thor: Láska jako hrom, Ant-Man a Wasp či letní Blue Beetle), nemá to tento žánr lehké. Přihoďme k tomu také chybějící vizi hlavounů studií či na sílu tlačená camea a provázanost se zbytkem filmů, anižby člověk zároveň viděl smysl či jakýkoliv směr, a nikdo se nemůže divit, že mnozí diváci začínají být z celé situace otrávení. Druhý Aquaman je i díky velmi nízce nasazené laťce jako zázrak z čistého nebe. Nedosahuje sice kvalit jako druhý Spiderverse či třetí Strážci, je ale vidět, že James Wan má zkrátka jasnou kreativní vizi a drží tím film pohromadě. Přestože scénář není mistrovské dílo a klacky, které filmu studio vrhalo pod nohy, tu místy jsou cítit, nepůsobí to v rámci žánru hloupě. Je to klišovité, je to místy hodně zkratkovité, ale hloupé ne. Ona klišé tu naopak fungují velmi příjemě a přenesou vás časem o pár dekád zpátky, kdy při zpětném ohlédnutí obsahovalo podobné věci poměrně velké mnosžtví filmů. Díky koketování s dalšími žánry (jako je dobrodružný úlet na ostrově či celá buddy cop linka) to naopak tvoří old school guilty pleasure záležitost, která mě neskutečně bavila. Přidejte k tomu funkční hudbu a stylový vizuál (kde sice efekty nejsou žádnou špičkou, ale jsou šikovně schované za všechnu tu digitální vodu) a máte povedenou žánrovku, která dnes nemůže urazit žádného fanouška superhrdinů. Pokud bych měl zmínit něco, co filmu znatelně podráží nohy, je to hlavně velký počet falešných smrtí či záchran na poslední chvíli. Diváka to připraví o strach o postavy. Několikrát je to navíc vyloženě promarněný potenciál, jak doručit perfektní emotivní scénu a dodat postavám ještě silnější motivaci. A samozřejmě by se našly i další menší či větší mouchy. Ale víte co? Mně je to asi u takhle zmrzačeného žánru, jakou jsou superhrdinské filmy, vlastně i jedno. Druhý Aquaman je rozhodně to lepší, co jsme letos s touto tématikou mohli vidět. Pro fanoušky je to tak povinnost, pro ostatní doporučení na příjemný oddechový film.

plagát

Život na naší planetě (2023) (seriál) 

Vizuáln nádherný dokumentární cyklus. Jsem velmi rád, že si Netflix najde finance na dokumenty, protože ta péče a patřičný rozpočet je v Životě na naší planetě cítit každým coulem. Co se současně žijících zvířat týče, neviděl jsem snad nikde tak krásné záběry (a to jsem kdysi viděl opravdu velké mnosžtví pořadů o přírodě). Když pak budeme mluvit o prehistorických zvířatech, i tady se jedná o naprostý nadstandard. Nemá to sice třeba na Putování s dinosaury od BBC, kde se sešla perfektní kombinace praktických a počítačových efektů, a vytvořila tak nejlepší dokument o dinosaurech (samozřejmě že tehdejší poznatky už nejsou úplně aktuální). Dokumenty z jiných produkcí však Netflix s naprostým klidem strčil do kapsy. Místy jsem si ani nebyl jistý, zda právě sleduji pravěkého digitálního tvora, nebo současného prehistoricky vypadajícího. Ne vždy je to samozřejmě tak precizní a někdy je to digitálno přeci jen výraznější. I přes tu chválu mám ale s Životem na naší planetě dva problémy. A oba se týkají jeho formy. Prvním problémem je jakási artovost, kde uvidíte například působivé táhlé sopečné záběry, které ale nemají přespřéliš velkou informační hodnotu. To se týká i vypravěče, jenž místy působí spíše poeticky, než aby předal větší množství faktů. Druhá výtka se pak týká struktury, kde přeskoky mezi současností a pravěkem občas úplně nedávají smysl. Já tu místy zkrátka nevěděl, co mi vlastně tvůrci chtějí ukázat. To se týká i obsahu epizod, kde asi jen půlka měla správně uchopené a celistvé téma. No a na závěr menší rýpnutí. Místy jsou tu vizuálně prostě nesmysly, které neodpovídají současným vědeckým poznatkům. Těch je však naštěstí málo. Ve výsledku se tak jedná o velmi příjemný a vizuálně podmanivý dokument, který sice má své chyby, ale pozitiv je naštěstí mnohem více. Život na naší planetě tak mohu doporučit jak milovníkům současné přírody, tak i té dávno minulé.