Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Akčný
  • Krimi
  • Komédia
  • Sci-Fi

Recenzie (215)

plagát

Thor: Láska a hrom (2022) 

Prosím, takhle opravdu ne! Thor: Láska jako hrom je něčím, co nemá v MCU obdoby. A teď to bohužel nemyslím v tom dobrém smyslu. Vezmeme to ale radši popořadě. Prvních několik minut je úžasných. Je nám tu představen opravdu slušně napsaný záporák, který má jasné motivace a všechny jeho kroky ve filmu z nich vychází. Christian Bale předvádí v roli Gorra znamenitou práci a každou jeho vteřinu na scéně si zkrátka musíte užívat. No a tím to opravdu pozitivní bohužel pomalu končí. Po představení Gorra se totiž dostáváme k Thorovi, postavě, která byla tolik okleštěna o svůj charakter, že bych ji při psaní charakteristiky na hodině češtiny asi nedokázal popsat jinak, než jeho sílou a dávkováním hlášek. První půlka děje je tak eskapáda nejrůznějších vtipů, kde je ale dobrých opravdu jen velmi malé procento. Příběh je kvůli prostoru pro "humor" okleštěn na něco, co by se dalo shrnout v pár větách, a témata, která si film bere na paškál, jako je rakovina nebo hledání sama sebe, nedostávají ani z daleka tolik prostoru, kolik by mohla. Jakmile se dostáváme za druhou polovinu, dostáváme postupně více Gorra a občas nějaký zajímavý vizuální nápad, jako například černobílou planetu nastíněnou už v traileru. Bohužel to občas kazí špatné efekty a jakási nekonzistence celého vizuálu. Na rozdíl od Ragnaroku zde totiž jednotlivé planety chvilkami působí, jakoby byly každá z jiného filmu. Nakonec ještě zmínka o samotném finále (samozřejmě bez spoilerů), které je vlastně dobré. Trpí jen trochu na to, že obrovská stopáž filmu je ploché hláškování namísto prozkoumávání pocitů postav. Thor: Láska jako hrom je pro mě z výše zmíněných důvodů asi tím nejhorším přírůstem do celého (po této zkušenosti možná už až moc velkého) universu. Nejsem si jistý, jestli tak současné ambice prozkoumávání multiversu mají vůbec smysl, když nám od Endgamu vyšlo už několik filmů, ale každý z nich byl buď zklamání, nebo jste měli pocit, že s větší snahou mohl film být něčím víc.

plagát

Severan (2022) 

Seveřan je zážitek, který musíte vidět v kině. Rád bych hned na začátek upozornil, že trailer nevypovídá o tom, čím film je. Seveřan je umění se spoustou scén, jež se vymykají tomu, co lze vidět v současných filmech. A jako každé umění to asi nebude pro každého. Pro mě to byl ale neopakovatelný zážitek, na který jen tak nezapomenu. Je extrémně osvěžující nesledovat hrdinu a mít na plátně člověka, co je stejný jako svět kolem něj - nelítostný, krutý. Dialogy jsou místy až básnické, jindy působí na nejtemnější zvířecí pudy. Když dojde na nějakou akci, víte, že bude stát za to. Dlouhé pasáže bez střihu, jež vám umožní vnímat veškeré dění, postup i rány, které jeden válečník druhému uštědří. To všechno společně s nevídanou atmosférou ve mě zanechalo neskutečně silné pocity, co jsem si odnesl z kina do vlaku a z vlaku domů. A ty pocity stále nemizí. Takovýchto filmů je jen pár a byla by škoda promrhat tu příležitost vidět jeden z nich na velkém plátně kina.

plagát

Fantastické zvery: Tajomstvá Dumbledora (2022) 

S takovou sestupnou tendencí se celkem obávám čtvrtého dílu. Druhý díl fantastických zvířat jsem já osobně nebral jako takovou katastrofu, jak to mnozí viděli. Mým největším problémem byl fakt, že film působil do jisté míry jako výplň, která měla být předzvěstí něčeho epičtějšího. A přesně to se nestalo. Třetí díl má tak málo děje, že to není možné. V zásadě je podstatný jen začátek a závěr. Vše ostatní je jen vata, která tam je, aby se to natáhlo na požadovanou stopáž. Asi nejlepším příkladem je pasáž s vězením, jež má roli jakéhosi ospravedlnění názvu filmu, aby alespoň trochu dával smysl. Děj totiž jinak nijak neposouvá. A našla by se kopa podobných úseků. Nejhorší na tom všem je, že ze strany nápadů měli tvůrci po minulém díle připravenou dost lákavou půdu. Na vše zajímavé se ale buď vykašlali, nebo to vrátili do statusu quo. Navíc doslova smetli ze stolu vše, co budovali od prvního dílu. Na nějaká vysvětlení magie se tu také z vysoka kašle a konzistence pravidel se tu hledá dost ztěžka. Vše to do jisté míry zachraňuje rozpočet a schopné herecké obsazení. Díky tomu se na to nic alespoň dobře kouká. Diváka, který si chce jen odpočinout, veškeré ty efekty ve výsledku asi přesvědčí, že kouká na něco velkolepého, na nějaké vyšší hodnocení to ale film nevytáhne.

plagát

Posledný súboj (2021) 

Famózní historické drama, které by si zasloužilo o něco více pozornosti. Poslední souboj mě zaujal už podle traileru a silně jsem zvažoval, že kino navštívím. Trochu jsem se ale obával, kolik toho film vlastně může nabídnout, když většinu dějové kostry vidíme už právě v traileru. Navíc, nalejme si čistého vína, Ridley Scott má sice velké množství opravdu kvalitních snímků, má ale také pár, které jsou zkrátka trefa vedle. S jeho interpretací historie to je také jako na houpačce, viz množství historickým hloupostí v opěvovaném Gladiátorovi. Bohužel jsem tak kino z výše zmíněných důvodů nenavštívil a teď toho trochu lituji. Vidět tento film na velkém plátně by určitě byl zážitek. Poslední souboj má úžasnou atmosféru a je správně špinavý. Když je potřeba, dokáže být až mrazivě drsný, a to nejen co se krve týče. Celá struktura děje je navíc úžasně promyšlená. Příběh, který se ze začátku jeví jako silně černobílý, se postupně rýsuje do něčeho, kde ztrácíte vůli soucítit s pohnutky obou rivalů. I přesto vám bude během finále tuhnout krev v žilách, protože sázky jsou emocionálně dost silné. To vše je umocněno tím, že vše vychází z událostí, které se kdysi odehrály. Vypíchnout musím také to, jak jsou jednotlivé kapitoly, ze kterých se film skládá, od sebe razantně odlišné. Vše sice vypadá stejně, je to ale jinak cítit. S tím se pojí i jakési poselství a kritika, která je divákovi podsouvána hlavně v poslední části. Nečetl jsem knihu, a tak nevím, kolik z toho všeho je zásluha filmu a co si sem tvůrci přidali. Jako celek to ale minimálně zde ale funguje na jedničku.

plagát

Resident Evil: Vitajte v Raccoon City (2021) 

Nemám slov. Podle hodnocení mi bylo jasné, že Resident Evil: Welcome to Raccoon City nebude nic extra. Ale takhle špatné jsem to nečekal. Nechci teď kritizovat věci jako naprostou změnu charakteru i vizuálu Leona, který mi zde paradoxně byl ze všech postava asi nejsympatičtější. Největším problémem tu totiž je, že film jako takový nemá vůbec co nabídnout. Příběh se snaží splácnout dohromady hrozně velké množství dějových linek. Každá z nich je ale buď krátká, nezajímavá, nebo utnutá tam, kde bych zrovna chtěl vědět něco víc. Film se tváří jako horor, není schopný ale ani vybudovat atmosféru, ani vytasit pořádné lekačky (něco, co by se za ně dalo požadovat, je tam cca 2x). Zbývá tak akorát krev, která zkrátka bez emocí nefunguje. Občas se také snaží pomrkávat na fanoušky lokacemi, které znají z her, a to je vlastně jedna z těch mála věcí, která u mě asi fungovala. Jedinou pasáž, co jsem si tak v rámci mezí užil, bylo prozkoumávání sídla, a to musíte uznat, že je na nějaké lepší hodnocená dost málo. Klidně mě ukamenujte, ale zlatá série s Millou Jovovich. Ty filmy sice prznily hry, ale ve výsledku se na ně dalo koukat a pro mě to bylo takové guilty pleasure. Tohle je ale zkrátka hrůza a ještě k tomu nuda.

plagát

Posledná noc v Soho (2021) 

Geniální a velice originální zážitek. O filmu Poslední noc v Soho se velmi těžko píše. Mám totiž pocit, že cokoliv vyzradím, pokazí potencionálnímu divákovi kousek zážitku. A tím se rozhodně nechci provinit. Mé zhodnocení proto bude stručnější, než by si film asi zasloužil. A pokud (třeba podle trailerů) alespoň trochu přemýšlíte, že byste si film pustili, přestaňte číst recenze a udělejte to. Mnohokrát jsem slyšel, že Poslední noc v Soho není tak úplně horor. Po zhlédnutí musím říct, že tento výrok je zároveň pravdou i lží. Pravdou je v tom, že je tak daleko od klasických hororů, jak to jen jde a místy přebíhá skoro až do artu. Pokud se ale vžijete do situací, které Eloise skrze Sandie cítí, nemůžete cítit nic jiného než čirou hrůzu. Film má ve svém průběhu i výrazný přesah v podobě kritiky lidí, kteří jsou zaslepeni nostalgií či vzpomínkami z dětství a odmítají si tak přiznat, že v žádné době nebylo vše růžové. Co se hereckého obsazení týče, představitelky obou hlavních postav, Thomasin McKenzie i Anya Taylor-Joy, jsou ve svých rolích skvělé. Na obou je dokonale vidět, jak se jim bortí jejich iluze a představy o světě. Zlatým hřebem je pro mě ale asi Matt Smith, který je ve své vedlejší roli tím největším hybatelem pro celý tento pomyslný bortící se domeček z karet. A tady to už musím utnout, protože jsem prozradil více než dost. Na závěr bych ještě rád řekl, že jsem nikdy nebyl fanouškem nějakého konkrétního období, co se hudby nebo módy týče. Poslední noc v Soho dokázal ale ta 60. léta tak prodat, že mi Downtown (ještě s přičiněním včerejší Únikové hry) nepřestane jen tak znít v hlavě. Závěrem tak nemohu říct nic jiného, než abyste si film sami pustili, protože dlouho se mi nic nevrylo takhle pod kůži.

plagát

Escape Room (2019) 

Vcelku fajn horor, který mohl být s trochou úsilí navíc vlastně i dost nadprůměrný. Horory jsou v dnešní době jeden z těch žánrů, kdy nové filmy vznikají jako na běžícím páse. Některé jsou doslova odpadní, jiné dokáží překvapit a zaslouží si u diváků vysoká hodnocení. Úniková hra mě zaujala svým tématem a byl jsem dost zvědav, jak se s nim tvůrci poperou. Po zhlédnutí musím konstatovat, že film rozhodně nepatří do té první kategorie, bohužel, i když se v mnoha aspektech snaží jít správným směrem, nespadá ani do té druhé. Všechno totiž dělá dobře tak nějak napůl. Můžeme začít třeba samotnou strukturou. Hned první místnost (z pohledu stopáže, tj. ta před nějakým větším úvodem) diváka do značné míry naláká na celý film. Prozrazuje avšak velké množství věcí a ve výsledku kazí samotné finále. Jednotlivé místnosti jsou za mě řazeny obecně dost mizerně. Minimálně dvě z nich jsou opravdu dobré a využívají vlastnosti a dovednosti jednotlivých postav. Tyto místnosti jsou na řadě bohužel už uprostřed filmu. Střed je pro mě díky tomu pomyslným vrcholem. Jakmile se ale za ně dostaneme, začíná to trochu upadat a jedná se spíše o přípravu na grandiózní závěr, který ale ve skutečnosti není tak skvělý jako zmíněný střed. Je mi jasné, že je to způsobeno asi i počtem žijících postav, stejně si ale neodpustím to malé rýpnutí. Když už jsem výše zmínil fakt, že se postavy liší svými dovednostmi, měl bych i to více rozebrat. Týká se to totiž vlastně jen třech postav, zbytek místy působí dopočtu. Jasně, film občas vyzdvihne ostatní pomocí celé té své konspirační noty, aby vám dal pocit, že všichni jsou vlastně důležití. To bohužel ale tak trochu nefunguje. Samotné představení charakterů mi mimochodem připomíná Sebevražedný oddíl, kde vám je prostě jasné, kdo je pro děj důležitý a kdo hned na začátku odpadne. Paradoxně mnoho těch vedlejších postav mi přirostlo k srdci o poznání více. Nemohu ale říct, že bych ani k těm hlavnějším na konci nic necítil. Abych zase moc dlouho neplival, pojďme se zase přesunout na tu pozitivnější notu. Film má velmi dobré tempo a působí správně na divákovy pudy i nervy. Hektičnost jistých situací zkrátka cítíte společně s hráči. Líbí se mi také, že to celé zvládá bez litrů krve a vnitřností. S kamerou je také pracováno s přehledem a třeba takovou čtvrtou místnost je v několika momentech doslova radost sledovat. Diváka, i když celá ta myšlenka je z určitého pohledu trochu stupidní, to zkrátka vtáhne do děje a smrti postav mu nejsou lhostejné. O to více zamrzí (teď se zase dostáváme na druhou stranu barikády), když začne jakýsi epilog, kde se nejen musí budovat půda pro sequel, zároveň ale hlavní postavě přepne a začne se chovat úplně mimo charakter, aby ukázala, že je ta správná hrdinka. Jak vidíte, mám k filmu co říct jak z pozitivního, tak negativního ohledu. Asi proto plně chápete mé hodnocení třemi hvězdičkami. Kdybych měl říct, zda film mohu doporučit, přiklonil bych se spíše k tomu, že ano. Nečekejte nic s hloubkou ani přesahem, bavit se ale budete.

plagát

Batman (2022) 

The Batman je temný počin s hutnou atmosférou, kterou si Gotham zasluhuje. Hned během úvodní scény, kde je nám Batman představen, je vidět, že Matt Reeves zkrátka má vizi a hodná se jí držet. Batman tady nejen ve zločincích vyvolává strach jako v žádných jiných předchozích iteracích. Tomu všemu napomáhá i skvělý audio design. Batmanovy kroky jsou slyšet dříve, než je vidět, hudba ve vás vyvolává napětí, Hádankářův výkřik před vraždou podtrhuje surovost jeho aktu. Gotham je zároveň tmavé místo plné verbeže, kde si nikdo není jistý, čemu se dá věřit. To funguje především díky vedlejším postavám, mezi kterými nejvíce vyčnívá Tučňák, ve kterém se Colin Farrell jakoby ztratil a kdybych nevěděl, kdo je pod maskou a za tím hlasem schován, nepoznal bych to. Ostatní postavy ale také nejsou pozadu. Jak Selina, tak Gordon jsou skvěle ztvárněni. Přestože jsem byl k některým obsazením ze začátku trochu skeptický, všichni mě přesvědčili. Kdo se tu bohužel trochu ztrácí, je Alfred. To mě poměrně mrzí, protože je pro mě velmi důležitým stavebním kamenem každého Batmana. Vztah s Brucem tu opravdu není příliš prokreslen. I díky tomu určitá dělová linka uprostřed filmu nefunguje tolik dobře a mohla by být bez většího vlivu na děj vyškrtnuta. Vlastně mám k filmu ještě několik dalších výtek. Nikdy bych třeba nečekal, že řeknu, že je v nějakém filmu až moc Batmana. Tady jsem to ale kupodivu místy cítil. Ocenil bych trochu více Bruce, který musí najít tu správnou rovnováhou mezi sebou a svým alter egem, nebo třeba vnímání celé situace z pohledu policie a veřejnosti. Má poslední výtka je pak k samotnému finále, které se snaží být zbytečně velkolepé a nesedí moc k tónu zbytku filmu. Máme tu sice solidní akci a vývoj Brucova charakteru, ale Hádankářův plán si tu trochu protiřečí s jeho ideologií. The Batman je ve výsledku velmi solidním filmem a rozhodně se těším na jeho pokračování. Kdybych měl ale porovnávat s předchozími adaptacemi, dokázal bych vyjmenovat poměrně dost snímků, které jsem si oblíbil více. Věřím ale, že hodně lidem to sedne. A kdo ví, třeba právě pro vás bude The Batman nejlepší komiksovou adaptací od DC, co jste kdy viděli.

plagát

Veľká šestka (2014) 

Velká šestka dokonale ždímá superhrdinský žánr ve šech směrech! Trochu mě mrzí, že jsem film neobjevil trochu dříve. Film totiž podle mě hitnul zlatou éru superhrdinských filmů, kdy ale zároveň nebyly všechny zvraty a témata úplně provařené. A hitnul ji se vším všudy, včetně dobrého originu hrdiny i úžasného camea. Teď, v roce 2022, už člověk ledacos očekává a hodně zvratů zkrátka předem odhadne. I tak ale Velká šestka budování těchto momentů zvládá lépe, než to podává mnoho jiných filmů spadajících též pod Disney a navíc se pyšní značkou Marvel. Film se během úžasném finále vrací ke klíčovým poselstvím z dialogů na začátku filmu a díky tomu je ve směs každá věta důležitá a má své opodstatnění. Spektrum emocí, kterým je divák vystaven, je úctyhodně široké. Během sledování jsem se několikrát hlasitě zasmál, cítil jsem vztek, smutek i radost. To podporuje i krásná animace, která by se sice dala označit za dnešní standard, má ale svůj styl, který jí nemůžu upřít. Automobilová honička je zkrátka top a strčila by hravě do kapsy i kdejakou live action. Hlavního záporáka je opravdu radost sledovat. Jeho schopnost je nenásilně, avšak podrobně vysvětlena a označil bych ho hlavně právě vizuálem za dost originálního. Když už jsme u padoucha, líbí se mi i kontrast mezi ním a hrdinou, kde jsou oba vystaveni podobným zkouškám, ale každý se ve výsledku rozhodne jinak. Mohl bych asi básnit ještě přes několik řádků, ale je to podle mě zbytečné. Film je prostě super a pokud jste jej neviděli a máte rádi superhrdiny, pusť si jej, protože takhle se ty týmovky mají správně dělat!

plagát

Insidious: Kapitola 2 (2013) 

Pokračování místy trochu pokulhává, jindy zase jedničku strká do kapsy! Insidious 2 navazuje tam, kde předchozí díl skončil. James Wan tu opět ukazuje, že moderní horory nemusí stát na laciných lekačkách. Trochu se nám tu sice promíchaly role a přibyly nové tváře, stavebním kamenem ale stále zůstávají postavy a příběh. Patrick Wilson zvládá bravurně přecházet mezi několika charaktery a ani ostatní, včetně dětí, nezůstávají pozadu. Nejedná se samozřejmě o bezchybný film. Primárně první polovina je poměrně táhlá a film zbytečně mlží okolo odhalení, které je divákovi tak nějak jasné od konce předchozího dílu. Vyšetřovací linka tu navíc často vychází z čirého tipování, a proto místy pokulhává. Na druhou stranu se tu buduje jakýsi lore, kde nám jsou představeny například nové metody komunikace se záhrobím. Jakmile se navíc stopáž dostane do poloviny druhé, dostává vše takové grády, že jsem žasnul. Když už jsem si myslel, že jsem celému zdejšímu duchařskému příběhu přišel na kloub, hodili mi tvůrci do obličeje další zvrat, který mě vyvedl z omylu. Všechno tu navíc neskutečně rychle odsýpá a dokonce ani nemáte pocit, že si naši paravědci cucají informace z prstu. Je trochu škoda, že samotné finále zase seskočí o pár stupínků níže, i tak je to ale obstojné zakončení rodiny Lambertových. Jednička a dvojka tak tvoří povedený celek, který za to zkrátka stojí. Zároveň musím ale filmu vzdát hold, jak odlišný dokáže od předchozího dílu ve výsledku být.